Smíření

7.3.2019 

Meditace římského biskupa Františka na setkání s kněžími jeho diecéze

Dobrý den vám všem!

Je vždycky hezké sejít se tady každého roku začátkem postní doby k této liturgii Božího odpuštění. Je to užitečné – i pro mne – a pociťuji v srdci velký pokoj, poněvadž jsme dostali i rozdávali Boží milosrdenství druhým, spolubratrům. Prožíváme tuto chvíli jako to, čím opravdu je, tedy mimořádnou milostí, trvalým zázrakem božské něhy, v níž nás dojímá Boží smíření, plynoucí ze křtu, omývá nás slzami, obrozuje nás a vrací nám původní krásu.

Tento mír a tato vděčnost, jež stoupají z našeho srdce k Pánu, nám pomáhají chápat, jak celá církev a každé z jejích dětí žije a roste díky Božímu milosrdenství. Beránkova Nevěsta od Boha dostává dar, že je »bez posvrny a vrásky« (Ef 5,27). Její krása je cílem očistné a proměňující cesty, tedy exodu, ke kterému nás Pán soustavně vybízí: »Uvedu ji na poušť, budu jí promlouvat k srdci« (Oz 2,16). Nikdy nesmíme přestat vzájemně se varovat před pokušením soběstačnosti a sebezalíbení, jako bychom snad byli Boží lidem ze svojí iniciativy či svojí zásluhou. Tato zahleděnost do sebe je velmi nepěkná a vždycky nám škodí: jak soběstačnost v jednání nebo hřešení před zrcadlem, tedy sebezalíbení: „Jak jsem hezký! Jak jsem hodný!“ Nejsme Božím lidem ze své iniciativy, svojí zásluhou; opravdu ne, jsme a vždycky budeme plodem Pánova smilování. Lidem domýšlivců, které učinila maličkými Boží pokora, lidem ubožáků. Nemějme strach z toho slova: „jsme ubozí“, zbohatli jsme Boží chudobou, jsme lid proklatců ospravedlněných Tím, který na sebe vzal prokletí, přibitím na kříž (srov. Gal 3,13). Nikdy nezapomeňme: »Beze mne nemůžete činit nic« (Jan 15,5). Ještě jednou. Mistr nám řekl: »Beze mne nemůžete činit nic«! Tím se mění všechno. Už nejsem před zrcadlem, ve kterém vidím sebe, nejsem středem aktivity, nebo nezřídka i  středem modlitby... Nikoli. On je středem. Já jsem periferií. On je středem. On činí vše, což od nás vyžaduje svatou pasivitu – nikoli tu nesvatou, kterou je lenost – nýbrž onu svatou pasivitu vzhledem k Bohu, zejména k Ježíši, který jedná.

Proto je postní doba opravdovou milostí: umožňuje nám usebrat se před Bohem a nechat Jej, aby byl vším. Jeho láska nás pozvedá z prachu (pomni, že beze mne, jsi prach, jak nám včera řekl Pán), Jeho Duch, opět vdechnutý našemu chřípí, nám dává život vzkříšených. Rukou Boha jsme byli stvořeni k obrazu a podobě Jeho trojičního tajemství, učiněni mnohými v jednotě, různými, ale vzájemně neoddělitelnými. Boží odpuštění, které jsme dnes slavili, je síla, která upevňuje společenství na všech stupních: mezi námi kněžími v jediném diecézním kněžstvu; se všemi křesťany v jediném těle, kterým je církev; se všemi lidmi, v jednotě lidské rodiny. Pán nás vzájemně představuje a říká: „hle, tvůj bratr“, »kost z mých kostí, tělo z mého těla« (srov. Gen 2,23), ten, se kterým jsi povolán žít v »lásce, která nikdy nepřestává« (1 Kor 13,8).

Na sedm let pastorální konverze naší diecéze, jež nás dělí od Jubilea roku 2025 (začali jsme druhý), jsem vám navrhnul jako paradigma knihu Exodus. Pán je činný tehdy jako dnes a proměňuje „ne-lid“ na Boží lid. To je jeho přání i plán také vzhledem k nám.

