8.6.2019
Homilie papeže při vigilii Seslání Ducha svatého 8. června, nám. sv. Petra
Také dnes večer, na vigilii posledního dne velikonoční doby, slavnosti Letnic, je mezi námi Ježíš a hlasitě volá: »Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mě věří. Jak říká Písmo, potečou proudy vod z jeho nitra« (Jan 7,37-38).
Proudy vod Ducha svatého, který plyne z Ježíšova nitra, z Jeho boku probodeného kopím (srov. Jan 19,36), omývají a dávají plodnost církvi, mystické nevěstě, kterou pod křížem představuje Maria, nová Eva.
Duch svatý proudí z útrob milosrdenství Vzkříšeného Ježíše, naplňuje nás »dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou« mírou milosrdenství (srov. Lk 6,38) a proměňuje v církev, která je lůnem milosrdenství, matkou s otevřeným srdcem pro všechny! Jak bych si přál, aby lidé, kteří bydlí v Římě, rozpoznávali církev, rozpoznávali nás podle této přemíry milosrdenství – a ničeho jiného - přemíry lidství a laskavosti, kterých je tolik zapotřebí! A cítili se jako doma, v „matčině domě“, kde je člověk vždycky vítán a kam se vždycky může vracet. Cítili vždycky, že jsou přijati, vyslechnuti, správně interpretováni, podporováni v cestě vpřed, směrem k Božímu království. Jako to umí matka i s dětmi, které už dospěly.
Myšlenka na mateřství církve mi připomíná, jak před 75 lety, 11. června roku 1944, papež Pius XII. zvláštním úkonem poděkoval a poprosil za ochranu města Řím. Učinil tak v kostele sv. Ignáce, kam byl přinesen milostný obraz Madony Boží lásky. Boží láska je Duch svatý, který proudí z Kristova Srdce. On je „duchovní skálou“, která doprovází na poušti Boží lid, aby z ní mohl cestou čerpat vodu a tišit žízeň (srov. 1 Kor 10,4). Keř, který neshoří, zobrazuje Pannu a Matku Marii a představuje Vzkříšeného Krista, který k nám promlouvá a dává Ducha svatého, vybízí nás, ať sestoupíme k lidu a nasloucháme jeho volání, posílá nás, abychom otevřeli průchod stezkám svobody, vedoucím do zemí zaslíbených Bohem.
Víme, že v každé době - i dnes - se kdosi snaží „stavět město s vysokou věží sahající k nebi“ (srov. Gen 11,4). Jsou to lidské projekty i naše projekty, mající sloužit „egu“ rostoucímu k nebi, ve kterém už není místo pro Boha. Bůh nás nechává kousek jít, abychom zakusili, jakých špatností a jakého smutku jsme schopni dosáhnout bez Něho. Avšak Kristův Duch, Pán dějin se nemůže dočkat, až to všechno zhatí, aby nám umožnil začít! Vždycky máme trochu klapky na očích i na srdci, ponecháni sobě nakonec ztrácíme horizont, docházíme k přesvědčení, že jsme pochopili všechno, započítali všechny proměnné a víme, co a jak se stane... Všechny naše konstrukce si dělají iluze, že se dotknou nebe. Avšak Duch proniká do světa shůry, z Božích útrob, kde byl zrozen Syn, jenž všechno tvoří nové.
Co dnes slavíme, všichni společně, v tomto našem městě Řím? Slavíme primát Ducha, který působí, že umlkáme tváří v tvář Božímu plánu a pak se zachvějeme radostí: „Toto je tedy to, co Bůh choval ve svém nitru pro nás“, tuto cestu církve, tento přechod, tento exodus, tento příchod do zaslíbené země, města Jeruzalém, dveřmi stále pro všechny otevřenými, tam, kde se různé jazyky člověka skládají do harmonie Ducha, protože Duch je harmonie.
Představíme-li si porodní bolesti, chápeme, že naše sténání - sténání lidu, který obývá toto město - a sténání veškerého stvoření není ničím jiným než samotným sténáním Ducha: je to porod nového světa. Bůh je Otec i matka, Bůh je porodník, Bůh je sten, Bůh je Synem zrozeným ve světě a my, církev, sloužíme tomuto porodu, nikoli sobě, nikoli svým ambicím a mocenskému snění. Sloužíme Bohu, který koná divy, a divům, které koná Bůh.
„Jestliže nám pýcha a domnělá morální nadřazenost neotupí sluch, uvědomíme si, že v křiku mnoha lidí sténá Duch svatý. Duch, který nás nekolébá v uspokojení, ale opětovně žene na cestu. Duch nás chrání před každou diecézní »systematizací«“ (Promluva na diecézním sněmu, 9. května 2019). Nebezpečím je snaha zaměňovat novost Ducha za metodu systematizace. To není Boží Duch. Duch Boží otřásá vším a umožňuje nám vyjít nikoli od začátku, nýbrž novou cestou.
Nechme se tedy vzít za ruku Duchem a vést městem, abychom slyšeli jeho křik a sténání. Mojžíšovi Bůh říká, že toto skryté volání Lidu dolehlo až k Němu, vyslyšel ho a pohlédl na jejich útisk a utrpení... Rozhodl se zasáhnout a poslal Mojžíše, aby u Izraelitů vzbudil a živil přání svobody a zjevil jim, že toto přání je Jeho vůlí, totiž učinit z Izraele svobodný Lid, svůj Lid, se kterým Jej pojí smlouva lásky a který je povolán dosvědčovat Pánovu věrnost přede všemi národy.
Aby však Mojžíš mohl svoje poslání uskutečnit, chce po něm Bůh, aby „sestoupil“ mezi Izraelity s Ním. Mojžíšovo srdce se musí stát jako Boží srdce pozorným a vnímavým vůči utrpení a přání lidí, k tomu, po čem ve skrytu volají, když pozvedají ruce k nebi, protože na zemi už nemají záchytný bod. Je to sténání Ducha, a Mojžíš musí naslouchat ne sluchem, ale srdcem. Dnes se od nás křesťanů žádá, abychom se naučili slyšet srdcem. A Mistrem tohoto naslouchání je Duch. Jemu třeba otevřít srdce, aby nás naučil slyšet srdcem.
Máme-li naslouchat volání města Řím, potřebujeme, aby nás Pán také vzal za ruku a umožnil nám „sestoupit“ ze svých pozic mezi bratry, kteří obývají naše město, abychom slyšeli jejich potřebu spásy, volání, jež dosahuje až k Němu, ale my jej obvykle neslyšíme. Nejde o to vysvětlovat intelektuální, ideologické věci. Je mi do pláče, vidím-li nějakou církev, která si myslí, že je věrná Pánu, přizpůsobuje-li se (aggiornarsi) hledáním čistě funkčních stezek, které nepřicházejí od Božího Ducha. Taková církev neumí „sestoupit“. Jde o to otevřít oči i uši, ale především srdce, naslouchat srdcem. Pak se doopravdy vydáme na cestu. Pak uslyšíme v sobě oheň Letnic, který nás přiměje volat k mužům a ženám tohoto města, že je konec jejich otroctví a že Kristus je cesta vedoucí k nebeskému městu. K tomu je třeba víry, bratři a sestry, prosme o dar víry, abychom se ubírali touto cestou.
Přeložil Milan Glaser
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.