Misie není jen hlásání evangelia, nýbrž také osvojování si víry v ně

22.11.2019 

Papež k biskupům Thajska a zemí jihovýchodní Asie, Bangkok

Děkuji kardinálovi Francisovi Xavierovi Kriengsakovi Kovithavanijimu za jeho laskavá slova na uvítanou. Těší mne, že mohu být s vámi a sdílet s vámi, byť krátce, vaše radosti a naděje, vaše iniciativy a sny, jakož i výzvy, s nimiž se vyrovnáváte jako pastýři svatého věřícího lidu Božího. Děkuji za vaše bratrské přijetí.

Setkáváme se dnes ve svatyni bl. Nicholase Bunkerd Kitbamrunga (1895-1944), který zasvětil svůj život hlásání evangelia a katechezi, formaci Pánových učedníků, zejména v Thajsku a částečně také ve Vietnamu a podél hranic s Laosem, a svoje křesťanské svědectví završil mučednictvím. Prožijme toto setkání před jeho zraky, aby v nás jeho příklad podnítil velkou horlivost pro evangelizaci ve všech místních asijských církvích, a můžeme se tak stále více stávat učedníky-misionáři Páně. Tak se bude moci dobrá zvěst šířit jako balzám a vůně po tomto obrovském a nádherném kontinentu.

Vím, že přístí rok (2020) se bude konat generální shromáždění federace asijských biskupských konferencí (FABC) u příležitosti 50. výročí jejího založení. Dobrá příležitost putovat  znovu do oněch „svatyň“, v nichž tkví misionářské kořeny, jež poznamenaly tyto země, a nechat se pobídnout Duchem svatým ve stopách první lásky. Bude to možnost odvážně a odhodlaně se otevřít  budoucnosti, kterou jste povoláni vytvářet a uskutečňovat, aby jak církev, tak společnost v Asii měly užitek ze sdílení a obnovení rozletu evangelia. Být zamilovaní do Krista a uschopňovat k této lásce druhé jejím sdílením.

Žijete v multikulturním a multináboženském kontinentu, který je obdařen značnou krásou a prosperitou, ale zároveň v široké míře trpí chudobou a vykořisťováním. Rychlé technologické pokroky mohou otevírat nezměrné možnosti pro snadnější život, ale také růst konzumismu a materialismu, zejména mezi mládeží. Nesete na svých bedrech starosti svého lidu, jako jsou metla drog a obchodování s lidmi, potřeba ujímat se velkého počtu migrantů a uprchlíků, špatné pracovní podmínky, pracovní vykořisťování, které se týká mnohých, jakož i ekonomická a sociální nerovnost mezi bohatými a chudými.

V těchto napětích se ocitá pastýř, bojující a přimlouvající se spolu se svým lidem a za svůj lid. Věřím proto, že památka prvních misionářů, kteří nás předešli odvahou, radostí a mimořádnou odolností, umožní odhadnout a vyhodnotit naši přítomnost a poslání v nové a mnohem širší perspektivě. Tato památka nás v první řadě osvobozuje od domněnky, že minulé časy byly z hlediska evangelizace příznivější nebo lepší, pomáhá nám, abychom se neutíkali do neplodných koncepcí a diskusí, jimiž se koncentrujeme na sebe a které nás uzavírají do nás samotných, přičemž ochromují jakoukoli aktivitu. „Spíše se učme od svatých, kteří nás předešli a dovedli se vyrovnat s těžkostmi své doby“ (Evangelii gaudium, 263), a odložme všechno, co na nás cestou „ulpělo“ a je našemu putování na obtíž. Jsme si vědomi, že „existují církevní struktury, které mohou dokonce negativně podmiňovat evangelizační dynamičnost; stejně tak dobré struktury jsou užitečné tehdy, když v nich je život, který je oduševňuje, podpírá a je jejich měřítkem. Bez nového života a  autentického evangelního ducha, bez věrnosti církve vlastnímu povolání se jakákoli nová struktura brzy zkazí“ (srov. tamt. 26) a může našemu srdci ztížit plnění důležitého úkolu služebné a přímluvné modlitby. To nám někdy může pomoci, abychom zaujali postoj k nerozvážnému nadšení některých metod, které sice mají zdánlivý úspěch, leč krátkou životnost.

