Evangelium učí, že problémy se v církvi neřeší podle připraveného receptu

23.5.2019 

Homilie papeže při mši sv. pro Caritas Internationalis, 23. května, baz. sv. Petra

Boží Slovo v dnešním čtení ze Skutků apoštolů popisuje první velké církevní shromáždění v dějinách. Nastala neočekávaná situace: pohané přicházeli k víře. A vyvstala otázka, zda se musejí stejně jako ostatní přizpůsobit také všem starozákonním normám? Bylo třeba přijmout obtížné rozhodnutí, a Pán už nebyl mezi nimi. Naskýtá se otázka: proč Ježíš nedal žádný pokyn, jak urovnat toto »dlouhé rokování« (Sk 15,7). Stačil by malý náznak apoštolům, kteří s Ním po léta byli každý den. Proč Ježíš nedal navždy jasná, rezolutní a snadno dostupná pravidla?

To je pokušení efektivismu, tedy takového smýšlení, podle něhož si církev vede dobře, pokud má všechno pod kontrolou, žije bez otřesů a má vždycky uspořádané plány. Je to také pokušení kazuistiky. Pán si takto nepočíná. Neposílá totiž svým učedníkům z nebe nějakou odpověď, posílá Ducha svatého. A Duch nepřináší denní řád, přichází jako oheň. Ježíš nechce, aby církev byla vzorově perfektní, měla zalíbení ve vlastní organizaci a ve schopnosti bránit svoje dobré jméno. Ubohé místní církve, pachtící se organizováním, plánováním ve snaze mít všechno jasné a seřazené. To mi působí bolest. Ježíš nežil takto, nýbrž na cestě a bez obav ze životních otřesů. Naším životním programem je evangelium. V něm je všechno. Učí nás, že se problémy neřeší podle připraveného receptu a víra není cestovní mapa, nýbrž »cesta« (Sk 9,2), kterou se jde společně, vždycky společně a s důvěrou. Vyprávění Skutků podává tři podstatné prvky putující církve: pokoru naslouchání, charisma celku a odvahu k odříkání.

Začněme od konce, od odvahy k odříkání. Výsledek onoho velkého rokování nespočíval v  nařízení něčeho nového, nýbrž ve zřeknutí se něčeho starého. První křesťané se však nezříkali nicotných věcí. Šlo o důležité náboženské tradice a předpisy, drahé vyvolenému lidu. Ve hře byla náboženská identita. Nicméně rozhodli, že Pánova zvěst je prvořadá a cennější než vše ostatní. Kvůli misjinímu poslání a aby bylo transparentně a věrohodně zvěstováno každému, že Bůh je láska, je možné a nutné zříci se takových lidských přesvědčení a tradic, jež jsou spíše na překážku než ku pomoci. I nám je zapotřebí společně objevit krásu zřeknutí, především v nás samotných. Svatý Petr říká, že Pán »vírou očistil srdce« (Sk 15,9). Bůh očišťuje, Bůh zjednodušuje a často umožňuje růst tím, že odnímá, nikoli přidává, jako to děláme my. Pravá víra očišťuje od lpění. K následování Pána je zapotřebí kráčet hbitě, k čemuž je třeba se oprostit, i když to přichází draho. Jako církev nejsme povoláni k podnikatelským kompromisům, nýbrž evangelnímu rozmachu. A při očišťování a reformě je třeba se vyhnout určitému šelmovství, tedy fingování změny s cílem, aby se ve skutečnosti nezměnilo nic. K tomu například dochází ve snaze jít s dobou, kdy se povrch trochu nalíčí šminkami kvůli zdání mladosti. Pán nechce kosmetické úpravy, chce obrácení srdce, vedoucí skrze odříkání. Vyjití ze sebe je základem reformy.

Podívejme se, k čemu došli první křesťané. Odvážili se zřeknutí, počínaje pokorou naslouchání. Cvičili se v nezájmu o sebe. Vidíme, že každý nechává mluvit druhého a je ochoten změnit vlastní přesvědčení. Naslouchat umí pouze ten, kdo nechá hlas druhého opravdu vstoupit k sobě. A když roste zájem o druhé, zvyšuje se nezájem o sebe. Pokornými se stáváme, vydáme-li se cestou naslouchání, jež se zříká snahy potvrzovat sebe a rezolutně prosazovat vlastní ideje ve snaze o dosažení konsenzu za každou cenu. Pokora se rodí, když se namísto mluvení, poslouchá; když se ustoupí ze středu. Roste se pokořeními. To je cesta pokorné služebnosti, kterou se vydal Ježíš. A  na tuto cestu činorodé lásky sestupuje a směřuje Duch.