Co činí Pán, když musí v epizodě se zlatým býčkem smutně konstatovat, že Izrael je »tvrdošíjný lid« (Ex 32,9), »nakloněný ke zlému« (Ex 32,22)? Zahajuje trpělivé dílo smíření, moudrou pedagogiku, v níž hrozí i utěšuje, dává na vědomí důsledky spáchaného zla a rozhoduje se zapomenout na hřích, trestá lid a zasazenou ránu hojí. Právě text Exodu (kap. 32-34), který nabízíte k meditaci v postní době svým komunitám, naznačuje, že Pán, jak se zdá, přijal radikální rozhodnutí: »nepůjdu uprostřed vás« (Ex 33,3). Pán dochází k závěru a vzdaluje se. To je naše zkušenost v nepěkných okamžicích duchovní neútěchy. Pokud někdo z vás takové okamžiky nezná, radím mu, aby si promluvil s nějakým dobrým zpovědníkem, spirituálem, protože jeho životu něco schází. Nevím, co to je, ale neznat zklamání, není normální, a řekl bych, že to není křesťanské. Takové okamžiky známe. Nepůjdu už v tvém čele; pošlu svého anděla (srov. Ex 32,34), aby šel před tebou, ale já nepůjdu. Když nás opustí Pán, ocitáme se bez Jeho přítomnosti, jsme ve farnosti, pracujeme, jsme zaneprázdněni, ale bez Pánovy přítomnosti, v neútěše... Přemýšlejte o tom.

Na druhé straně lid, možná z netrpělivosti nebo proto, že se cítil opuštěn (protože Mojžíš stále zůstával na vrcholku hory), vzal si stranou proroka vybraného Bohem a žádal od Árona, aby zbudoval idol, němý obraz Boha, který by kráčel na čele. Lid netoleruje Mojžíšovu absenci, ocitá se v neútěše a ihned kvůli svému pohodlí hledá jiného boha. Někdy, když nemáme neútěchu, máme možná idoly. „Ne, mám se dobře, jsem spokojen...“ a smutek z opuštěnosti Bohem nepřijde nikdy. Co učiní Pán, když Jej „odřízneme“ idolatrií od života svých komunit v přesvědčení, že si vystačíme sami? V tu chvíli se stávám idolem: „Já se zařídím. Nestarej se, poradím si.“ A nepociťujeme, že nám chybí Pán, nevnímáme neútěchu z Pánovy absence.

Pán je však chytrý! Smíření, které chce nabídnout lidu, bude lekcí, kterou si Izraelité navždy zapamatují. Bůh si počíná jako odmítnutý milenec: jestli mne tedy nechceš, odcházím! A nechává nás samotné. Je pravda, můžeme se zařídit sami, nějaký čas, půl roku nebo rok, dva, tři i víc. V určitou chvíli to propukne. Postupujeme-li vpřed sami, propuká soběstačnost, sebezalíbení v samotě. A propuká špatně, špatně. Vzpomínám na jednoho dobrého kněze, výborného řeholníka, kterého jsem dobře znal. Brilantního. Pokud se v nějaké komunitě vyskytl problém, představení jej tam posílali najít řešení: na kolej, univerzitu... byl vynikající. Uctíval však své „posvátné zrcadlo“ – příliš se shlížel sám v sobě. A Bůh k němu byl dobrý. Jednoho dne mu dal pocítit, že je v životě sám a že utrpěl ztrátu. Neodvážil se říci Pánu: „Já ale dokázal to a ono...“ Nikoli. Ihned postřehnul, že je sám. Největší milost, kterou Pán v této situci může dát - největší milost podle mého mínění - je rozplakat se. Je to milost slz. A on se rozplakal, rozplakal se nad promarněným časem. Plakal, protože posvátné zrcadlo mu nedalo, co od sebe očekával. A pokorně začal od začátku. Když Pán odchází, protože Jej vyháníme, je třeba prosit o dar slz, oplakávat Pánovu absenci, Pána, který říká: „Nechceš mne, tak odcházím.“ A po čase se stane to, co zakusil onen kněz.

Vraťme se k Exodu. Kýžený účinek se dostavil: »Když lid uslyšel tato hrozivá slova, začali truchlit a nikdo si nepřipnul žádnou ozdobu« (Ex 33,4). Izraelitům neuniklo, že není horšího trestu, než toto božské rozhodnutí, které odporuje Jeho svatému jménu: »Jsem, který jsem« (Ex 3,14). Tento výraz má konkrétní význam, nikoli abstraktní a lze ho snad tlumočit slovy: „jsem ten, který je a bude s tebou“. Zjistíš-li, že odešel, protože jsi ho vyhnal, je milostí to pocítit. Pokud si toho nevšimneš, nastává bolest. Anděl není řešením, byl to naopak stálý svědek absence Boha. Proto lid reaguje zármutkem. Toto je další riziko, protože  existuje smutek dobrý a špatný. Tady, ve chvílích smutku, je třeba rozlišovat. Jaký je můj smutek? Odkud přichází? Někdy je dobrý, přichází od Boha, z Boží absence jako ve zmíněném případě. Jindy je také sebezalíbením. Není to tak?

