21.10.2019 

Úvaha papeže Františka z nového knižního výboru věnovaného modlitbě

Křest je začátkem nového života. Co to znamená? Není nový jako v případě, kdy změníme práci anebo se přestěhujeme do jiného města, a pak si řekneme: Začal jsem nový život. Jistě, za takových okolností se život mění, a to leckdy citelně, odlišuje se od toho předchozího, je horší či lepší, zajímavější či namáhavější podle toho, jak se vše vyvíjí. Odlišují se naše životní podmínky a kontext, kolegové, poznávání, možná dokonce též přátelé, bydliště a plat. To však není nový život, nýbrž tentýž život, který pokračuje.

Nový život pokřtěného se rovněž liší od prožitku radikální citové proměny vyvolané zamilovaností či deziluzí, nemocí anebo čímsi důležitým a nepředvídaným. Takové věci v nás mohou vyvolat vnitřní i vnější zemětřesení, změnit hodnotová měřítka i základní rozhodování v otázce citů, práce, zdraví, služby druhým lidem...Zprvu jsme třeba uvažovali o kariéře a pak se dáme do dobrovolnické práce, anebo dokonce z vlastního života učiníme dar pro druhé! Zpočátku jsme nepomýšleli na založení rodiny, posléze ale zakusíme krásu manželské a rodinné lásky.

Také tyto veliké a mimořádné zásahy stále „jenom“ život pozměňují a vnášejí do něj výraznější krásu a dynamiku, či naopak více obtíží a vypětí. Nikoli náhodou při jejich popisu vždy užíváme komparativ a říkáme, že jejich přičiněním je náš život krásnější, radostnější či podmanivější. Dosud totiž porovnáváme to, co se více či méně podobá, jako bychom vše poměřovali na jakémsi desetistupňovém hodnotovém žebříčku. Radost ze života byla předtím na pětce, nyní se zvýšila na sedmičku; zdraví se drželo na deváté příčce, teď sestoupilo na čtvrtou. Mění se čísla, nikoli však podstata života!

Nový křestní život nicméně není nový pouze vzhledem k minulému, předchozímu životu. Nový tu neznamená nedávný, nevyjadřuje změnu či přizpůsobení.

Boží život je společenstvím a dává se nám jako přátelství

Nový život, o němž sv. Pavel mluví ve svých listech, nás upomíná na Ježíšovo nové přikázání (Jan 13,34), nové víno Božího království (Mk 14,29), nový zpěv, který zní před Božím trůnem (Zj 5,9), tedy na konečné, teologicky řečeno eschatologické, skutečnosti. Chápeme tudíž, že takovýto nový život nesnese srovnání. Lze snad poměřovat život a smrt, nebo život před narozením a po něm? Kristus se nestal jedním z nás a neprožil velikonoční utrpení, smrt a vzkříšení, aby náš život nějak „zlepšil“, zkrášil či usnadnil, anebo mu dodal větší chuti, délky, intenzity a štěstí. Jak sám říká, přišel, „abychom měli život v hojnosti“ (Jan 10,10).

Toto je nový život, kterým nás Bůh Otec obdařuje ve křtu. Je nový, poněvadž ve vztahu k našemu životu je jiný. Je totiž Boží, je to život samého Boha. Tímto velikým darem nás Ježíš obdaroval a nadále obdarovává. Účastníme se tak na lásce Otce, Syna a Ducha svatého, na lásce, kterou projevují všem lidem a veškerému stvoření. Nový život je Božím životem, který nám byl dán!

Křesťané odjakživa hledali obrazy a symboly znázorňující tento nesmírný dar. Je nás mnoho, různíme se, a přesto tvoříme jedno tělo, církev. Tato jednota je jednotou lásky, která nás neutiskuje, neponižuje a neomezuje, nýbrž nás posiluje, všechny společně utváří a činí z nás přátele.

Ježíš to v evangeliu sděluje překrásně: „Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal“ (Jan 17,3). Osobně nám tak vysvětluje, že pravý život spočívá v setkání s Bohem a že setkání s Bohem je Jeho poznání.

Z Bible víme, že člověka nepoznáváme pouze myslí, protože poznat znamená milovat. Boží život, kterým jsme byli obdarováni, přináší tuto lásku, již si přisvojujeme a která díky Duchu svatému (Řím 5,5) postupně podněcuje náš růst a ozařuje naše nepatrná každodenní gesta: „děkuji“, „mohu?“, „promiň“.

Ačkoli slova nepostačují, lze říci, že novým životem odhalujeme svou přináležitost k Někomu, jehož prostřednictvím patříme všem. Náležet znamená, že každý je zde pro druhého. Připomíná mi to, co říká milá v Písni písní: „Můj milý je můj a já jsem jeho“ (Pís 2,16). Takto den za dnem Duch svatý dokonává Ježíšovu modlitbu k Otci: „Prosím nejen za ně, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás“ (Jan 17, 20-21). Jeden z nejstarších obrazů, užitých již svatým Pavlem, vyjadřujících tuto příslušnost a životní sounáležitost, je tělo, jehož Hlavou je Kristus a my jsme jeho údy („Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd“, 1 Kor 12,27).

Symbol těla

V lidském těle existují některé zásadní funkce, jako srdeční tep a dech. Rád si osobní i společnou modlitbu nás, křesťanů, představuji jako dech, jako srdeční puls církve, který šíří svou sílu ve službě pracujícím, studujícím i učitelům, zúrodňuje poznání vzdělanců a pokoru prostých lidí, dodává naději tomu, kdo houževnatě potírá nespravedlnost. Modlitba je naším přitakáním Pánu, jeho lásce, která nás zasáhla. Je přijetím Ducha svatého, který neúnavně vlévá lásku a život do všech lidí.

Svatý Serafim Sarovský, velký duchovní mistr ruské církve, říkával: „Opravdovým cílem našeho křesťanského života je získání Božího Ducha, a to až do té míry, že modlitba, bdění, půst, almužna a jiné ctnostné úkony činěné v Kristově jménu jsou pouhým prostředkem k dosažení tohoto cíle“ (Serafim Sarovský, Rozhovor s Nikolajem Motovilovem). Náš dech není pokaždé vědomý, avšak nemůžeme přestat dýchat.

Přeložila Jana Gruberová

Papež František

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.