Pro toho, kdo chce jít cestami lásky, označuje pokora a naslouchání ucho obrácené k maličkým. Pohleďme opět na první křesťany: všichni mlčí, aby naslouchali Barnabášovi a Pavlovi. Ti dorazili jako poslední, ale je jim umožněno vyprávět o všem, co jejich prostřednictvím vykonal Bůh (srov. v.12). Vždycky je důležité naslouchat hlasu všech, zejména maličkým a posledním. Ve světě mluví ten, kdo má více prostředků, ale mezi námi tomu tak není, protože Bůh se rád zjevuje skrze maličké a poslední. A každého žádá, aby na nikoho neshlížel dolů. Hledět na nějakého člověka shora dolů je dovoleno pouze v případě, že se mu pomáhá povstat. Jedině v tomto případě, jinak ne.

A nakonec naslouchání životu: Pavel a Barnabáš vyprávějí zážitky, nikoli ideje. Takto rozlišuje církev; nikoli před kompjuterem, nýbrž před realitou lidí. Diskutuje se o idejích, avšak situace se rozlišují. Lidé jsou dřív než plány. Skromným pohledem hledat v druhých Boží přítomnost, jež nespočívá ve velkoleposti toho, co děláme, nýbrž v nepatrnosti chudých, které potkáváme. Nedíváme-li se přímo na ně, budeme nakonec vidět jenom sami sebe a učiníme si z nich nástroje sebepotvrzení, používáme druhé.

Od pokory naslouchání k odvaze zřeknutí, všechno vede charismatem celku. V diskusi prvotní církve totiž jednota vždycky převládá nad rozdíly. Každý upřednostňuje nikoli své vlastní záliby a strategie, nýbrž je a cítí se být Ježíšovou církví, shromážděnou kolem Petra, v lásce, která nevytváří uniformitu, nýbrž komunitu. Nikdo nevěděl všechno, nikdo neměl celek charismat, nýbrž každý měl charisma celku. To je podstatné, protože nelze prokazovat dobro doopravdy a nemít se doopravdy rádi. Jaké bylo tajemství oněch křesťanů? Měli odlišné vnímání i zaměření, byli rovněž silnými osobnostmi, ale byla tu síla mít se rádi v Pánu. Vidíme to na Jakubovi, který ve chvíli, kdy bylo třeba vyvodit závěry, říká jen několik svých slov a cituje mnoho Božího Slova (srov. Sk 15,16-18). Nechává mluvit Slovo. Zatímco hlasy ďábla a světa vedou k rozdělení, hlas Dobrého Pastýře utváří jediné stádce. A takto se komunita zakládá na Božím Slovu a zůstává v Jeho lásce.

»Zůstaňte v mé lásce« (Jan 15,9) – žádá Ježíš v evangeliu. Jak to udělat? Je třeba být nablízku Jemu, lámanému Chlebu. Pomůže nám, budeme-li stát před svatostánkem a před živými svatostánky, jimiž jsou chudí. Eucharistie a chudí, pevný svatostánek a pohyblivé svatostánky; tam se zůstává v lásce a vstřebává se mentalita lámaného Chleba. Tam se chápe ono „jako“, o kterém mluví Ježíš: »Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás« (tamt.). A jak miloval Otec Ježíše? Tím že mu dal všechno a nic si nenechal pro sebe. Říkáme to v Krédu: »Bůh z Boha, světlo ze světla« - dal mu všechno. Když se však zdráháme dávat a na prvním místě bráníme svoje zájmy, nenapodobujeme toto Boží jako a nejsme svobodnou a osvobozující církví. Ježíš žádá, abychom zůstali v Něm, nikoli ve svých idejích; abychom vyšli z nároku kontrolovat a řídit; žádá nás, abychom druhým důvěřovali a dávali se jim. Prosme Pána, ať nás osvobodí od efektivismu, zesvětštění, od subtilního pokušení klanět se sobě samým a svojí vlastní dovednosti, obsesivní organizaci. Prosme o milost přijímat cestu, kterou ukazuje Boží Slovo: pokoru, společenství a odříkání.

 

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.