Co bychom zakusili, kdyby nám Vzkříšený Pán řekl: „Pokračujte ve svých církevních aktivitách a svých liturgiích, ale já už v nich a v působení vašich svátostí přítomen nebudu. Když totiž přijímáte svá rozhodnutí, řídíte se světskými a nikoli evangelními kritérii (tamquam Deus non esset - jako by Bůh neexistoval); stáhnu se tedy úplně stranou...“ Všechno by bylo prázdné, zbavené smyslu, nebylo by to nic než „prach“. Tato Boží hrozba dává průchod tušení, čím by byl náš život bez Něho, pokud by opravdu navždy odvrátil svoji Tvář. Nastala by smrt, beznaděj, peklo: beze mne nemůžete činit nic.

Pán nám znovu, na živém těle, demaskuje naše pokrytectví a ukazuje, čím skutečně je Jeho milosrdenství. Bůh Mojžíšovi na hoře zjevuje svou Slávu a svoje svaté Jméno: »Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný« (Ex 34,6). V této „milostné hře“, kterou rozvíjí Bůh a která je tvořena hrozbou absence a vrácené přítomnosti – »Já sám půjdu a dám ti odpočinek« (Ex 33,14) – Bůh uskutečňuje smíření se svým lidem. Izrael vyjde z této bolestné zkušenosti, která jej navždy poznamená, s novou zralostí. Je si více vědom, kým je Bůh, který jej vysvobodil z Egypta; je bystřejší v chápání pravých úskalí cesty (mohli bychom říci, že se více obává sebe než hadů na poušti). To je dobré, mít trochu strachu ze sebe, ze svojí všemohoucnosti, své prohnanosti, svých úkrytů a svojí obojakosti... Trošku strachu. Pokud to lze, tak se toho obávat víc než hadů, protože toto je opravdový jed. Takový lid je více sjednocen s Mojžíšem a s Božím Slovem, které mu hlásá. Zkušenost hříchu a Božího odpuštění je tím, co umožnilo Izraeli stát se více lidem, který patří Bohu.

Konali jsme tuto kajícnou liturgii a učinili zkušenost se svými hříchy. Říci hřích - to je něco, co nás otevírá Božímu milosrdenství, protože hřích se obvykle skrývá. Hřích skrýváme nejen před Bohem, nejen před bližním, nejen před knězem, ale i před sebou. „Kosmetika“ v tom velice pokročila. Jsme specialisty na líčení situací. „Ne příliš, to se rozumí...“ Trochu vody na omytí od kosmetiky je užitečné pro všechny, abychom viděli, že nejsme tak krásní. Jsme oškliví, oškliví i ve svých věcech. Nezoufejme však, protože existuje slitovný a milostivý Bůh, který je vždycky za námi. Jeho smilování nás provází.

Drazí bratři, to je smyslem postní doby, kterou prožíváme. V duchovních cvičeních, která dáváte ve svých komunitách, v kajícných liturgiích, jež budete slavit, mějte odvahu nabízet Pánovo smíření, nabízet Jeho strhující a žárlivou lásku.

Naše role je jako ta Mojžíšova: velkodušná služba dílu Božího smíření, „přistoupení na hru“ Jeho lásky.

Krásný je způsob, jakým Bůh přitahuje Mojžíše. Jedná s ním jako se svým přítelem: připravuje ho před sestupem z hory upozorněním na zvrácenost lidu, akceptuje ho jako přímluvce jeho bratří, naslouchá mu a připomíná přísahu, kterou On, Bůh, dal Abrahamovi, Izákovi a Jakubovi. Můžeme si představit, že se Bůh usmívá, když je Mojžíšem vyzýván, aby neodporoval sám sobě, nedělal ostudu před Egypťany, neklesal pod úroveň jejich bůžků a ctil Svoje svaté Jméno. Bůh ho provokuje dialektikou odpovědnosti a říká: »Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země« (Ex 32,7), aby mu Mojžíš odporoval a zdůraznil, že lid patří Bohu. To On jej vyvedl z Egypta. Toto je zralý dialog s Pánem. Když vidíme, že lid, kterému sloužíme ve farnosti nebo jinde, se vzdálil, máme tendenci říkat: „To jsou moji lidé, můj lid.“ Ano, je to tvůj lid, ale – řekněme – zástupně. Lid je Jeho! A pak jít a říci mu: „Pohleď, co dělá tvůj lid“. To je dialog s Pánem.

