Tomáš se dotýká laskavé blízkosti Boha

19.4.2020 

Homilie papeže na svátek Božího milosrdenství 19. dubna, kostel Spirito Santo in Sassia

Minulou neděli jsme slavili Zmrtvýchvstání Mistra, dnes sledujeme vzkříšení učedníka. Uplynul týden, který učedníci, ačkoli spatřili Zmrtvýchvstalého, prožili ve strachu za  »zavřenými dveřmi« (Jan 20,26) a nedokázali přesvědčit o vzkříšení ani Tomáše, jediného, který s nimi při tom nebyl. Jak se staví Ježíš k této bázlivé nevěřícnosti? Vrací se, postaví se mezi ně a zopakuje stejný pozdrav: »Pokoj vám!« (Jan 20,19.26). Začíná od začátku. Vzkříšení učedníka začíná odtud, od věrného a trpělivého milosrdenství, od objevu, že Bůh nám nepřestává vycházet vstříc, aby nás pozvedal z našich pádů. Chce, abychom se na Něho dívali takto, ne jako na zaměstnavatele, se kterým máme vyrovnávat účty, nýbrž jako na svého Tatínka, který nás vždycky pozvedne. V životě postupujeme tápavě jako dítě, které začne chodit, ale padá; ujde pár kroků a opět upadne, padá a padá, ale pokaždé ho tatínek zvedne. Ruka, jež nás pozvedá, je vždycky milosrdná. Bůh ví, že bez milosrdenství zůstaneme na zemi a že potřebujeme stát na nohou, abychom mohli chodit.

Můžeš namítnout: „Ale já padám pořád!“. Pán to ví a je stále připraven tě zvednout. Nechce, abychom pořád přemýšleli o svých pádech, ale abychom hleděli na Něho, který v těchto pádech vidí děti, jimž je třeba pomoci vstát, v bídě spatřuje děti, hodné lásky a smilování. Dnes v tomto kostele, který se stal římskou svatyní milosrdenství, v neděli, kterou před dvaceti lety svatý Jan Pavel II. zasvětil Božímu milosrdenství, s důvěrou přijímáme poselství, které Ježíš sdělil sestře Faustyně: „Já jsem Láska i Milosrdenství samo, neexistuje ubohost, která by se mohla s mým milosrdenstvím měřit“ (Faustyna Kowalská, Deníček, Boží milosrdenství v mé duši, 14. září 1937, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2001, str. 478-9 ). Jednou se pak světice svěřila Ježíši, že Mu odevzdala celý život, všechno co měla. Avšak Ježíšova odpověď ji ohromila: „Neobětovala jsi mi to, co je bytostně tvé.“ Co si ona svatá řeholnice ponechala? Ježíš jí řekl „laskavě“: „Dcero, odevzdej mi svou ubohost“ (10. října 1937, tamt., str. 493). Také my se můžeme ptát: „Dal jsem Pánu svoji ubohost? Ukázal jsem mu svoje pády, aby mne pozvedl?“ Anebo si v sobě ještě něco ponechávám? Hřích, výčitku z minulosti, zranění, jež nosím v sobě, zahořklost vůči někomu, názor na určitého člověka... Pán čeká, že Mu přineseme svoje ubohosti, aby nám ukázal Svoje milosrdenství.

Vraťme se k učedníkům. Opustili Pána během Umučení a cítili se provinile. Ježíš však při  setkání s nimi nepronáší dlouhé kázání. Ukazuje jim, v nitru zraněným, Svoje rány.  Tomáš se jich může dotknout, objeví lásku a zjistí, kolik pro něho vytrpěl Ježíš, kterého opustil. V oněch ranách se rukou dotýká laskavé blízkosti Boha. Když Tomáš, který přišel pozdě, obejme toto milosrdenství, překoná ostatní učedníky: neuvěří jenom ve vzkříšení, ale v bezmeznou lásku Boha. A pronáší to nejjednodušší a nejkrásnější vyznání víry: »Pán můj a Bůh můj!« (v.28). To je vzkříšení učedníka: nastává spojením jeho křehkého a raněného lidství s Ježíšovým lidstvím. Tam se rozpouštějí pochybnosti, tam se Bůh stává mým Bohem, tam je začátek přijetí sebe a lásky k vlastnímu životu.

