O mentálním (a gnostickém) poddanství

3.11.2019 

Co se stane, budou-li konečně ženatí kněží? A vysvěcené ženy? Možná, že takzvaný Boží lid se jen pohrne, to znamená, že opustí bohoslužby konané kněžkami a ženatým klérem a bude chodit na mši slouženou kněžími mužského pohlaví, žijícími v celibátu, jako Francouzi v revolučních dobách odpadlého kléru, který byl jakobíny donucen přísahat na republikánskou Ústavu. Ale možná také ne. Francouzské schisma bylo vnuceno politickou cestou lidu, který ve Vendée vzdoroval dokonce vojensky.

Dnes tomu tak není také proto, že změny přicházejí ze samotné církve. Je sice pravda, že semináře, kde je podle statistik mnoho kněžských povolání, jsou tradiční, a užívá se v nich také tzv. mimořádná forma římského ritu. Od příklonu k ní bývají seminaristé pravidelně odrazováni, řečeno eufemisticky. Svatý otec, zvláště v improvizovaných vsuvkách svých promluv, zdvíhá prst proti klerikalismu, který je prý odpovědný dokonce za tristní fenomén pohlavního zneužívání (či přesněji pederastie) v řadách katolického kléru.

Má se to tedy chápat tak, že příčinou není zvrácený tělesný chtíč (ve většině případů v rámci osob téhož pohlaví), nýbrž bohabojnost (timor reverentialis) zneužívané osoby vůči hábitu pachatele? Je pravdou, že dospělý a ještě lépe hierarchicky výše postavený klerik obloudí adolescenta, který mu nedokáže odporovat, což by dokázal, kdyby ho sváděl nějaký laik? A potom jej tatáž bohabojnost  vede ke studu a mlčení po dvacet, třicet let? Nevím.

V italském encyklopedickém slovníku Treccani je klerikalismus definován jako „postoj zastávající aktivní a směrodatnou účast katolického kléru i laikátu na státní moci, jakož i podrobování politických zájmů zájmům církve.“ Nevím. Je známo, že zmíněnou Treccaniho  encyklopedii ovlivnil italský filosof Giovanni Gentile (1874-1944), který katolické náboženství pokládal za pouhou konkurenční ideologii.

Možná, že nejhlubší význam zmíněného pojmu je třeba dnes hledat na psychologické rovině, což měl papež patrně na mysli. Zkrátka mentální poddanství vůči výše postavenému, zejména v rámci hierarchických organizací. A právě církev je hierarchická. Autor románu Don Camillo (G. Guareschi) z padesátých let minulého století objevil takovouto organizaci v tehdejší Komunistické straně Itálie. Stačil jeden stranický povel a všichni nohsledové změnili názor a byli za něj ochotni jít i na barikády. Je faktem, že marxismus, tehdejší marxismus byl po všech stránkách náboženstvím či přesněji masovou gnózí, jak to definoval Augusto del Noce. Jeho Vatikánem byla Moskva, jeho kaplemi byly lidové domy a mělo i svoje liturgické slavnosti, včetně procesí.

Nyní je masovou gnózí kult matky Země, novodobá verze katarství, která se štítí plození potomstva, vyznává vegetariánství, eugeniku a stejně jako středověcí kataři také promiskuitu. Dnešní nohsledi se řídí médii, nejen televizí, a to ve společnosti, která je navzdory zdání stále hierarchická, avšak s jediným rozdílem, že totiž ti, kdo komandují, jsou pro většinu neviditelní a dohlížejí na burzu. Existuje-li však místo, kde se nohsledi pohybují jako ryba ve vodě, pak je to hierarchická církev.

„Ať žije papež“ volají preláti, kněží i řeholnice, kteří mění nejen své postoje, ale někdy i kostely na podniky, jídelny či noclehárny, aniž by nahoře žádali o souhlas. Nové heslo zní „migranti“, a všichni se na povel přizpůsobí. Tak či onak. Ostatně každý papež buduje i boří. A kdo jsem já, abych soudil? Ano, tato definice klerikalismu se oproti Treccaniho encyklopedii jeví přiléhavější. Záměrně však nebere v potaz církevní kariéristy. Ti nejsou nohsledy. Jsou pouze chytří. A obvykle nevěří - nebo už nevěří - v nic.

 

Z internetového portálu La Nuova Bussola Quotidiana 1. listopadu 2019

přeložil Milan Glaser

Rino Cammilleri

Copyright © 2003-2019 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.