Rádio Vaticana

Ježíš nepřinesl na zem podvečerní vánek, nýbrž oheň

6.10.2019

Homilie papeže při mši na zahájení synody o Amazonii, 6. října, baz. sv. Petra

Apoštol Pavel, největší misionář dějin církve, nám pomáhá „pořádat synodu“ a „společně putovat“. To co píše, jako by bylo adresováno nám, pastýřům ve službách Božího lidu.

Nejprve říká: »Oživ zase plamen Božího daru, který ti byl dán vkládáním mých rukou« (2 Tim 1,6). Jsme biskupové, protože jsme obdrželi Boží dar. Nepodepsali jsme nějakou smlouvu, nebyly nám do rukou dány pracovní kontrakty, ale na naši hlavu byly vloženy ruce, abychom svoje ruce pozvedali v přímluvě k Pánu a podávali je bratřím. Přijali jsme dar, abychom byli darem. Dar nelze koupit, vyměnit, ani prodat: dostává se a dává. Pokud si jej přivlastníme, postavíme do středu sebe a neponecháme tam tento dar, staneme se namísto pastýřů funkcionáři, učiníme z daru funkci, vytratí se bezplatnost, budeme sloužit sobě a budeme si sloužit církví. Avšak skrze obdržený dar má sloužit náš život. Připomíná to evangelium, když říká, že jsme »jenom služebníci« (Lk 17,10). Tento výraz může také znamenat „služebníci neužiteční“. To znamená, že se nedáváme do díla, abychom dosáhli svého užitku, svého výdělku, nýbrž proto, že jsme zdarma dostali a zdarma dáváme (srov. Mt 10,8). Naše radost bude cele spočívat v tom, že sloužíme, protože nám sloužil Bůh, který se stal naším služebníkem. Drazí bratři, slyšme: jsme povoláni sam, abychom sloužili tím, že postavíme do středu Boží dar.

Abychom tomuto svému povolání a poslání byli věrní, svatý Pavel nám připomíná, že dar je třeba oživovat. Sloveso, které používá, je podmanivé. Oživit znamená v originále doslova „dát život ohni“ (anazopurein). Dar, který jsme obdrželi, je ohněm, je žhoucí láskou k Bohu a k bratřím. Oheň se neživí sebou, skomírá, není-li udržován, hasne, pokrývá-li ho popel. Pokud všechno zůstane, jak je, pokud naše dny plynou podle rčení „vždycky to tak bylo“, dar se vytrácí, udušen popelem obav a starostí o obranu vlastního status quo. „Církev se žádným způsobem nemůže omezovat na »udržovací« pastorační službu těch, kteří už Kristovo evangelium znají. Misijní rozlet je jasným znamením zralosti církevního společenství“ (Benedikt XVI., Verbum Domini, 95), protože církev neustále putuje, neustále vychází a nikdy se neuzavírá do sebe. Ježíš nepřinesl na zem podvečerní vánek, nýbrž oheň.

Ohněm oživujícím tento dar je Duch svatý, Dárce darů. Proto svatý Pavel pokračuje: »Ten drahocenný, tobě svěřený poklad opatruj skrze Ducha svatého, který v nás bydlí« (2 Tim 1,14). A na jiném místě: »Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale síly, lásky a rozvážnosti« (v.7). Nikoli ducha bojácnosti, nýbrž rozvážnosti. Někdo si myslí, že rozvážnost je celnická ctnost: blokuje všechno, aby nechybila. Nikoli, rozvážnost je křesťanská ctnost, je to ctnost života, ba dokonce ctnost vlády. A Bůh nám daroval tohoto ducha rozvážnosti. Pavel klade rozvážnost do protikladu k bojácnosti. Co je tedy tato rozvážnost Ducha? Jak učí Katechismus, rozvážnost je ctnost, která umožňuje „v každé situaci rozeznat, co je naše pravé dobro, a zvolit přiměřené prostředky k jeho konání“ (KKC, 1806). Rozvážnost není nerozhodnost, není to obranný postoj. Je to ctnost pastýře, který dovede rozlišovat, aby moudře sloužil, a je vnímavý k novosti Ducha. Oživování daru v ohni Ducha stojí v protikladu k nečinnému ponechávání věcí jejich osudu. A být věrnými novosti Ducha je milost, o kterou musíme prosit v modlitbě. On, který činí všechny věci novými, ať nám daruje svoji smělou rozvážnost, inspiruje naši synodu pro obnovu církve v Amazonii, aby nezhasnul oheň misijního poslání.

Boží oheň je jako z oné příhody s keřem, který plane, ale neshoří (srov. Ex 3,2). Je to oheň lásky, která osvěcuje, zahřívá a dává život, nešlehá a nepohlcuje. Když jsou bez lásky a bez úcty pohlcovány národy a kultury, nejde o Boží, nýbrž světský oheň. Kolikrát však jen Boží oheň nebyl nabídnut, nýbrž nařízen; kolikrát jen docházelo ke kolonizaci namísto evangelizace! Bůh nás chraň před lačností nových kolonialismů. Oheň zapalovaný zájmy, které pustoší, jako ten, který nedávno devastoval Amazonii, není ohněm evangelia. Boží oheň je žárem, který přitahuje a sjednocuje. Živí se sdílením, nikoli ziskem. Avšak propuká nenasytný oheň, jsou-li prosazovány pouze vlastní ideje, vlastní skupina, a je-li pálena diverzita za účelem homologovat všechny a všechno.

Oživit dar, přijmout smělou rozvážnost Ducha ve věrnosti Jeho novosti. Svatý Pavel vyslovuje poslední pobídku: »Proto se nestyď veřejně vyznávat našeho Pána ani za mě, že nosím kvůli němu pouta« (2 Tim 1,8). Nabádá, abychom dosvědčovali evangelium, trpěli pro evangelium, jedním slovem žili pro evangelium. Evangelní zvěst je hlavním kritériem pro život církve, jejího poslání a její identity. A děkuji Bohu, že někteří bratři v kardinálském kolegiu jsou kardinály mučedníky, kteří v životě okusili kříž mučednictví. Pavel píše: »mám už prolít v oběť svou krev« (4,6). Hlásat evangelium znamená obětovat se, dosvědčovat do krajnosti, být vším pro všechny (srov. 1 Kor 9,22), milovat až k mučednictví. Neboť jak zdůrazňuje apoštol, evangeliu se slouží nikoli světskou mocí, nýbrž pouze Boží silou, ustavičným setrváváním v pokorné lásce a víře, že život lze vlastnit pouze jeho pozbytím z lásky.

Drazí bratři, hleďme společně na Ukřižovaného Ježíše, na Jeho srdce pro nás probodené. Tam začněme, protože tam pramení dar, který nás zrodil; tam odtud byl seslán Duch, který oživuje (srov. Jan 19,30). Odtamtud vnímejme všichni a každý svoje povolání dávat život. Tolik bratří a sester v Amazonii nese těžké kříže a očekává osvobozující útěchu evangelia, laskavé pohlazení církve. Mnozí bratři a sestry strávili svůj život v Amazonii. Dovolte mi opakovat slova našeho milovaného kardinála Hummese, který během návštěv v malých městečkách Amazonie chodí na hřbitovy a hledá hroby misionářů. Gesto církve na počest těm, kteří v Amazonii odevzdali svůj život. Papeži pak potutelně připomíná: „Nezapomeň na ně. Zaslouží si kanonizaci.“ Pro ně - pro ty, kteří nyní odevzdávají svůj život, pro ty, kdo svůj vlastní život odevzdali – a s nimi společně putujme.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV