Otec Cantalamessa: Postní rozjímání na téma „Vejdi do sebe“

14.3.2019 

Vatikán. Postní kázání otce Raniera Cantalamessy naváží na jeho adventní promluvy inspirované slovy 42. žalmu »Má duše žízní po Tobě, Bože«. Slovo, které se stalo tělem, zjevuje živého Boha. Vtělení ukazuje Ježíše jako Boha, který se zjevuje v lidství. Postní rozjímání se zaměří na nejvyšší zjevení Boží lásky, k němuž dochází v Kříži.

Postní kázání otce Raniera Cantalamessy si letos vypůjčila nadpis ze spisů sv. Augustina a vybízejí „Vejdi do sebe“. (In te ipsum redi, O pravém náboženství 39, 72). Tato pobídka nás nabádá, abychom našli čas a prostor pro Boha, abychom naslouchali jemu a vysvlékli se ze sebe sama. Vrcholem tohoto setkání je poznání Boha ve svrchovanosti jeho zjevení, v Kristu ukřižovaném, v lásce, která se dává až po naprostou oběť, vysvětluje otec Raniero Cantalamessa.

„Jde tedy o to vydat se po Božích stopách, avšak nejen proto, abychom objevili Boží existenci, ale abychom si Boha vůbec povšimnili, žili vědomě v jeho přítomnosti. Má to být jakési probuzení, načechrání svědomí, abychom si nejen uvědomovali, že Bůh existuje, ale věděli, že žije, že nás obklopuje. V tomto kontextu název postních kázání „Vejdi do sebe“, poukazuje na místo či na podmínku k tomu, abychom mohli vejít do styku s tímto živým Bohem. Živého Boha jistě potkáváme v eucharistii, v Božím slově, avšak setkáváme se s ním ve svém srdci. A tedy, jak říká  Augustin, pokud nevstoupíme do sebe, pokud se nezbavíme alespoň trochu vnějškovosti a halasu, nemůžeme se potkat s živým Bohem. Augustinova slova „Vejdi do sebe“ tedy nesou silné poselství sama v sobě a promlouvají ke všem. Vyznačil jsem je za titul, ale jde o téma v širším kontextu, v kontextu objevování. Mně osobně se líbí slovo „povšimout si“, povšimnout si Boha.“

Postní doba připomíná Ježíše na poušti, jeho modlitbu a půst, připomíná otec Cantalamessa a navrhuje některé konkrétní možnosti, jak se mu přiblížit:

„Najít si nějaký prostor ticha, naslouchání Božímu slovu, zúčastnit se bohoslužby, najít si chvíli – je-li to možné o samotě - například cestou z práce domů vstoupit do kaple nebo kostela, když tam nikdo není, setrvat tam na chvíli, protože je zapotřebí přerušit nepřetržité vjemy vstupující zvenčí skrze brány našich pěti smyslů. Jinak nedokážeme vstoupit do kontaktu se svým srdcem. Jsme totiž příliš vykloněni do vnějšího světa, v neustálé a nepřetržité odstředivé síle.“

Papežský kazatel vybízí k rozmlouvání s Bohem skrze svědomí, ve chvíli samoty s Bohem. Bůh promlouvá k srdci, pokud ho chceme slyšet a dáme mu prostor, Duch svatý nás inspiruje. Potřebujeme vstoupit do sebe, abychom se vzdálili činnostem a problémům, které nás zaměstnávají, abychom si „dali pauzu“, jak se hovorově říká, a mohli vstoupit do kontaktu s jinou dimenzí. Setkání s pravým Bohem nás rovněž chrání před různými druhy modloslužby, dodává otec Cantalamessa:

„Živý Bůh je dokonalým protikladem modloslužby, protože bůžci jsou mrtví, zatímco biblický Bůh je Bohem živým. Modloslužba neskončila s dávným pohanstvím, které nacházelo bůžkům jména. Existují také dnes a jmenují se sex, moc, násilí… Mne ale zajímá především jedna univerzální modla, kterou všichni neseme uvnitř jako jakéhosi zlatého býčka, který je naneštěsí naší součástí od narození, a tím je naše „já“, náš egoismus. V tomto kázání, věnovaném boji proti modloslužbě, půjde o modloslužbu skrytou v nás samých, totiž v nahrazování Boha svým „já“.

Tak jako ve Vtětení odhalujeme, že se Bůh stává člověkem, v Kříži zahlídáme, jaký člověk s stal Bohem, jaký typ člověka se stal Bohem. Sám Bůh v Kříži zaměňuje moudrost za bláznovství a sílu za slabost, totiž za lásku. Kříž má proto ústřední místo, je stěžněm vsazeným do loďky církve, protože právě v něm se ukazuje Bůh jako takový, jako láska, která se dává až po naprostou oběť, říká papežský kazatel o. Raniero Cantalamessa k tématu letošních postních meditací pro papeže a římskou kurii.

 

Johana Bronková

Copyright © 2003-2019 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.