O úzké cestě mezi rezignací a nedočkavostí

5.9.2019 

Promluva papeže na mezináboženskému setkání mládeže, stadion v Maputo - Mosambik

Moc děkuji za vaše slova na uvítanou. A děkuji také za všechnu a každou jednotlivou vaši uměleckou produkci!

Děkovali jste mi za to, že jsem si udělal čas být s vámi. Co může být pro pastýře důležitějšího než být se svým lidem? Co důležitějšího může být pro pastýře než setkání s mladými lidmi? Vy jste důležití! Potřebujete to vědět, potřebujete to věřit: vy jste důležití! Nejste totiž jenom budoucností Mosambiku či církve a lidstva; vy jste přítomností: se vším, co jste a co děláte, už tvoříte přítomnost tím nejlepším, co dnes můžete dát. Co by bylo s touto zemí bez vašeho nadšení, bez vašich písní, bez vaší radosti ze života? Vidět vás zpívat, smát se a tancovat uprostřed všech těžkostí, jimiž procházíte, jak jsi právem poznamenal, je tím nejlepším znamením skutečnosti, že vy mladí jste radostí této země, radostí dneška. Nadějí zítřka.

Radost ze života je jednou z vašich hlavních charakteristik, jak je zde slyšet! Radost sdílená a vyjádřená smiřuje a stává se nejlepším protilékem proti všem, kteří chtějí rozdělovat, drobit nebo stavět do protikladu. V některých regionech světa je velice slyšet nedostatek této vaší radosti ze života!

Děkuji, že jsou zde různá náboženská vyznání. Děkuji, že jste povzbuzením žít vyzvání míru, který dnes společně jako rodina oslavujeme, včetně těch, kteří přišli, ačkoli nepatří k žádné náboženské tradici... Takto zakoušíte, že potřební jsme všichni i se svými odlišnostmi. Tak jak se tady nyní nacházíte, jste tepem tohoto lidu, kde má každý svoji zásadní roli v jedinečném tvůrcím projektu, abyste psali novou stránku dějin, stránku plnou naděje, pokoje a smíření. Chcete tuto stránku psát? [Mladí odpovídají: Ano]. Když jsem přicházel zpívali jste o smíření. Zopakujete mi to? [Mladí odpovídají: Smíření].

Položili jste mi dvě otázky, ale myslím, že spolu souvisejí. Jedna zněla: jak učinit přání mladých lidí skutečností? A druhá: co dělat, aby se mladí lidé zapojili do problémů, které trápí tuto zemi? Vy nám dnes ukazujete cestu a učíte, jak na tyto otázky odpovídat. Vy.

Mluvili jste uměním, hudbou, kulturním bohatstvím, o které jsi s hrdostí zmínil ty [ukazuje]... Předložili jste část svých přání a svoji realitu. V každém z těchto vyjádření se prezentují různé způsoby, jak přistupovat ke světu a hledět k horizontu: vždy s očima plnýma naděje a touhy. Vy mladí kráčíte jako dospělí po dvou, ale na rozdíl od nich, kteří je kladou vedle sebe, kladete vždycky jednu nohu před druhou, jste připraveni kráčet a vyrazit. Máte sílu, jste schopní hledět s velkou nadějí kupředu! Jste příslibem života, který v sobě nese jistou umíněnost (srov. Christus vivit, 139), kterou nesmíte ztratit, ani si ji nechat vzít.

Jak realizovat tato přání, jak přispět k řešení problémů země? Rád bych vám řekl: nenechte si ukrást radost. Nepřestaňte zpívat a vyjadřovat veškeré to dobro, kterému jste naučili ze svých tradic. Ať vám neukradnou radost! Jak jsem vám řekl, je mnoho způsobů, jak vidět horizont, svět, přítomnost i budoucnost. Je však třeba se mít na pozoru před dvěma postoji, které zabíjejí přání i naději, a těmi je rezignace a nedočkavost. To jsou velcí nepřátelé života, protože nás obvykle přimějí vydat se na snadnou cestu k prohře, a mýtné, jež požadují, je velice vysoké... Platí se štěstím, ba dokonce vlastním životem. Kolik jen naprázdno slibovaného štěstí končí mrzačením životů! Zajisté máte přátele, známé – anebo se to mohlo stát i vám – kdo se v obtížných a bolestných chvílích, kdy se zdá, že se všechno hroutí, a dostaví se drtivá rezignace. Je třeba mít se velice na pozoru, protože tento postoj „tě zavede na mylnou cestu. Když se všechno zdá být nehybné a stagnující, když nás zneklidňují osobní problémy, společenské potíže nenacházejí náležitá řešení, není správné se cítit poraženými.“ (tamt. 141). Není dobré vzdát se! [Mladí opakují].