Pozorujeme-li rozvoj misií v těchto zemích, pak jedno z prvních ponaučení, kterého se nám dostává, plyne z důvěrného poznání, že Duch svatý je první, kdo postupuje vpřed a povolává: Duch svatý předjímá církev a vybízí ji, aby zohledňovala všechny uzlové body, v nichž se rodí nová paradigmata a sdělení, a Ježíšovým slovem dosahovala nejhlubšího jádra duše našich měst (srov. tamt. 74) a kultur. Nezapomínejme, že Duch svatý jde před misionářem a zůstává s ním. Vnuknutí Ducha svatého podporovalo a podněcovalo apoštoly a četné misionáře, aby neodmítali žádnou krajinu, lid, kulturu či situaci. Oni nehledali zemi, která by zaručovala úspěch; naopak, jejich „záruka“ spočívala v jistotě, že žádný člověk ani kultura nepostrádá a priori schopnost přijetí setby života, štěstí a zejména přátelství, které touží sdílet Pán. Neočekávali, že by se některá kultura snadno spříznila nebo ladila s evangeliem. Naopak, vnořili se do nové reality s přesvědčením o kráse, jejíž byli nositeli. V očích Mistra má každý život cenu. Směle a odvážně, protože věděli, že evangelium je především dar určený pro setbu v každém a ve všech: učitelích Zákona, hříšnících, celnících, nevěstkách a všech včerejších i dnešních hříšnících. S oblibou zdůrazňuji, že misie spíše než výkon nějaké činnosti či uskutečňování projektu vyžaduje pohled a „čich“, jež je třeba si osvojit; vyžaduje otcovskou i mateřskou starost, protože ovce se ztratí, když ji pastýř považuje za ztracenou, nikdy ne dřív. Před třemi měsíci mne navštívil jeden francouzský misionář, který téměř čtyřicet let pracuje mezi severothajskými kmeny. Přijel se skupinou 20-25 lidí, kteří měli všichni rodinu, ale byli mladí, nebylo jim více než pětadvacet let. Tento misionář je pokřtil jako první generaci a nyní křtí jejich děti. Člověk by si řekl, že ztratil život kvůli padesátce, stovce lidí. To ale byla jeho setba a nyní jej Bůh těší tím, že mu dává pokřtít děti těch, které pokřtil jako první. Jednoduše řečeno – vnímal tyto domorodce ze severu Thajska jako bohatství, kterému je třeba hlásat evangelium. Nepovažoval ony ovce za ztracené, ujal se jich.

Jedním z nejhezčích bodů evangelizace je vědomí, že misijní poslání svěřené církvi neznamená jenom hlásat evangelium, nýbrž také se učit v něj věřit. Kolik z nás – někdy ve chvílích pokušení – hlásá evangelium, ale nevěří mu! Učit se věřit evangeliu a dát se jím proměňovat; žít a putovat ve světle Slova, které máme hlásat. Je užitečné připomenout si, co říká velikán Pavel VI.: „Církev začíná plnit toto své poslání tím, že nejprve evangelizuje sama sebe. Obec věřících má být též obec žité naděje, na které se všichni živě podílejí, a obec bratrské lásky. Proto také i ona sama potřebuje stále znovu slyšet to, čemu má věřit, chce znát důvody své naděje i nové přikázání lásky“ (Evangelii nuntiandi, 15). Takto vstupuje církev do dynamismu učednictví: obrácení –zvěstování. Je očištěna svým Pánem a povoláním se mění ve svědka. Putující církev nemá strach jít na ulici a konfrontovat se s životem lidí, kteří jí byli svěřeni, je schopna pokorně se otevřít Pánu a s Pánem prožívat úžas z misijního dobrodružství; nemá vědomou či podvědomou potřebu sama se ukazovat, zaujímat nebo si nárokovat jakékoli vedoucí postavení. Kolik jen se musíme učit od vás, kteří jste v mnoha svých zemích nebo regionech menšinou, a to leckdy menšinou ignorovanou, pronásledovanou a zamítanou, a nenecháváte se strhnout nebo nakazit komplexem méněcennosti či hořekováním nad tím, že se vám nedostává uznání! Jděte dál – hlásejte, rozsévejte, modlete se a čekejte. A neztrácejte radost!

Bratři, „ve spojení s Ježíšem hledáme to, co hledá on, milujeme to, co miluje on“ (Evangelii gaudium, 267), a nebojíme se činit z Jeho priorit ty svoje. Vy víte velmi dobře, co znamená být početně i co do prostředků církví malou, avšak horlivou a ochotnou, být živým Pánovým nástrojem  ve vztahu ke všem lidem vašich vesnic a měst (srov. Lumen gentium, 1). Vaše úsilí o rozvoj  evangelní plodnosti hlásáním kerygmatu skutkem a slovem v různých prostředích, kde se křesťané ocitnou, představuje významné svědectví.

