Rádio Vaticana

Život je třeba získat jeho ztrátou, darováním

29.6.2019

Homilie papeže na slavnost sv. Petra a Pavla, baz. sv. Petra

Apoštolové Petr a Pavel před námi stojí jako svědkové. Nikdy nepřestávali zvěstovat, žít posláním, cestou z Ježíšovy vlasti do Říma. Tady svědčili až do konce, když položili životy jako mučedníci. Jdeme-li ke kořeni jejich svědectví, objevíme, že jsou svědky života, svědky odpuštění a Ježíšovými svědky.

Jsou svědky života. A přece jejich životy nebyly nijak uhlazené a přímočaré. Oba byli velice nábožensky založení. Petr, jeden z prvních učedníků (srov. Jan 1,41), Pavel, „zaujat zvyklostmi po předcích“ (Gal 1,14). Dopustili se však obrovských selhání: Petr dokonce zapřel Pána, Pavel pronásledoval Boží církev. Oba dva obnažila Ježíšova otázka: „Šimone, synu Janův, miluješ mne?“ (Jan 21,15); „Šavle, Šavle, proč mne pronásleduješ?“ (Sk 9,4). Petr byl Ježíšovými otázkami zarmoucen, Pavel byl Ježíšovými slovy oslepen. Ježíš povolal oba jménem a změnil jejich životy. A po všech těchto zápletkách dal důvěru jim, dvěma litujícím hříšníkům. Mohli bychom se ptát, proč nám Pán nedal dva bezúhonné svědky s čistým trestním rejstříkem a neposkvrněným životem? Proč Petr, když tu byl Jan? Proč Pavel a ne Barnabáš?

Je v tom velké poučení: začátkem křesťanského života není zásluha. S těmi, kdo si myslí, že jsou zasloužilí, zmohl Pán velice málo. Domníváme-li se, že jsme lepší než druzí, je to začátek konce. Pán nekoná divy s těmi, kdo se považují za spravedlivé, nýbrž s těmi, kdo vědí, že jsou ubozí. Není přitahován naší znamenitostí, ne proto nás má rád. Má nás rád takové, jací jsme, a hledá lidi, kteří si sami nevystačí, nýbrž jsou ochotní otevřít srdce Jemu. Petr a Pavel takoví byli: transparentní před Bohem. Petr to řekl Ježíšovi hned: „jsem člověk hříšný“ (Lk 5,8). Pavel napsal, že je „nejnepatrnější z apoštolů, nejsem hoden, abych byl nazýván apoštolem“ (1 Kor 15,9). Tuto pokoru uchovali až do konce života. Petr byl ukřižován hlavou dolů, protože si myslel, že si nezaslouží napodobit svého Pána. Pavel si oblíbil svoje jméno, jež znamená „malý“, a zapomněl na to, které dostal při narození, Šavel (Saul), jak se jmenoval první král jeho lidu. Pochopil, že svatost nespočívá v povýšení, nýbrž v ponížení, nikoli ve stoupající klasifikaci, nýbrž v každodenním svěřování svojí vlastní ubohosti Pánu, který koná veliké věci s pokornými. Co je tím tajemstvím, které mu umožnilo jít dál uprostřed slabostí? Tím tajemstvím je Pánovo odpuštění.

Objevme v nich proto znovu svědky odpuštění. Oni ve svých pádech objevili moc Pánova milosrdenství, které je obrodilo. V Jeho odpuštění nalezli pokoj a radost, jež nelze potlačit. Kvůli tomu, čeho se dopustili, mohli žít s pocitem viny. Kolikrát asi Petr přemýšlel o svém zapření! Kolik měl Pavel skrupulí kvůli tomu, že se dopouštěl špatností na tolika nevinných! Oba lidsky selhali. Setkali se však s láskou větší než jejich selhání, odpuštěním tak mocným, že dokázalo zahojit i jejich pocity viny. Jedině zakusíme-li Boží odpuštění, narodíme se opravdu znovu. Odtud se začíná, od odpuštění, tam najdeme sami sebe, ve vyznání svých hříchů.