Vím, že většina z vás má ve velké oblibě kopanou. Vzpomínám si na velkého hráče, který pocházel z této země, který se naučil nerezignovat: Eusébio da Silva, „černý panter“. Začínal svoji sportovní dráhu v tomto městě. Vážné ekonomické obtíže jeho rodiny a předčasná smrt jeho otce nepřekazily jeho přání. Jeho vášeň pro kopanou mu umožnila vytrvat, přát si a jít dál... dokázal za zdejší klub Maxaquene vsítit 77 gólů! Ale důvody k rezignaci nechyběly...

Jeho přání a vůle hrát jej hnaly vpřed, ale stejně tak důležité bylo najít někoho, s kým by mohl hrát. Dobře víte, že v týmu nejsou všichni stejní, nedělají všichni totéž, ani nepřemýšlejí všichni stejně. Každý hráč má svoje vlastnosti, jak lze spatřit a zakoušet na tomto setkání: pocházíme z různých tradic a můžeme dokonce mluvit různými jazyky, ale nebrání nám to setkat se. Mnoho již bylo utrpení - a nadále je - protože někteří se domnívají, že mají právo rozhodovat o tom, kdo může „hrát“ a kdo má být „mimo hru“; tráví život tím, že produkují rozdělení a rozpory. To je bezpráví. Vy, drazí přátelé, jste dnes příkladem a svědectvím toho, jak si máme počínat. Ty jsi se mne zeptal, jak se zasadit o vlast? Právě tak, jak to činíte teď, zůstat sjednocení nehledě na cokoli, co byste se mohli lišit, a stále hledat příležitosti, jak uskutečňovat přání zlepšovat tuto zemi společně. Jak důležité je nezapomenout, že „sociální nevraživost pustoší. A rodina se ničí nevraživostí. A největší nevraživostí je válka. Proč nejsou schopni sednout si a mluvit? Vytvářejte sociální spříznění.

Připomínám přísloví, které praví: „Chceš-li kráčet hbitě, jdi sám; chceš-li dojít dál, jdi ve skupině.“ Vždycky je třeba mít společné přání, jako je máte dnes. Mějte přání společné s druhými, nikdy ne proti nim; mějte přání jako jste si přáli toto setkání: všichni sjednoceni a bez bariér. To je „nová stránka dějin“ Mosambiku.

Společná hra nás učí, že nejenom rezignace je nepřítelem přání, ale také nedočkavost. Ta se „může se stát velkým nepřítelem, když nás dovede ke stavu, kdy to vzdáme, protože zjistíme, že výsledky nepřicházejí ihned. Ty nejkrásnější sny se dosahují nadějí, trpělivostí a nasazením, když se zřekneme uspěchanosti. Současně se nesmíme brzdit nejistotou; člověk nesmí mít strach riskovat a dělat chyby.“ (tamt.142). To nejkrásnější uzrává časem a pokud se něco na poprvé nezdařilo, neměj strach to zkoušet znovu a znovu. Neměj strach z pochybení! Pochybit můžeme tisíckrát, ale neupadněme do omylu přestat proto, že se něco nepodařilo napoprvé. Nejhorším omylem by bylo zřeknout se přání a touhy po lepší vlasti kvůli nedočkavosti.

Máte například před očima krásné svědectví, jež podala Marie Mutola, která se naučila vytrvalosti a nadále ji zakouší. Ačkoli se její touha získat zlatou medaili na Olympijských hrách po třikrát nenaplnila, podařilo se jí to na Olympiádě v Sydney. Nedočkavost ji nepřivedla k uzavření se do sebe; jejích pět světových titulů jí nedalo zapomenout na svůj lid a svoje kořeny, nýbrž nadále pečovala o strádající děti v Mosambiku. Sport nás učí, abychom vytrvali ve svých přáních!

