Opravdový mír může být pouze odzbrojený

24.11.2019 

Promluva papeže u Mírového pomníku v Hirošimě, Japonsko

»Kvůli svým bratřím a přátelům budu říkat: Pokoj v tobě!« (Žl 122,8)

Bože milosrdenství a Pane dějin, k Tobě pozvedáme svoje oči z tohoto místa, jež je křižovatkou smrti a života, porážky a obrody, utrpení a slitování.

Tady z mnoha mužů a žen, z jejich snů a nadějí, nezůstalo v záblesku záře a ohně nic než stín a ticho. Pouhý okamžik, a všechno bylo pohlceno černou dírou zmaru a smrti. Z tohoto propastného ticha je dodnes slyšet mocný křik těch, kteří už nejsou. Pocházeli z různých míst, měli různá jména, někteří z nich mluvili různými jazyky. Všechny spojil tentýž úděl jedinou strašlivou hodinou, která navždy poznamenala nejen dějiny této země, ale tvář lidstva.

Připomínám všechny oběti a skláním se před silou a důstojností těch, kteří sice přežili onen první okamžik, ale snášeli na svém těle po mnoho let ty nejpronikavější bolesti a zárodky smrti v jejich mysli nepřetržitě stravovaly jejich životní energii.

Cítil jsem potřebu přijít na toto místo jako poutník pokoje, setrvat v modlitbě, připomenout  nevinné oběti tolikerého násilí a přinést v srdci také prosby a očekávání mužů a žen naší doby, zejména mladých, kteří po míru touží, pro mír pracují a pro mír se obětují. Přišel jsem na toto místo, naplněné pamětí i budoucností, a nesu s sebou křik chudých, kteří jsou vždycky těmi nejbezbrannějšími oběťmi nenávisti a konfliktů.

Pokorně si přeji být hlasem těch, jejichž hlas není vyslyšen a kteří se znepokojením a úzkostí hledí na rostoucí napětí, prostupující naši dobu, na nepřijatelné nerovnosti a nespravedlnosti, ohrožující lidské soužití, na závažnou neschopnost pečovat o náš společný dům, na neustálé a křečovité zbrojení, jako by zbraně mohly zaručit mírovou budoucnost.

S pevným přesvědčením chci zdůraznit, že použití jaderné energie k válečným účelům je dnes více než jindy zločinem nejenom proti člověku a jeho důstojnosti, ale proti jakékoli budoucnosti našeho společného domu. Použití atomové energie k válečným cílům je amorální stejně jako je nemorální vlastnění jaderných zbraní, jak jsem řekl před dvěma roky (Tisková konference během návratu z Bangladéše, 2. prosince 2019. Budeme za to souzeni. Nové generace povstanou jako soudci našeho selhání, pokud jsme mluvili o míru, ale nerealizovali jsme ho svými skutky mezi národy. Jak můžeme mluvit o míru, když vyrábíme nové a impozantní válečné zbraně? Jak můžeme mluvit o míru, když ospravedlňujeme nelegitimní činy nenávistnými a diskriminujícími proslovy?

Jsem přesvědčen, že mír není víc než prázdné slovo, pokud se nezakládá na pravdě, pokud se nebuduje spravedlivě, pokud není oživován a naplňován láskou a pokud se neuskutečňuje ve svobodě (srov. sv. Jan XXIII., Pacem in terris, 18).

Budovat mír na pravdě a spravedlnosti znamená uznat „velmi častou existenci někdy výrazných rozdílů ve znalostech, ctnostech, vynalézavosti a v materiálním bohatství“ (tamt. 49). To  však nikdy nemůže ospravedlnit záměr vnutit druhým svoje vlastní zájmy. Naopak, toto všechno může motivovat k větší odpovědnosti a respektu. Stejně tak politické pospolitosti, které se mezi sebou mohou legitimně odlišovat stupněm kultury či ekonomického rozvoje, jsou povolány usilovat a přičiňovat se o „společný vzestup“ k dobru všech (srov. tamt. 49-50).

Pokud vskutku chceme vytvářet spravedlivější a bezpečnější společnost, musíme ze svých rukou pustit zbraně: „není možné milovat se zbraní v ruce“ (Pavel VI., Promluva na půdě OSN, 4. října 1965, 5). Svěřujeme-li se logice zbraní a přestávame-li vést dialog, tragicky opomíjíme skutečnost, že zbraně dříve než začnou zabíjet, způsobují špatné sny, „vyžadují enormní výdaje, blokují solidární projekty a užitečnou práci, falšují psychologii národů“ (tamt. 5). Jak můžeme nabízet pokoj, pokud neustále užíváme  jaderného strašení válkou jako legitimního prostředku řešení konfliktů? Kéž tato propastná bolest ukáže hranice, které by se neměly překračovat. Opravdový mír může být pouze odzbrojený. „Mír totiž neznamená jenom to, že není válka, [...] nýbrž je třeba jej neustále budovat“ (Gaudium et spes, 78). Je plodem spravedlnosti, rozvoje, solidarity, vnímavosti k našemu společnému domu, podpory obecného dobra a poučení z historie.

Pamatovat, společně jít a chránit. Tyto tři morální imperativy dostávají právě tady v Hirošimě silnější a obecnější význam a mají schopnost otevřít cestu k míru. Nemůžeme si proto dovolit, aby nynější a nové generace zapomněly na to, co se stalo. Tato vzpomínka je zárukou a podnětem vytváření spravedlivější a bratrštější budoucnosti. Šíření této vzpomínky probouzí svědomí všech mužů a žen, zejména těch, kteří se dnes starají o osudy národů. Kéž tato živá vzpomínka pomáhá opakovat od pokolení do pokolení: už nikdy!

Právě proto jsme voláni postupovat jednotně, dívat se s porozuměním a odpuštěním, otevírat horizont naděje a vnášet paprsek světla mezi četná mračna, která dnes zatemňují nebe. Otevřme se naději, staňme se nástroji smíření a pokoje. To bude možné vždycky, pokud budeme schopni se chránit a uznávat jako bratři ve společném údělu. Náš svět, který je vzájemně propojen nejen v důsledku globalizace, ale i společné Země, vyžaduje více než v jiných dobách, aby byly odloženy  výlučné zájmy určitých skupin či sektorů a vynikla tak hodnota těch, kdo spoluzodpovědně zápasí o záruky společné budoucnosti.

V jediné úpěnlivé prosbě, otevřené Bohu a všem mužům a ženám dobré vůle, jménem všech obětí bombardování, jaderných pokusů a všech konfliktů pozvedněme společně ze srdce své volání: Už nikdy válka, už nikdy hřmot zbraní, už nikdy tolik utrpení! Kéž přijde pokoj do našich dnů, do tohoto našeho světa. Bože, tys slíbil: »Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe« (Žl 84,11-12).

Přijď, Pane, den se nachýlil, a tam, kde se rozmohl zmar, ať překypuje naděje a je možné psát a uskutečnit jinou historii. Přijď Pane, Kníže pokoje, učiň nás nástrojem a odleskem Svého pokoje!

»Kvůli svým bratřím a přátelům budu říkat: Pokoj v tobě!« (Žl 122,8)

 

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.