Nenarodili jsme se k smrti, nýbrž ke vzkříšení

4.11.2019 

Homilie papeže na zádušní mši za loni zesnulé kardinály a biskupy, baz. sv. Petra

Naslouchali jsme čtením, která nám připomínají, že jsme přišli na svět, abychom byli vzkříšeni. Nenarodili jsme se k smrti, nýbrž ke zmrtvýchvstání. Jak totiž píše v druhém čtení svatý Pavel, máme již »svou vlast v nebi« (Flp 3,20), a Ježíš praví v evangeliu, že budeme vzkříšeni v poslední den (srov. Jan 6,40). A v prvním čtení je také myšlenka na vzkříšení, která podněcuje Judu Makabejského k »dobrému a šlechetnému jednání« (2 Mak 12,43). Můžeme se dnes také ptát: k čemu mne podněcuje myšlenka na vzkříšení? Jak odpovídám na svoje povolání ke vzkříšení?

První pomoc nám přichází od Ježíše, který v dnešním evangeliu říká: »kdo ke mně přijde, toho jistě neodmítnu« (Jan 6,37). A toto je jeho pozvání: »Pojďte ke mně« (Mt 11,28). Jít k Ježíši, který žije, očkovat se proti smrti, proti strachu, že všechno skončí. Jít k Ježíši - to může vypadat jako samozřejmá a povšechná duchovní pobídka. Pokusme se ji konkretizovat kladením otázek, například těchto: Když mi dnes procházely rukama úřední spisy, přiblížil jsem se k Pánu? Učinil jsem z toho důvod k rozhovoru s Ním? A spatřoval jsem Pána v lidech, které jsem potkal? Uvedl jsem je k Němu ve své modlitbě? Anebo jsem všechno dělal jen zahloubán do svých myšlenek, těšil se jen z toho, co se mi dařilo, a stěžoval si na to, co mi nešlo? Zkrátka, žiju cestou k Pánu anebo kroužím kolem sebe? Jakým směrem jdu? Snažím se jen působit dobrým dojmem, hájit svoji roli, svůj čas a svůj prostor? Anebo jdu k Pánu?

Ježíšův výrok je zarážející: kdo ke mně přijde, toho jistě neodmítnu. Jako by naznačoval, že křesťan, který k Němu nepřijde, bude odmítnut. Pro toho, kdo věří, neexistuje prostřednost. Nelze být s Ježíšem a kroužit kolem sebe. Život s Ježíšem je vycházení k Němu.

Celý život je vycházení: z matčina lůna se vychází na svět, z dětství se vstupuje do dospívání, z adolescentního věku do dospělosti a tak dále, až k vyjití z tohoto světa. Dnes, kdy se modlíme za naše bratry kardinály a biskupy, kteří vyšli z tohoto života vstříc Vzkříšenému, nesmíme zapomenout na vycházení, které je nejdůležitější a nejobtížnější a dává smysl všemu ostatnímu, totiž vyjití z nás samých. Jedině vyjdeme-li ze sebe, otevíráme dveře vedoucí k Pánu. Prosme o tuto milost: „Pane, denně toužím jít po cestách s ostatními k Tobě. Pomoz mi, abych vyšel ze sebe a šel v ústrety Tobě, který jsi život.“

Druhou myšlenku, týkající se vzkříšení bych rád přejal z prvního čtení, ze šlechetného gesta Judy Makabejského vůči mrtvým. Když jej konal – je psáno – že »myslel na nádhernou odměnu, která je uchována těm, kdo zesnou ve zbožnosti« (2 Mak 12,45). Zbožné myšlenky tedy plodí nádhernou odměnu. Zbožnost ve vztahu k druhým otevírá brány věčnosti. Skloněním se k potřebným službou vzniká předsíň ráje. Pokud totiž, jak říká sv. Pavel, »láska nikdy nepřestává« (1 Kor 13,8), pak právě ona je mostem spojujícím zemi s nebem. Můžeme se tedy ptát, zda po tomto mostě jdeme: nechám se dojmout situací někoho, kdo je v nouzi? Umím plakat pro někoho, kdo trpí? Modlím se za ty, na které nikdo nemyslí? Pomáhám někomu, kdo mi to nemůže oplatit? To není prostoduchost, není to laciná láska. Jsou to otázky života, otázky vzkříšení.

A nakonec třetí podnět ke vzkříšení. Vezmu jej z Duchovních cvičení, kde sv. Ignác vybízí, abychom si před důležitým rozhodnutím představili, že na konci dní staneme tváří v tvář Bohu. Jsme neodkladně povoláni tam stanout. Je to cíl všech. Každé životní rozhodnutí přijaté z této perspektivy je proto nasměrováno dobře, neboť přibližuje ke vzkříšení, jež je smyslem a účelem života. Jako je start určen cílem a setba posouzena sklizní, tak je život dobře posouzen svým koncem, svým účelem. Svatý Ignác píše: „Když uvážím, jak mi bude o soudném dni, mám přemýšlet o tom, jak bych se v té chvíli vzhledem k nynější věci chtěl rozhodnout. A pravidlo, které potom budu chtít, abych zachoval, zachovat nyní“ (Duchovní cvičení, 187). Může to být užitečné cvičení, abychom se na skutečnost dívali Pánovýma - nejenom svýma - očima, dívali se do budoucnosti, ke vzkříšení a nejenom na dnešek, který pomíjí, a uskutečňovali rozhodnutí, která mají příchuť věčnosti, chuť lásky.

Vycházím každý den ze sebe k Pánu? Mám zbožné myšlenky a skutky ve vztahu k těm, co jsou v nouzi? Přijímám rozhodnutí tváří v tvář Bohu? Nechme se vyprovokovat  alespoň těmito třemi podněty. Budeme ve větším souladu s Ježíšovou touhou z evangelia: neztratit nikoho z těch, které mu Otec dal (srov. Jan 6,39). Uprostřed mnoha hlasů světa, které zamlčují smysl života, slaďme se s vůlí Ježíše, který vstal z mrtvých a žije. Čiňme z dneška, který žijeme, úsvit vzkříšení.

 

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.