Srdce Boha totiž zajásalo radostí, když slyšelo Mojžíšova slova: »Můžeš ještě smazat jejich hřích? Jestliže ne, vymaž mě ze své knihy« (Ex 32,32). A toto je jedna z nejkrásnějších věcí na kněžství, když kněz předstupuje před Pána a nastavuje tvář za svůj lid. „Je to tvůj lid, ne můj, a Ty musíš odpustit.“ – „Ne?... Odcházím tedy, už s tebou nemluvím, vymaž mne.“ Takovýto rozhovor s Bohem vyžaduje „zmužilost“! Takto musíme rozmlouvat. Jako muži, ne jako bázlivci. Jako muži! To totiž znamená, že jsem si vědom místa, které mám v církvi, a že nejsem administrátor, který je někam umístěn, aby něco řádně pokračovalo. Znamená to, že věřím, že mám víru. Zkuste takto mluvit s Bohem.

Zemřít pro lid, sdílet úděl lidu, děj se co děj, až k smrti. Mojžíš nepřijal Boží nabídku, nenechal se zkorumpovat, když Bůh předstíral, že jej korumpuje. Neakceptoval to. Nesouhlasil, když mu Bůh navrhnul: »Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z tebe však udělám veliký národ« (Ex 32,10). To je ta korupce. „Zůstanu se svým lidem,“ odpověděl Mojžíš. Bůh tedy korumpuje? Nikoli, zkoumá srdce svého pastýře. A Mojžíš se nechce zachránit sám. Nyní už tvoří jednotu se svými bratry. Kéž by až tam došel každý z nás. Kéž by! Je ohavné, když si nějaký kněz jde k biskupovi stěžovat na lid: „Tak to už dál nejde. Ti lidé nic nechápou... a to a ono.. je to ztráta času.“ To je nepěkné. Co takovému muži chybí? Je toho mnoho. Mojžíš to nedělal. Nechtěl zachránit sebe, neboť on a jeho bratři jsou jedno. Tady Otec spatřil tvář Syna. Světlo Božího Ducha se zračilo na Mojžíšově tváři v obrysech Ukřižovaného Vzkříšeného, takže se jeho tvář rozzářila. Když jdeme zápasit s Bohem – stejně jako to činil Abrahám – ukazujeme podobnost s Ježíšem, který dává život za svůj lid. A Otec se usmívá: vidí v nás tvář Ježíše, který šel na smrt za nás, za Otcův lid. Srdce Božího přítele se nyní rozevřelo úplně, je obrovské. Mojžíš, Boží přítel, se podobá Božímu Srdci, které je mnohem větší než to lidské (srov. 1 Jan 3,18). Mojžíš se opravdu stal přítelem, který mluví s Bohem tváří v tvář (srov. Ex 33,11). Tváří v tvář. To se děje, když se biskup nebo spirituál ptá nějakého kněze, zda se modlí: „Ano, ano... se svou „manželkou“ vycházím dobře – „manželkou“ se myslí breviář.“ Ne, tak ne. Když se modlíš, co to znamená? Vystavit za svůj lid Bohu svoji tvář, zapásit za svůj lid s Bohem. Toto je kněžská modlitba. Není to plnění předpisu. Někdo řekne: „Takže, otče, to znamená, že breviář už není třeba?“ Ne, breviář je třeba, ale s tímto postojem. Jsi s ním před Bohem a za tebou tvůj lid. Mojžíš je dále strážcem Boží Slávy, Božích tajemství. Nazíral Jeho Slávu, slyšel Jeho pravé Jméno, porozuměl Jeho Otcovské lásce.

