Srdce, Hvězda a Kříž

17.12.2019 

Ke 100. výročí narození Tomáše Špidlíka SJ

Před 100 lety, 17. prosince 1919, se narodil v Boskovicích na Moravě Tomáš Josef Špidlík, pozdější kněz-jesuita, universitní profesor a posléze kardinál – abychom vyjmenovali jen ty nejvýznačnější milníky jeho života. Ve skutečnosti byl mnohem víc, než zde lze i jen připomenout. Proto je šťastným počinem, že Muzeum regionu Boskovicka zřídilo výstavu (5. 12. 2019 – 23. 2. 2020) věnovanou životu a dílu boskovického rodáka, která byla z iniciativy senátorky Jaromíry Vítkové uspořádána v menším rozsahu v Praze v prostorách Senátu parlamentu České republiky (8. 10. – 4. 11. 2019), kde mu byla také věnována konference (21. 10. 2019). V řadě dalších akcí během celého jubilejního roku je třeba vyzdvihnout zejména nový památník v blízkosti Špidlíkova rodného domu. I tento záměr iniciovala Jaromíra Vítková, která, podle vlastních slov, vždy vnímala, že „město Boskovice Otci Špidlíkovi dluží ocenění, poděkování, úctu a souznění“.

Tvůrkyně památníku Magdaléna Roztočilová vycházela z kardinálova erbu, dvou symbolů, srdce a kříže, které které tvoří tzv. oxymoron, tzn. jsou ve své podstatě nepropojitelné, ndboť jedno symbolizuje opak druhého: srdce – život, kříž – smrt.

Právě to však odpovídalo Špidlíkově charakteru, kterého autorka památníku vidí jako inspirativního člověka, který „se nebál překračovat hranice, propojovat věci, které se zdály oddělené“.

Na kardinálově erbu je srdce umístěné na štítu překryto křížem, na jehož rameni se protínají slova

„PHOS“ (řecky: světlo) a „ZOË“ (řecky: život) což jsou jména Boží. Kardinál Špidlík vydával celým svým životem svědectví o Boží Prozřetelnosti, které se v temných okamžicích svého života přímo dotýkal rukama, jak sám dosvědčoval. Tuto zkušenost předával druhým slovem, povzbuzoval i úsměvem, kterým jakoby říkal: „Neboj se – Bůh je Tvůj táta (abba)!“ Jeho vlastní přístup k člověku byl obrazem Božího otcovství. Je příznačné, že ze všech titulů, kterými oplýval, lidé jej nejraději oslovovali: „Otče!“

Holandský teolog Henri Nouwen (1932–1996) řekl, že i kdybychom z evangelia neznali nic vyjma podobenství o marnotratném synu a milosrdném otci, tak víme o Bohu téměř vše! Právě v naší době bez otců („vaterlose Gesellschaft“) se P. Špidlík stal duchovním otcem mnohých. Otec nesoudí, ale naslouchá. Vidí svého syna či dceru v jejich celistvosti, tzn. v kontextu jejich celého života. Takto hledět na svět a na lidi kolem nás lze pouze srdcem. Tento pohled od srdce k srdci byl charakteristický pro starce Špidlíka. „Starec“ znamená na Východě totéž co „duchovní otec“: člověk, který je schopen vést bezpečně druhé. Kardinál Špidlík věřil, že Slované mají vrozený smysl pro význam srdce v duchovním životě. Bral se i na akademické půdě o uznání srdce jako zdroj vnitřních zjevení, kterým můžeme důvěřovat. Špidlíkův oblíbený autor Teofan Zatvornik dokonce tvrdil, že intuice čistého srdce jsou neomylné.