Chtěl bych dodat – už je to dloduhé, ne? [Mladí odpovídají: Nee. Papež uznale poznamenává k biskupovi: Jsou vychovaní...] - další důležitý prvek: nevylučujte staré lidi.

Vaši senioři vám mohou také pomáhat, aby vaše přání a touhy nevyprahly a nebyly smeteny pryč první závanem těžkosti či nemohoucnosti. Staří jsou našimi kořeny. Zopakujeme to? [Mladí: Staří jsou našimi kořeny!] Je pravda, že to někdy my, staří děláme autoritativně, výhrůžně, což budí strach. Minulá pokolení vám mají co říci, co předat. Je však pravda, si někdy nárokujeme, abyste si počínali, mluvili a žili přesně jako my. Vy si však musíte udělat vlastní syntézu nasloucháním a doceněním těch, kteří byli před vámi. Nepočínali jste si tak se svojí hudbou? S tradičním rytmem „marrabenty“ jste smísili další, moderní, a vznikla tak „pandza“. Co jste slyšeli a viděli zpívat a tančit u svých rodičů a prarodičů, přijali jste za své. To je cesta, kterou vám navrhuji; „cesta, která spočívá ve svobodě, nadšení, tvořivosti a nových obzorech, ale současně říká, že se musíte starat o vyživující a stálost poskytující kořeny.“ (tamt. 184).

To všechno jsou drobné elementy, které mohou být potřebným přínosem, abyste se ve chvílích těžkostí neuzavřeli, nýbrž prolomili nadějí, která vám pomůže dát do hry svoji tvořivost a nalézat nové cesty a nové prostory pro odpověď na problémy s příchutí solidarity. Už skoro končím... [Mladí se smějí].

Mnozí z vás se narodili ve znamení míru, pohnutého míru, který procházel různými momenty, někdy v klidu, jindy zkouškami. Mír je proces, ve kterém jste povoláni pokračovat podáním ruky zejména těm, kteří prožívají obtížné chvíle. Velká je moc podané ruky a přátelství vyjádřeného konkrétními gesty! Myslím na utrpení oněch mladých lidí, kteří přišli hledat práci do města, plni svých přání, ale dnes jsou bez domova, bez rodiny a bez přátelské ruky. Jak je důležité naučit se být přátelsky podanou rukou! Snažte se růst v přátelství také s těmi, kdo smýšlejí jinak, aby mezi vámi rostla solidarita a stala se tou nejlepší zbraní, která mění dějiny.

Podaná ruka nám připomíná také nezbytnost zapojit se do péče o náš společný dům. Jste obdařeni nepochybně nádherou přírodních krás, lesy a řekami, údolími a horami a mnoha krásnými plážemi.

Bohužel jste před několik měsíci zakusili řádění dvou cyklónů a spatřili konsekvence ekologického rozvratu, ve kterém žijeme. Mnozí, včetně spousty mladých lidí, již přijali neodkladnou výzvu k ochraně našeho domu.

Dovolte mi, abych vám zanechal poslední myšlenku: Bůh vás miluje; na tomto tvrzení se shodnou všechny náboženské tradice. „Pro Něho jsi skutečně drahocenný, nejsi bezvýznamný, jsi pro Něho důležitý, protože jsi dílo Jeho rukou, protože tě má rád. Bůh tě má rád. Snaž se zůstat chvíli v tichu a nech se od Něho milovat. Snaž se umlčet všechny vnitřní hlasy a křik a zůstaň chvíli v objetí jeho lásky“ (Christus vivit, 115). Učiňme tak nyní společně!

„Je to Pánova láska, která zná víc stoupání než pády, víc usmíření než zákazy, víc otevírání nových možnosti než odsuzování, víc budoucnost než minulost“ (tamt. 116).

Vím, že věříte v tuto lásku, která umožňuje smíření.

Děkuji! A prosím vás, nezapomeňte se za mne modlit.

Bůh vám žehnej.

 

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.