Odumřít pyšnému individualismu a nechat triumfovat bratrství

8.9.2019 

Homilie papeže při mši svaté, Antananarivo - Madagaskar

Evangelium mluví o tom, že Ježíše »cestou doprovázely velké zástupy« (Lk 14,25). Jako zástupy, tlačící se kolem cesty, kudy procházel, přišli jste ve velkém množství, abyste přijali Ježíšovo poselství a vydali se Jej následovat. Víte však dobře, že putování za Ježíšem není odpočinkové. Vy jste neodpočívali a mnozí z vás jste strávili noc tady. A Lukášovo evangelium nám dnes skutečně připomíná požadavky tohoto závazku.

Za zmínku stojí, že Ježíš je vyslovuje při výstupu do Jeruzaléma, mezi podobenstvím o hostině, na níž jsou pozváni všichni (zejména ti, kdo jsou odmítáni a žijí na ulicích, náměstích a křižovatkách) a třemi podobenstvími o Božím milosrdenství, jež jsou oslavou nálezu ztraceného a přijetí mrtvého, který je vrácen životu možností nového začátku. Každé křesťanské odříkání má význam pouze ve světle radosti a setkání s Ježíšem Kristem.

První požadavek nás vybízí pohlédnout na naše rodinné vztahy. Nový život, který nám nabízí Pán, se zdá nepohodlný a stane se skandálně nespravedlivým pro ty, kdo věří, že vstup do nebeského království lze omezit či redukovat pouze na pokrevní svazky, na příslušnost k určité skupině, klanu či zvláštní kultuře. Stane-li se „spřízněnost“ rozhodujícím a určujícím klíčem všeho, co je správné a dobré, vede to k ospravedlňování a dokonce „posvěcování“ určitého chování, které upřednostňuje a vylučuje (zvýhodňování, klientelismus a tudíž korupce). Požadavek kladený Mistrem nám umožňuje hledět vzhůru a říká nám: kdokoli není s to vidět v druhém bratra, dojmout se jeho životem a jeho situací, nehledě na jeho rodinný, kulturní a sociální původ, »nemůže být mým učedníkem« (Lk 14,26). Jeho láska a Jeho věrnost jsou darem, který je dán zdarma kvůli všem a pro všechny.

Druhý požadavek nám ukazuje, že je obtížné následovat Pána, identifikuje-li se nebeské království s osobními zájmy či podmanivostí nějaké ideologie, která účelově používá Boží jméno či náboženství k ospravedlňování násilí, segregací a dokonce vražd, vyhnanství, terorismu a marginalizací. Mistrův požadavek nás nabádá, abychom nemanipulovali evangeliem pomocí ponurých redukcí, nýbrž tvořili dějiny v bratrství a solidaritě, nezištným respektem k zemi a jejím darům proti jakékoli formě vykořisťování, odvahou pěstovat „dialog jako cestu, spolupráci jako chování a vzájemné poznání jako metodu a kritérium“ (Dokument o lidském bratrství, 4.2. 2019 Abú Dhabí), a nepodléhat pokušení určitých doktrin, které nejsou schopny vidět společný růst klasů i koukolu v očekávání Pána žně (srov. Mt 13,23-30).

A nakonec: je obtížné sdílet nový život, darovaný Pánem, když se neustále sami ospravedlňujeme a věříme, že všechno pochází výlučně z našich sil a našeho vlastnictví; když - jak jsme slyšeli v prvním čtení (srov. Mdr 9,13-19) – starost o majetek tíží a sužuje, stupňuje se  sobectví a užívají se nemorální prostředky! Mistrův požadavek je pozváním k obnově vděčné památky a uznání, že spíše než naším osobním vítězstvím jsou náš život a naše schopnosti plodem daru (Gaudete et exsultate, 55), utkaného Bohem a množstvím rukou oněch tichých, jejichž jména poznáme až nadejde Boží království.

Těmito požadavky chce Pán připravit svoje učedníky na slavnost průlomu Božího království a oprostit je od hrozivé překážky, jež je v posledku tím nejhorším otroctvím, totiž život, který žije pouze pro sebe. Je to pokušení uzavřít se do vlastního malého světa, ve kterém nezbývá místo pro druhé. Chudí už nevcházejí, hlas Boží nepronikne, nelze zakoušet sladkou radost Jeho lásky, netepe nadšení pro dobré skutky. Mnozí se v této uzavřenosti mohou cítit zdánlivě bezpeční, ale nakonec se stávají se rozmrzelými a lamentujícími lidmi bez života. „Toto není volba důstojného a plného života, toto není Boží záměr s námi, toto není život v Duchu, který pramení ze srdce vzkříšeného Krista“ (Evangelii gaudium, 2).

Na cestě k Jeruzalému nás Pán těmito požadavky nabádá, abychom pozvedli zrak, upravili priority a především vytvořili prostory, kde je Bůh středem a veřejí našeho života.

Podívejme se kolem: kolik mužů a žen, mladých a dětí zcela postrádá všechno! Toto není součást Božího záměru! Jak naléhavé je toto Ježíšovo pozvání, abychom odumřeli svojí uzavřenosti, svému pyšnému individualismu a nechali tak triumfovat ducha bratrství, jež proudí z otevřeného Kristova boku, kde se rodíme jako Boží rodina, a každý se cítí milován, chápán, přijat a doceněn ve svojí důstojnosti. „K pošlapané lidské důstojnosti se často přistupuje se založenýma nebo rozhozenýma rukama, v bezmoci před temnou silou zla. Křesťan však nemůže zůstat s rukama založenýma, lhostejnýma či fatalisticky rozhozenýma. Nikoli. Věřící podává ruku jako ji Ježíš podává jemu“ (Homilie na Světový den chudých, 18. 11. 2018).

Boží Slovo, které jsme slyšeli, nás vybízí, abychom se znovu dali na cestu, odvážili se tohoto kvalitativního skoku a osvojili si tuto moudrost osobního odstupu jakožto základu spravedlnosti života každého z nás, abychom mohli společně potírat všechny idolatrie, které nás nutí upírat svoji pozornost ke klamnému bezpečí moci, kariéry a peněz a bažit po lidské slávě.

Požadavky kladené Ježíšem přestávají být tíživé, začneme-li okoušet radost nového života, který nám nabízí On: radost, rodící se z vědomí, že On je první, kdo nás přišel hledat na křižovatky cest, třebaže jsme zbloudili jako ona ovce či marnotratný syn. Kéž nás tento pokorný realismus pobízí ujmout se velkých vyzvání a udělí vám touhu činit ze své země místo, kde se evangelium stane životem a život bude k větší slávě Boží.

Odhodlejme se a osvojme si Pánovy plány.

 

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2019 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.