Tomáš Špidlík miloval moře; bylo pro něj symbolem dálných světů, které toužíme objevit. Kdo takovou touhu nikdy nepocítil, nebyl nikdy mlád.­ Kdo se však nechá touhou unést, může utonout ve zrádných hlubinách, tak jako by utonul Jonáš, kdyby jej nepohltila ryba a nevyvrhla na břeh, kde měl opět pevnou půdu pod nohama. Profesor Špidlík v té rybě viděl obraz Krista, který uskuteční všechny naše životní touhy a nedá nám v nich utonout. Proto se ideálů nemáme vzdávat nebo se za ně dokonce stydět a chtít je nahradit tzv. životním realismem. Je to jistě důvod, proč Otec Tomáš byl tak oblíbený u mladých lidí. Měl velké pochopení pro jejich sny a těžkosti je uskutečnit. Hájil zkušenost mladých kterou nazýváme zamilovanost, jako období života, kdy jeden objevuje druhého jako osobu. Objevit člověka ve své jedinečnosti a neopakovatelnosti se stalo Špidlíkovým celoživotním tématem. Lidské potřeby, charakterové vlastnosti, životní okolnosti, ve kterých se odvíjí náš život, jsou daností naší lidské přirozenosti, které ovšem nejsme vydáni na pospas. Na rozdíl od člověka pohanského starověku, který zkoumal hvězdy, aby z nich vyčetl vlastní osud, věří křesťané v Krista, který jako člověk byl sice také podřízen nutnostem lidské existence, ale jako Bůh vládne nebi i zemi. Je tedy zárukou naší svobody, která sahá až ke hvězdám.

Tak jako je dobrým zvykem označovat datum narození člověka hvězdičkou, tak datum jeho úmrtí se označuje křížkem. Hvězda a kříž tak ohraničují rozpětí pozemského života. Málokdo však ví, že tyto dva symboly poukazují na hvězdu nad Betlémem a na kříž na Golgotě. Zatímco Betlémská hvězda oznamuje hvězdnou hodinu lidstva, sjednocení Boha a člověka, hlásá kříž, že Kristus se narodil, aby na něm zemřel a vzal tím smrti její osten. I na sarkofágu kardinála Špidlíka ve Velehradské basilice jsou jeho životní data těmito symboly označeny. Není to tedy pouhá informace, ale výzva vydat se touto cestou od hvězdy ke kříži s Kristem. Dovede nás k pramenům Moudrosti, tak jako dovedla Jeho.

Jeho hvězda vzešla před 100 lety nad Boskovicemi a doprovázela ho po všech životních cestách. Prorocky to předjímala tzv. O-antifona, která zaznívá v den jeho narozenin, 17. prosince, v liturgii. Začíná zvoláním O Sapientia:

O Sapientia, quae ex ore Altissimi prodiisti,
attingens a fine usque ad finem,
fortiter suaviterque disponens omnia:
veni ad docendum nos viam prudentiae!

„Ó Moudrosti, ty vycházíš z úst Nejvyššího,
ty se rozpínáš od jednoho konce světa k druhému,
ty mocně a mírně řídíš všechno:
přijď a nauč nás cestě rozumnosti!“

Vedle spravedlnosti, mírnosti a statečnosti je moudrost jedna ze čtyř „kardinálních“ (hlavních) ctností. Špidlík se po této cestě s Kristem vydal a Kristus jej uvedl postupně do tajemství člověka jako Božího obrazu, v němž se zračí celé universum! Proto pro něj nemělo nic na tomto světě větší hodnotu než člověk. Jen živá osoba je schopna svobodných činů v lásce a roste ve styku s druhými. Není zde Špidlíkovo poselství pro dnešní svět? V naší masové kultuře, kde vládne nutnost všeho druhu, „jednoduchá modlitba srdce“ nás dovede ke sjednocení s Kristem  a ke svobodě Božích dětí. Bude platit i o nás, co Benedikt XVI. řekl o kardinálu Špidlíkovi: „Člověk, který plně přijímá světlo a život, stává se sám světlem.“

Mudrci z Východu se nechali vést Hvězdou až do Betléma, kde se zastavila; zastavme se tam i my,  pokleknout u Toho, jenž chce být skutečným vládcem našeho života.

Richard Čemus

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.