Svědkové života, svědkové odpuštění, Petr a Pavel, jsou především Ježíšovými svědky. V dnešním evangeliu se Ježíš ptá: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“. Odpovědi se vztahují k postavám z minulosti: „Za Jana Křtitele, Eliáše, Jeremiáše nebo někoho z proroků.“ Mimořádné postavy, ale žádná už nežije. Petr však odpoví „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“ (Mt 16,13.14.16). Mesiáš, tedy Kristus, je slovo, které neukazuje do minulosti, nýbrž do budoucnosti. Mesiáš je očekáván, je novostí, je tím, kdo vnáší Boží pomazání do světa. Ježíš není minulost, nýbrž přítomnost i budoucnost. Nikoli postava, jež je daleka upamatování, nýbrž Ten, kterému Petr tyká: Ty jsi Mesiáš. Pro svědka je Ježíš spíše než historická osobnost živá osoba, je nový, nikoli už někdy viděný; novost budoucnosti, nikoli vzpomínka z minulosti. Svědkem není ten, kdo zná Ježíšův příběh, nýbrž kdo prožívá příběh lásky s Ježíšem. Protože svědek hlásá v podstatě jenom jedno, že totiž Ježíš je živý a je tajemstvím života. Vskutku vidíme Petra, který jakmile řekl: Ty jsi Mesiáš, dodal: „Syn živého Boha“ (v.16). Svědectví se rodí ze setkání s živým Ježíšem. Také středem Pavlova života je totéž slovo, které plyne z Petrova srdce: Kristus. Pavel opakuje toto jméno neustále. V jeho listech se vyskytuje skoro 400krát! Kristus pro něho není jenom vzorem, příkladem, oporou; je životem. Píše: „Vždyť pro mne život je Kristus“ (Flp 1,21). Ježíš je jeho přítomnost i jeho budoucnost, až do té míry, že považuje minulost za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista (srov. Flp 3,7-8).

Drazí bratři a sestry, tváří v tvář těmto svědkům se ptejme: „Setkávám se denně s Ježíšem?“ Možná jsme na Ježíše zvědaví, zajímáme se o záležitosti církve nebo o náboženské zprávy. Otevíráme sítě a tisk a mluvíme o posvátných věcech. Takto se však zůstává u toho, co říkají lidé, u sondáží, v minulosti, při statistikách. Ježíše to zajímá málo. On nechce zpravodaje ducha a tím méně křesťany z titulních stránek či statistik. On hledá svědky, kteří mu denně říkají: „Pane, ty jsi můj život.“

Apoštolové se setkali s Ježíšem, zakusili odpuštění a dosvědčili nový život. Už se nešetřili, darovali sami sebe. Nespokojili se s polovičatostí, nýbrž osvojili si jedinou možnou míru toho, kdo následuje Ježíše: nezměrnou lásku. „Vydali se v oběť“ (srov. 2 Tim 4,6). Prosme o milost nebýt vlažnými, polovičatými křesťany, kteří nechávají vychladnout lásku. Objevme v každodenním vztahu s Ježíšem a v síle Jeho odpuštění svoje kořeny. Ježíš se nás ptá stejně jako Petra: „Za koho mě pokládáš Ty?, „Miluješ mne?“. Nechme tato slova vstoupit do svého nitra, ať zažehnou touhu nespokojovat se s minimem, nýbrž upnout se k maximu, abychom byli i my živými Ježíšovými svědky.

Dnes se žehnají pallia pro metropolitní arcibiskupy, jmenované v uplynulém roce. Pallium připomíná ovci, kterou je Pastýř povolán nést na ramenou: je to znamení, že pastýři nežijí pro sebe, nýbrž pro ovce; je to znamení, že život je třeba získat jeho ztrátou, darováním. Podle hezké tradice s námi sdílí naši radost delegace ekumenického patriarchátu, kterou srdečně zdravím. Vaše účast, drazí bratři, nám připomíná, že se nemůžeme šetřit ani na cestě k plné jednotě věřících, ve společenství na všech úrovních, protože jsme společně povoláni – Bůh nás smířil a vzájemně jsme si odpustili – abychom svým životem dosvědčovali Ježíše.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV