Modlitba nesmí být alibi pro zanedbávání bližního

13.6.2020 

Vatikán. “Závažné hospodářské, finanční a politické krize neustanou, dokud povolíme, aby setrvala v letargii odpovědnost, kterou má každý cítit za svého bližního a jakéhokoli člověka vůbec”, píše papež František v poselství ke Světovému dni chudých. Tuto připomínku hmotné, ale též duchovní nouze (neboť “tvář chudoby se ustavičně mění”) ustanovil nynější Petrův nástupce v závěru Roku milosrdenství. Letos tedy připadá již počtvrté na poslední neděli liturgického mezidobí (15.11.), předcházející slavnosti Ježíše Krista Krále.

“Buď rovněž štědrý k chudému, (aby tvé požehnání bylo dokonalé)”, tento verš z mudroslovné starozákonní knihy Sirachovec (7,32) uvozuje Františkův text a prolíná se jím jako “posvátný zákon, hodný životního následování”. Sirachovec, či Ben Sira, žijící v druhém století před Kristem, hledal moudrost, uschopňující člověka k lepšímu žití a zevrubnému zkoumání života. Činil tak v době, kdy Izrael procházel těžkou zkouškou kvůli nadvládě cizích mocností (Seleukovců) a násilnému vnucování jejich mravů. Autor knihy se proto utíká k tradici otců a nejprve se obrací k Bohu, aby si právě u něho vyprosil dar moudrosti a porozumění překážkám. Dospívá k přesvědčení, že ani za takových okolností nesmíme ztratit důvěru v Pána, “vždyť zlato se zkouší v ohni a vyvolení ve výhni povýšení” (2,5).

Neustálé vztahování k Bohu nicméně Sirachovce nezbavuje pohledu na konkrétního člověka – naopak, klade je do přímé paralely. Pánovo požehnání na nás totiž sestupuje a modlitba dosahuje svého účelu právě tehdy, když je provází služba chudým a velkodušnost k nuzákovi. “Čas věnovaný modlitbě se tudíž nikdy nesmí změnit v alibi pro zanedbávání bližního, který se ocitl v nesnázích”. Toto pradávné učení prokazuje životnost rovněž dnes, vyzdvihuje papež František s poukazem na Boží Slovo “přesahující prostor, čas, náboženství a kultury”. Pozornost vůči chudým “není podmíněna časem, jímž disponujeme, soukromými zájmy, odtělesněnými pastoračními či sociálními projekty. Nelze zadusit sílu Boží milosti narcistním sklonem, který staví sám sebe na první místo”.

Nejde o to, vyplýtvat množství slov, nýbrž konkrétně se zasadit o zmírnění marginalizace a utrpení chudého člověka či o pomoc v jeho duchovní bídě. „Každoročně se vracím k této realitě natolik zásadní pro život církve“, naléhá Petrův nástupce, „protože chudé máme a vždycky budeme mít mezi sebou“ (srov. Jan 12,8). Pokud chce někdo opravdu podporovat chudé, doplňuje František, měl by se sám řídit evangelní chudobou. „Nemůžeme se cítit spokojeně, pokud jsme vyobcovali byť jediného člena lidské rodiny, z něhož se stal stín“, a přestože církev „nenabízí celkové řešení“, přichází alespoň se „svědectvím a gestem sdílení“. Krom toho zastupuje lidi, kteří nevlastní nutné prostředky k obživě. „Připomínat hodnotu společného dobra má být pro křesťanský lid celoživotním úsilím, které se uskutečňuje ve snaze neopomíjet nikoho z těch, jejichž lidství je pošlapáváno v základních potřebách.“ Nicméně nástrojem milosrdenství se křesťan nestává automaticky, nýbrž díky každodennímu cvičení, které vychází z vědomí, že sami prvořadě potřebujeme podanou ruku.

V druhé části poselství ke Světovému dni chudých zasazuje Svatý otec Sirachovcova slova do současného „pandemického“ rámce, který nás „oslabil, ochudil, omezil ve svobodě, dal nám zakusit vlastní meze a zpochybnil duchovní i hmotné jistoty“. V tichu svých domovů jsme opětovně odkryli kouzlo „jednoduchosti a toho, co je podstatné“. Nastal příhodný čas k tomu, vyvozuje František, abychom opětovně pocítili, že se navzájem potřebujeme a jedni za druhé neseme odpovědnost. „Již příliš dlouho jsme žili v mravním úpadku, posmívali jsme se  etice, dobrotě, víře, čestnosti. Taková destrukce veškerých základů společenského života povede k novým formám násilí a krutosti a zabrání rozvoji opravdové kultury péče o životní prostředí” (srov. Laudato si´, 229)”, varuje papež před možným vyústěním “hospodářské, finanční a politické krize, která neustane, pokud nepřevezmeme odpovědnost jedni za druhé”.

Štědrost vůči chudému tak obnáší výzvu k přímé odpovědnosti za nesení břemen těch nejslabších, řečeno se sv. Pavlem (Gal 5,13-14; 6,2). Nejde o nezávaznou pobídku, nýbrž o podmínku, zaručují ryzost vyznávané víry. Kniha Sirachovec nám zde přichází na pomoc praktickými návrhy: “Neodvracej se od těch, kdo pláčí” (7,34), “Neboj se pečovat o nemocné” (7,35), podněcuje nás Boží Slovo k dobru i za časů koronaviru.

V příkrém rozporu k tomuto moudrému chování stojí skutky lidí, které nejenom chudoba nedojímá, nýbrž na ní často nesou spoluvinu. „Lhostejnost a cynismus jsou jejich denním chlebem“, popisuje papež netečné jednání finančních spekulantů, obchodníků se zbraněmi, kteří leckdy k jejich výrobě užívají dětskou práci, drogových překupníků, či zkorumpovaných politiků, kteří se podílejí na „globalizaci lhostejnosti“. „Ve všem, co konáš, pomýšlej na svůj konec“, připomíná jim František spolu s Ben Sirou. Jestliže si totiž uvědomíme, co je naším společným osudem, může nám na to napomoci k pozornosti vůči chudšímu člověku, který nebyl obdařen stejnými možnostmi, jakých se dostalo nám, zdůrazňuje mimo jiné papež František v poselství k letošnímu Světovému dni chudých.

 

 

           

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.