Drazí bratří a sestry, ve zkoušce, kterou prožíváme, jsme si spolu se svými obavami a pochybnostmi ověřili stejně jako Tomáš svoji křehkost. Potřebujeme Pána, který v nás i přes naše křehkosti vidí nepotlačitelnou krásu. Spolu s Ním shledáváme svoji drahocennost ve svých křehkostech. Zjišťujeme, že jsme jako překrásný, křehký a zároveň drahocenný křišťál. A jsme-li jako křišťál transparentní před Ním, září světlo Jeho milorsdenství v nás a skrze nás ve světě. To je důvod, jak nám řekl Petrův list, proč »budeme potom jásat, i když nás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky« (1 Petr 1,6).

V tento svátek Božího milosrdenství k nám tato zvěst dosahuje skrze učedníka, který přišel nejpozději. Chyběl pouze on, Tomáš. Avšak Pán jej čekal. Milosrdenství neopouští toho, kdo zůstal pozadu. Nyní, když myslíme na pomalé a svízelné oživování, jež nastoupí po pandemii, vtírá se právě toto nebezpečí, totiž zapomenout na toho, kdo zůstal pozadu. Hrozí, že nás postihne ještě horší virus, totiž lhostejné sobectví, které se šíří na základě myšlenky, že život se lepší, pokud se lépe daří mně, a že všechno jde dobře, pokud se vede dobře mně. Odtud se vychází a dochází k selekci lidí, skartaci chudých, obětování těch, kdo jsou daleko od oltáře pokroku. Tato pandemie nám však připomíná, že mezi těmi, kdo trpí, neexistují rozdíly, ani hranice. Všichni jsme křehcí, všichni stejní, všichni drahocenní. To co se děje, námi uvnitř otřásá. Přišel čas odstranit nerovnosti, uzdravit nespravedlnost, která podkopává kořeny zdraví celého lidstva! Učme se od prvotní  křesťanské obce, jak je popsána v knize Skutků apoštolů. Dostalo se jí milosrdenství a prokazovala milosrdenství: »Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné. Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval« (Sk 2,44-45). To není ideologie, to je křesťanství.

Když v oné komunitě po Ježíšově vzkříšení jen jediný zůstal pozadu, ostatní na něho čekali. Zdá se, že dnes je to naopak. Maličká část lidstva šla napřed, zatímco většina zůstala vzadu. A každý by mohl říci: „Jsou to složité problémy, mně nepřísluší starat se o potřebné, to mají činit druzí!“. Sestra Faustyna po setkání s Ježíšem napsala: „V trpící duši máme vidět ukřižovaného Ježíše, a ne darmojeda a přítěž... [Pane], dáváš nám příležitost cvičit se ve skutcích milosrdenství, a my se cvičíme v soudech“ (tamt., 6. září 1937, str. 477-8). Ona sama si však jednoho dne posteskla, že kdo je milosrdný, bývá považován za naivního. A Ježíš jí řekl: „To nic, má dcero, o to se nezajímej, ty buď vždy ke všem milosrdná“ (tamt., 24. prosince 1937, str. 528). Ke všem. Nemysleme na svoje zájmy, stranické zájmy. Chopme se této zkoušky jako příležitosti k přípravě zítřka pro všechny, aniž byl někdo odepsán, tedy pro všechny, neboť bez celkové vize nebude budoucnost pro nikoho.

Dnes bezbranná a odzbrojující Ježíšova láska vzkřísila srdce učedníka. Také my, jako apoštol Tomáš, přijměme milosrdenství, spásu světa. A prokazujme milosrdenství tomu nejslabšímu. Jedině tak vytvoříme nový svět.

 

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.