Bez průtahů a zbytečných řečí

11.9.2019 

Za otcem Josefem Koláčkem S.I.

V úterý 10. září v podvečer povolal Pán života na věčnost otce Josefa Koláčka. Prvního září oslavil devadesátku. Posluchačům Vatikánského rádia jistě netřeba velkého představování. 35 let stál v čele české sekce papežského rozhlasu, překladatel, spisovatel s duší básníka, znalec latiny ze staré školy, pro něhož nebylo obtížné zajít o dům vedle do jezuitských archivů a jedinečné dokumenty zakomponovávat do historických novel o životě svých řádových spolubratří. Jeho životní cesta zrcadlila a doprovázela osudy církve v naší zemi. Jako novic zažil v padesátém roce razii v klášterech, která znamenala konec mužských řeholních společenství, potom vojenská služba v PTP, civilní zaměstnání a konečně v roce ´68 tajné svěcení z rukou biskupa Felixe Davídka. Odchod do Rakouska, dvouletá studia teologie v Innsbrucku a pak už Řím a práce v rádiu, ve snaze zprostředkovat doma hlas z centra církevního života, překlady dokumentů a každodenní kronika papežského magisteria. Dalo by se jistě mnoho mluvit o různých lidech, které podporoval a podpíral po pádu železné opony. O návštěvách v redakci, vždy s vřelostí uhoštěných slivovicí a výtečnou belgickou čokoládou.  Dovolte mi ale, abych na něj zavzpomínala ještě z jiné perspektivy, tak jak jsem ho znala přes dvacet let, z nichž jistě polovinu v každodenním kontaktu v redakci, kam mě sám přivedl a přesvědčil, abych zůstala.

Byl člověkem řádu. Snad ho dvacetileté čekání na život, k němuž se v mládí rozhodl, upevnilo v přesvědčení, že řád je životodárný. V době, kdy se leckdo snažil řád rozvolňovat a rozpouštět hranice mezi řádem a světem, v naivním přesvědčení, že právě to svět potřebuje, otec Koláček nikdy nepolevil.

Nesnášel jakékoli formy schůzování. Italský výraz „riunione”, v jehož základu je unie, sjednocení, důsledně vyslovoval jako „ruinione”, novotvar, odvozený od slova ruina, ruinovat. Jako člověk se zkušeností doby stalinismu i pokusů o jeho „opravy”, byl alergický na prázdné fráze. Dokázal s lomozem odejít, když plkání překročilo míru únosnosti, praštit do stolu, když slyšel nehorázně urážet pravdu, o níž byl přesvědčen. Podobně také předběhl svou dobu, když velmi brzy začal místo slovesa „informovat” používat jiné: Jdeme se „uniformovat”, říkával.

Z duše zavrhoval výsledky některých vědeckých disciplín, zejména psychologie nebo sociologie. Považoval je za pavědy. Nebylo to ovšem z pohrdání vědou nebo poznáním, ani v nejmenším. Právě naopak, po této stránce byl jedním z nejučenlivějších představitelů starší generace, které jsem potkala. Vždycky odhodlaný naučit se nové věci, pokud sloužily. V jádru jeho nedůvěry spočívala hluboká pochybnost o tom, že by pokusy zacházet s člověkem jako s položkou ve statistice mohly být k něčemu užitečné. Vnitřní zápas, o nějž vždycky v duchovním životě jde, tento způsob uvažování prostě vylučuje.

Miloval svůj jazyk, češtinu. Miloval ji natolik, že se někdy svízelnými pokusy o překlad již zaběhlých termínů, dostával na hranici srozumitelnosti. Měl také oblíbená slova: kdekteré „centrum” bylo „ohniskem” a krása úchvatností.

Když se ale do našeho zpravodajského světa snažil vnášet ducha, nešlo o zaumnou rétoriku. Byl vypravěčem, miloval příběh a dramata, zejména ta, která se odehrávají na dně lidské bytosti. Snad nejhlouběji se mi zapsaly vánoční pořady. Nevím už přesně kolikrát se stalo, že jsme ve ztišené atmosféře svátečně vyprázdněného rádia spolu připravovali program na vigilii. Možná nejméně sledovaný ze všech, vždyť každý, kdo mohl, byl u stromečku a štědrovečerní večeře, jiní spěchali na mši. Pro mě to byl ale zvláštní svátek. Otec Koláček totiž míval vyhlédnutou vánoční poezii…  a přednášel ji svým znělým hlasem, který mu Dobrý Bůh zachoval až do konce jeho dní.

Včera ráno jsme se dozvěděli o beznadějné diagnóze, prasklá aorta, s nemožností operovat. Pán zavolal. Otec Koláček odešel ze dne na den, tak jak se svým Pánem žil; s tváří projasněnou, s úsměvem na rtech… ale řádně, bez průtahů a zbytečných řečí…

Johana Bronková

Copyright © 2003-2019 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.