„Opovržený, opuštěný od lidí“ (Iz  52,2-3)

19.4.2019 

Velkopáteční homilie ve Vatikánské bazilice 19. dubna 2019

„Opovržený, opuštěný od lidí, muž bolesti, znalý utrpení, jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář, potupený, od nás nevážený.“ (Iz  52,2-3)

Těmito slovy proroka Izaiáše začala dnešní bohoslužba slova. Následný přednes pašijí propůjčuje tomuto tajemnému muži bolesti, opovrženému a opuštěnému od lidí, jméno a tvář Ježíše Nazaretského. Dnes chceme rozjímat o Ukřižovaném, který je podán právě takto, totiž jako prototyp a představitel všech opuštěných, vyděděných a skartovaných, před nimiž odvracíme tvář na druhou stranu, abychom je neviděli.

Ježíš jím nezačal být až nyní, v hodině utrpení. V celém svém životě byl na jejich straně. Narodil se ve stáji, »protože nebylo místo v zájezdním útulku« (Lk 2,7). Při uvedení do chrámu podali jeho rodiče oběť »páru hrdliček nebo dvou holoubat«, jak předepisoval Zákon chudým, kteří si nemohli dovolit přinést beránka (srov. Lev 12,8). V tehdejším Izraeli to byl skutečný certifikát chudoby. Během svého veřejného života neměl, kam položit hlavu (Mt 8,20), byl bezdomovcem.

A přicházíme k Umučení. V pašijích je jeden moment, kterému nebývá věnována velká pozornost, ale je významově bohatý: Ježíš je v Pilátově vládní rezidenci (srov. Mk 15,16-20). Vojáci našli někde poblíž trnový keř, spletli z trní věnec a nasadili mu ho na hlavu; na ramena zkrvácená po bičování mu z žertu vložili rudý plášť; do rukou svázaných hrubým provazem mu v posměšné narážce na žezlo královské moci dali rákosovou hůl. Je to prototyp spoutaných, opuštěných lidí, ponechaných napospas vojákům a biřicům, kteří si na ubozích nešťastnících vylévají svoji zlost a krutost, nastřádanou životem. Mučedník!

»Ecce homo!« Hle, člověk, zvolá Pilát, aby jej představil lidu (Jan 19,5). Slovo, které může po Kristu být vysloveno o nekonečné řadě mužů a žen, zdeptaných a redukovaných na předměty, zbavených veškeré lidské důstojnosti. „Je-li toto člověk“ – tak nazval spisovatel Primo Levi příběh vlastního života z vyhlazovacího tábora Auschwitz. Na kříži se Ježíš Nazaretský stává emblémem veškerého tohoto „poníženého a uraženého“ lidstva. Chtělo by se zvolat: „Opuštění, vyvržení, vyděděnci z celého světa: tento největší člověk historie byl jedním z vás! Ať už patříte k jakémukoli národu, rase či náboženství, máte právo Jej považovat za svého!

***

Jeden afroamerický spisovatel a teolog, kterého Martin Luther King považoval za učitele a inspirátora nenásilného zápasu za občanská práva, napsal knihu nazvanou „Ježíš a vyděděnci“ (Howard Thurman, Jesus and the  Disinherited, Beacon Press, 1949, rist. 2012). Ukazuje v ní, co znamenal Ježíš pro jižanské otroky, kterých byl autor potomkem. Pozbavení všech práv a v nejhlubší bídě, právě tato slova z evangelia, pronášená jejich pastorem na jediném povoleném shromáždění, navracela těmto otrokům pocit důstojnosti Božích dětí.

V tomto klimatu se zrodila většina černošských spirituálů, které dodnes dojímají svět. Ve chvíli veřejné dražby prožívali drásavou trýzeň, když byly manželky oddělované od svých manželů a rodiče od dětí, prodáváni různým pánům. Je snadné se domyslet, jaké měli pocity, když pod širým nebem nebo ve svých chýších zpívali: „Nobody knows the trouble I have seen. Nobody knows, but Jesus. – Nikdo nezná tu bolest, kterou jsem prožil. Nikdo, jen Ježíš.“

***

Není to ten jediný význam Kristova umučení a smrti, ba ani ten nejdůležitější. Ten nejhlubší smysl není sociální, nýbrž duchovní. Jeho smrt vykoupila svět z hříchu, vnesla Boží lásku do toho nejvzdálenějšího a nejtemnějšího bodu, do něhož se lidstvo zahnalo svým útěkem od Něho, tedy do smrti. Jak jsem řekl, není to nejdůležitější smysl kříže, ale ten, který všichni, věřící i nevěřící mohou uznat a přijmout.

Opakuji, všichni, nejenom věřící. Faktem svého vtělení se Boží Syn sjednotil s celým lidstvem; způsobem, kterým ke vtělení došlo, se stal jedním z chudých a opovržených a přijal jejich úděl. Vtělil se, aby si jej zajistil, když sám slavnostně prohlásil: »Cokoli jste udělali pro hladového, neoděného, vězně a vyhnance, pro mne jste udělali; co jste pro ně neudělali, ani pro mne jste neudělali« (srov. Mt 25,31-46).

