25.9.2019 

Katecheze papeže z 25. září, nám. sv. Petra

Mezi diakonií a mučednictvím

(Sk 6,8-10.15)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Podle knihy Skutků apoštolů dále sledujeme putování evangelia světem. Svatý Lukáš velice realisticky ukazuje, jak plodnost tohoto putování, tak vznik určitých problémů v křesťanské obci. Problémy byly vždycky, od začátku. Jak sladit rozdíly, které v ní přebývají, aniž by došlo ke sporům a rozepřím?

Obec nepřijímala pouze Židy, ale také Řeky, to znamené lidi pocházející z diaspory, nežidy, kteří měli vlastní kulturu, vnímavost i náboženství. Dnes říkáme „pohany“. Ti byli přijímáni. Tato spoluúčast tvoří křehkou a nejistou rovnováhu; a mezi těmito těžkostmi klíčí „koukol“. A co je nejhorším koukolem, který pustoší obec? Koukol reptání, koukol tlachání: Řekové reptali proti nevšímavosti obce ve vztahu k jejich vdovám.

Apoštolové zahájí proces rozlišování, ve kterém dobře zvažují těžkosti a společně hledají  řešení. Východisko naleznou v rozdělení různých poslání tak, aby tělo celé církve mohlo klidně růst a nezanedbal se „rozmach“ evangelia, ani péče o jeho nejchudší členy.

Apoštolové si stále více uvědomují, že jejich hlavním posláním je modlitba a hlásání Božího Slova; obojí, tedy modlitba a zvěstování evangelia. A vyřeší celou záležitost vytvořením jakéhosi zárodku, »sedmi mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha svatého« (Sk 6,3) a kteří se poté, co na ně apoštolové vloží ruce, budou věnovat službě u stolu. Jáhni – čili diákoni – byli ustanoveni, aby sloužili. Diákon v církvi není knězem druhé třídy. Nikoli. Jde o něco jiného. Diákon není pro oltář, nikoli. Je pro službu. Je strážcem služebnosti v církvi. Pokud se diákonovi více líbí chodit k oltáři, chybuje. To není jeho cesta. Apoštolové ustanovili diákony. Tento soulad mezi službou Slovu a dobročinnou láskou je kvasem, jímž roste tělo círve.

Je ustanoveno sedm diákonů, mezi nimiž vynikají zejména Štěpán a Filip. Štěpán síří evangelium mocně a odhodlaně (parrhésia), ale jeho slovo naráží na zavilý odpor. A když ho jeho protivníci nedokáží přimět, aby přestal, co učiní? Zvolí to nejubožejší řešení, jak zlikvidovat člověka, totiž pomluvu či falešné svědectví. A my víme, že pomluva vždycky zabíjí. Tento „dábelský nádor“, který se rodí ze záměru zničit něčí pověst, napadá také zbývající tělo církve a vážně ho poškozuje, když pro nízké zájmy nebo pro zakrytí vlastních nedostatků vytváří koalici s cílem někoho pošpinit.

Štěpán, který byl předveden před veleradu a obžalován falešnými svědky – stejně jednali s Ježíšem a tak budou jednat se všemi mučedníky – ve svojí obranné řeči nově interpretuje posvátné dějiny soustředěné v Kristu. Pascha zabitého a vzkříšeného Ježíše je klíčem veškerých dějin smlouvy. Tváří v tvář tomuto překypujícímu božskému daru Štěpán odvážně pranýřuje pokrytectví, se kterým se střetli proroci i samotný Kristus. A připomíná jim to: »Koho z proroků nepronásledovali vaši otcové? Zabíjeli ty, kteří předpovídali příchod Spravedlivého. A vy jste ho teď skutečně zradili a zavraždili!« (Sk 7,52). Štěpán to říká rovnou, mluví jasně, hlásá pravdu.

To vyvolá násilnou reakci posluchačů, a Štěpán je odsouzen k smrti, odsouzen k ukamenování. Prokazuje však pravý „talent“ Kristova učedníka. Nehledá únik, neodvolává se k osobnostem, které by ho mohly zachránit; odevzdává svůj život do Pánových rukou. V této chvíli zazní překrásná Štěpánova modlitba: »Pane Ježíši, přijmi mého ducha!« (Sk 7,59), a Štěpán umírá jako Boží syn s odpuštěním na rtech: »Pane, nepřičítej jim tento hřích« (Sk 7,60).

Tato Štěpánova slova nás učí, že totožnost Božích dětí se nevyjeví našimi krásnými proslovy. Jedině odevzdání vlastního života do Otcových rukou a odpuštění dané tomu, kdo nám ubližuje, umožňuje uzřít kvalitu naší víry.

Církev dneška oplývá mučedníky – dnes jej jich víc než v počátcích církve – mučedníci jsou všude. Církev je zavlažována jejich krví, která je „semenem nových křesťanů“ (Tertulián, Apologetico, 50,13), a zajišťuje růst a plodnost Božího lidu. Mučedníci nejsou „svatouškové“, nýbrž muži a ženy z masa a kostí, kteří »si roucho vyprali do běla v Beránkově krvi« (Zj 7,14), jak praví Apokalypsa. Oni jsou pravými vítězi.

Prosme Pána také my, ať se pohledem na včerejší i dnešní mučedníky naučíme žít plným životem a přijímáme mučednictví každodenní věrnosti evangeliu a připodobnění Kristu.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.