Drazí bratři, je to je naše obrovské priviliegium! Bůh zná naši »hanebnou nahotu« (srov. Zj 3,18). Velice mne zasáhl originál mariánské ikony Hodegetria v Bari. Není tak oděná, jako tomu bývá na východních ikonách. Je to Madona s nahým dítětem. Líbila se mi tolik, že mi biskup z Bari nechal takovou udělat. - Dělím se o svoji zkušenost. - Dal jsem si ji před dveře. Líbí se mi, když ráno vstanu, přecházím kolem a říkám Madoně, ať opatruje moji nahotu: „Matko, znáš veškerou moji nahotu.“ To je velké: prosit ze svojí nahoty Pána, aby opatroval moji nahotu. On zná všechny. Bůh zná naši »hanebnou nahotu« a přece si námi neúnavně slouží, aby nabízel lidem smíření. Jsme nuzáci, hříšníci, a přece nás Bůh bere za přímluvce našich bratří, aby rozdával našima – nikoli nevinnýma – rukama spásu, která obrozuje.

Hřích nás hyzdí a zakoušíme ponižující bolest, když my sami nebo někdo z našich bratří – kněží nebo biskupů – upadne do bezedné propasti neřesti, korupce nebo hůře zločinu, který ničí životy druhých. Sdílím s vámi bolest a nesnesitelný smutek, který působí celé církvi vlna skandálů, kterých jsou ve světě plné noviny. „Je zřejmé, že pravý význam toho, co se děje, je třeba hledat u zlého ducha, Nepřítele, který se ve své pýše a domýšlivosti považuje za pána světa“, jak jsem řekl při eucharistické liturgii na závěr setkání o ochraně nezletilých v církvi“ (Promluva na závěr setkání o ochraně nezletilých, 24. února 2019). Neklesejme však na mysli. Pán očišťuje svoji církev a všechny nás obrací k sobě, podrobuje nás zkoušce, abychom pochopili, že bez Něho jsme prach; zachraňuje nás před pokrytectvím a před spiritualitou zdání. Dává zavanout svému Duchu, aby okrášlil svou Nevěstu přistiženou in flagrante při cizoložství. Prospěje nám vzít si dnes 16. kapitolu Ezechiela. To jsou dějiny církve. Jsou to moje dějiny – může si říci každý z nás. A potom, nakonec, skrze své zahanbení budeš dál pastýřem. Naše pokorné pokání bude potichu slzet před monstrózností hříchu a neprobádatelnou velikostí Božího odpuštění, a toto pokorné pokání bude počátkem naší svatosti.

Nemějte strach vsadit život do služeb smíření mezi Bohem a lidmi: není nám dána žádná tajná velkolepost než vydat život za to, aby lidé mohli poznat Jeho lásku. Život kněze je často poznamenán neporozuměními, tichým utrpením, někdy pronásledováními. A také hříchy, které zná jenom On. Roztržky mezi bratry naší komunity, nepřijetí evangelního Slova, pohrdání chudými, zášť živená neuskutečněným smířením, pohoršení vzbuzené hanebným jednáním některých spolubratří – toto vše nás může připravit o spánek a učinit bezmocnými. Věřme však v trpělivé vedení Boha, který jedná ve svůj čas, rozšiřme srdce a dejme se do služeb Slova smíření.

To, co jsme dnes prožili v této katedrále, nabídněme svým komunitám. V kajícných liturgiích, které prožijeme ve farnostech a děkanátech během této postní doby, ať každý prosí Boha a bratry o odpuštění hříchu, který podkopal církevní společenství a udusil misijní zápal. S pokorou, jež je charakteristickou vlastností Božího Srdce, ale kterou si my tak těžko osvojujeme, vyznejme jedni druhým, že potřebujeme, aby Bůh dal znovu našemu životu tvar.

Buďte první, kdo žádá bratry o odpuštění. „Sebeobviňování je počátkem moudrosti a pojí se ke svaté Boží bázni“ (Promluva na závěr setkání o ochraně nezletilých, 28. února 2019). Bude to hezké znamení, když se každý z vás, jako jsme to učinili dnes, vyzná spolubratrovi také během kajícných liturgií ve farnosti před očima věřících. Rozzáří se nám tvář jako Mojžíšovi, budeme-li se zjihlýma očima promlouvat k druhým o milosrdenství, kterého se nám dostalo. Toto je cesta, jiná neexistuje. Tak spatříme démona pýchy, padajícího z nebe jako blesk, když v našich komunitách nastane zázrak smíření. Pocítíme, že jsme trochu více lidem, který patří Pánu a uprostřed něhož kráčí Bůh. Toto je cesta.

Přeji vám požehnanou dobu postní!

 

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.