Misionářská církev ví, že nejlepším slovem je nechat se proměňovat Slovem Života a vyznačovat se službou. Misie nejsou zřizovány námi, a tím méně našimi strategiemi. Pravým protagonistou je Duch, který ustavičně nabádá a posílá nás, rozhřešené hříšníky, abychom sdíleli poklad, který nosíme v hliněných nádobách (2 Kor 4,7). Jsme proměněni Duchem, abychom proměňovali každé prostředí, ve kterém se ocitneme. Mučednictví každodenní, často mlčenlivé oddanosti přinese plody, které vaše národy potřebují.

Tato skutečnost nás pobízí rozvinout velice specifickou spiritualitu. Pastýř je člověkem, který především niterně miluje svůj lid, zná, co jej popouzí, zná jeho slabá i silná místa. Misijní poslání je láska k Ježíši, avšak současně i vášeň pro jeho lid. Když setrváváme před ukřižovaným Ježíšem, vnímáme všechnu Jeho lásku, která nám vrací důstojnost a podporuje nás, a právě tam, nejsme-li slepí, vnímáme, že se Ježíšův pohled rozšiřuje a s velkou vřelostí se upírá ke všemu lidu (srov. Evangelii gaudium, 268).

Pamatujme, že i my jsme součástí tohoto lidu, byli jsme vybráni za služebníky, nikoli za zaměstnavatele či pány. To znamená, že máme stát po boku těch, kterým trpělivě a laskavě sloužíme, nasloucháme jim, respektujeme jejich důstojnost a vždycky povzbuzujeme a doceňujeme jejich apoštolské iniciativy. Neztrácejme ze zřetele skutečnost, že mnohé z vašich zemí byly evangelizovány věřícími laiky. Neklerikalizujme, prosím, misii, a tím spíše neklerikalizujme laiky. Oni uměli mluvit lidovým dialektem a konali jednoduchou a přímou inkulturaci, což není teorie, ani ideologie, nýbrž plod nadšení ze sdílení Krista. Svatý věřící lid Boží má pomazání Svatého, což jsme povoláni uznat, ocenit a šířit. Neztraťme tuto milost vidět Boha, působícího ve svém lidu; a jako to činil dříve, činí tak i dnes bude tak činit i nadále. Přichází mi na mysl výjev, který nebyl na programu, ale... malý Samuel, který se probouzí v noci. Bůh respektoval starého, charakterově slabého kněze, nechal ho jednat, ale nemluvil k němu. Oslovil chlapce z lidu...

Zejména vás nabádám, abyste měli vždycky dveře otevřené pro svoje kněze. Nezapomeňme, že nejbližším z biskupových bližních je kněz. Buďte jim nablízku, vyslechněte je, snažte se je podporovat ve všech situacích, jimž čelí, zvláště když vidíte, že jsou sklíčení nebo lhostejní, což je nejhorší démonické pokušení. A čiňte tak nikoli jako soudci, nýbrž jako otcové, ne jako vedoucí, kteří si jimi slouží, nýbrž jako autentičtí starší bratři.

Vytvářejte ovzduší důvěry, které usnadňuje upřímný a otevřený dialog, usilujte a proste o milost mít stejnou trpělivost, kterou má Pán s každým z nás a která je vskutku obrovská!

Drazí bratři, vím, že ve svých komunitách musíte čelit rozmanitým otázkám, jak každodennímh, tak dlouhodobým. Neztrácejme nikdy ze zřetele, že v oné často nejisté a problematické budoucnosti, je právě Pán tím, kdo přichází mocí Vzkříšení proměnit každý nešvar a každou ránu ve zdroj života. Hleďme k zítřku s jistotou, že nejsme a nejdeme sami. On nás čeká a zve, abychom Jej rozpoznávali především při lámání chleba.

Prosme o přímluvu blahoslaveného Nicholase a četné svaté misionáře, aby naše národy byly obnoveny tímtéž pomazáním.

Vzhledem k velkému počtu přítomných biskupů z celé Asie, využívám této příležitosti, abych z hloubi srdce požehnal vám všem a vašim komunitám, zejména nemocným a všem, kdo prožívají těžké chvíle. Pán ať vám žehná, chrání vás a stále provází! Ať vás vezme za ruky a vy se dáte vést rukou Páně a nehledáte jiné ruce.

A nezapomeňte se, prosím vás, za mne modlit, protože vše, co jsem vám řekl, musím říkat také sám sobě. Děkuji!

 

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.