Nemůžeme se však zastavit tady. Kdyby Ježíš vyděděncům světa nemohl říci nic víc, byl by jen jedním z nich, vzorem důstojnosti v neštěstí a ničím víc. Dokonce by to byl jen další důkaz toho, co všechno Bůh dopouští. Známá je reakce Ivana, rebelujícího bratra z Dostojevského románu Bratři Karamazovi, když jeho mladší bratr Aljoša začne mluvit o Ježíši: „Ach, to je »Jediný Bezhříšný« a jeho krev! Nikoli, nezapomněl jsem na něho a naopak jsem se stále divil, že s ním tak dlouho nepřicházíš, protože pravidelně v takových sporech všichni vaši připomenou nejdříve jeho.“ (kniha V., kap. 4).

Evangelium se totiž nezastavuje tady; říká více, říká, že ukřižovaný vstal z mrtvých! V něm nastal naprostý převrat: poražený se stal vítězem, odsouzený soudcem, »kámen, který stavitelé odhodili, se stal kvádrem nárožním« (srov. Sk 4,11). Posledním slovem nebylo a nikdy nebude nespravedlnost a zdeptání. Ježíš nevrátil vyděděncům světa pouze důstojnost, dal jim naději! První tři století církev neslavila Velikonoce – Paschu jako nyní v několika dnech: Velký pátek, Bílá sobota a Velikonoční neděle. Všechno bylo soustředěno do jediného dne. Velikonoční vigilie byla památkou jak smrti, tak vzkříšení. Přesněji řečeno: nekonala se odděleně památka smrti a památka vzkříšení, jako by šlo o různé a separované události; připomínal se spíše Kristův přechod od jednoho k druhému, ze smrti k životu. Slovo „pascha“ (pesach) znamená přechod, přejití hebrejského lidu z otroctví do svobody, přejití Krista z tohoto světa k Otci (srov. Jan 13,1) a v Něm přejití věřících z  hříchu do milosti.

Je to slavnost převratu působeného Bohem a uskutečněného v Kristu; je to počátek a příslib jedinečného naprosto spravedlivého a nevratného převratu osudů lidstva. Chudí a vyřazení, kteří jste vystaveni různým formám otroctví, dosud trvajících v naší společnosti, vy slavíte svůj svátek: Paschu!

***

Kříž obsahuje vzkaz také pro ty, kdo stojí na druhém břehu: pro mocné, silné, ty, kteří se ve svém „vítězném“ postavení cítí klidně. A je to jako vždycky vzkaz lásky a spásy, nikoli nenávisti a pomsty. Připomíná jim, že v posledku je spojuje tentýž úděl jako všechny, že slabí i mocní, bezmocní i tyrani, všichni jsou podrobeni témuž zákonu a stejným lidským omezením. Smrt jako Damoklův meč, spuštěný na koňské žíni, visí nad hlavou každého. Varuje každého před tím, co je pro člověka tím nejhorším zlem, totiž před iluzí všemohoucnosti. Netřeba se vracet příliš do minulosti, stačí se zamyslet nad nedávnými dějinami, abychom si uvědomili, jak časté je toto nebezpečí, které přináší katastrofy lidem a národům.

Písmo obsahuje slova věčné moudrosti, adresovaná vládcům na scéně tohoto světa: »Poučte se, vládcové dalekých krajin... držitele moci stihne neúprosný soud« (Mdr 6,1.6). »Člověk, který žije v bohatství a neuvažuje, podobá se dobytčatům, která hynou« (Žl 49,21). »Co prospěje člověku, když získá celý svět, ale sám sebe zahubí?« (Lk 9,25).

Církev obdržela od svého zakladatele mandát být na straně chudých a slabých, být hlasem těch, kteří jej nemají, a díky Bohu tak činí zejména v osobě svého nejvyššího pastýře.

Druhým dějinným posláním, které mají náboženská vyznání společně dnes přijmout, je kromě prosazování pokoje to, aby nemlčeli k tomu, co je na očích všem. Několik privilegovaných má jmění, které nemohou spotřebovat, i kdyby žili celá staletí, a nesmírné masy chudých nemají kus chleba a doušek vody, který by dali svým dětem. Žádné náboženství nesmí zůstat lhostejným, protože Bůh všech náboženství k tomu všemu není lhostejný.

***

Vraťme se k Izaiášovu proroctví, od kterého jsme začali. Je uvedeno popisem ponížení Hospodinova Služebníka, ale končí líčením jeho záverečného povýšení.

»Pro útrapy své duše uvidí světlo [...] Proto mu udělím mnohé a s reky rozdělí kořist proto, že sám sebe vydal na smrt, že se dal přičíst ke zločincům, když nesl hříchy mnohých a prosil za viníky«.

Za dva dny dá liturgie tomuto vítězi jméno a tvář svojí zvěstí o zmrtvýchvstání Krista. Bděme a v očekávání rozjímejme.

 

Přeložil Milan Glaser

Raniero Cantalamessa

Copyright © 2003-2019 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.