Na pohřebních obřadech, které začaly dnes v 10 hodin v řezenském dómu, zastupoval emertiního papeže jeho osobní sekretář, arcibiskup Georg Gänswain, který také přednesl pohřební řeč napsanou Benediktem XVI. a adresovanou řezenskému biskupovi. Přinášíme ji v plném znění: 

Drahý biskupe Rudolfe,

Jsem s vámi v této chvíli, kdy dopřáváte mému bratru poslední bratrskou službu a doprovázíte jej na poslední pozemské cestě. Vede mne to ke slovům díků za všechno, co jste učinili a činíte v těchto týdnech rozloučení. Mé poděkování patří také všem těm, kdo s ním byli ,ať už viditelně či neviditelně, během těchto týdnů a projevili mu vděčnost za to, co dělal a čím pro ně trpěl za svého života. 

Ohlas jeho života a jeho práce, kterého se mi dostalo v těchto dnech v podobě dopisů, telegramů a e-mailů, daleko předčil mé představy. Napsali mi lidé pocházející z mnoha zemí, ze všech společenských vrstev a profesí, slovy, jenž se dotkly mého srdce. Ve skutečnosti bych měl poslat osobní odpověď každému z nich, avšak bohužel nemám sil ani času, abych tak učinil, a nezbývá mi tedy než využít této příležitosti k poděkování za to, že mne doprovázeli v těchto hodinách a v těchto dnech. Uskutečňuje se pro mne v této chvíli věta kardinála Newmana: cor ad cor loquitur . Skrze list papíru a daleko za jakýkoli list, srdce k sobě navzájem promlouvají. Jsou především tři rysy mého bratra, jež se projevovaly v mnoha obměnách a jež odrážejí také mé pocity v této chvíli rozloučení.

Předně stále častěji se říká, že můj bratr přijal a vnímal své povolání ke kněžství zároveň také jako hudební povolání. Již v Tittmoningu, v prvních letech svého školního života, se nejen pečlivě poučil o církevní hudbě, ale také učinil sám první kroky k tomu, aby se jí naučil. V Tittmoningu nebo v Aschau zjistil jméno profese, jakou má kněz, který v katedrále zajišťuje církevní hudbu. Právě tehdy si vštípil jméno “Domkapellmeister”, dómský sbormistr, v němž jaksi začal spatřovat směr, jímž se jeho život má ubírat. Když pak byl skutečně jmenován sbormistrem řezenského dómu, prožil radost a bolest zároveň, protože naše maminka byla povolána z tohoto světa téměř současně s dómským sbormistrem Schremsem. Pokud by maminka žila, nepřijal by místo v čele sboru Regensburger Domspatzen (doslova Řezenských dómských špačků).

Tato služba se mu stala radostí, kterou přirozeně musel vykoupit mnohým utrpením. Nepřátelství a odmítavost nechyběly, zejména zpočátku. Zároveň se však stal otcem mnoha mladých, kteří mu s vděčností zůstali nablízku jako Domspatzen (Dómští špačci). Mé srdečné poděkování patří také jim všem, v této chvíli, kdy mi bylo dopřáno opět zakusit, nakolik byl a vždycky znovu se angažoval jako kněžská osoba, jako kněz a hudebník.

Chtěl bych také zmínit ještě další rys mého bratra. Na jedné straně se projevovala jeho veselá přátelskost, jeho smysl pro humor a radost z dobrých darů stvoření. Zároveň však byl mužem přímého slova, který otevřeně vyjadřoval své přesvědčení. Prožil více než 20 let v téměř naprosté slepotě a tedy vyloučen z velké části skutečnosti. Toto velké odepření pro něho bylo vždy obtížné, avšak zároveň jej vždycky přijímal a vnitřně překonával.

A konečně, byl vždy Boží mužem. Jakkoli nevystavoval na odiv svou zbožnost, jádrem jeho života byla především střízlivost a poctivost.

Na závěr bych chtěl poděkovat, že mi bylo dopřáno být znovu s ním v těchto posledních dnech jeho života. Nepožádal mne o to, abych za ním přijel. Ale cítil jsem, že přišla chvíle, abych se za ním opět vydal. Jsem hluboce vděčný za toto vnitřní znamení, které mi Pán dal. Když jsem se s ním v pondělí 22. června loučil, věděli jsme, že je to sbohem na tomto světě provždy. Věděli jsem však také, že dobrý Bůh, který nám dal tento vztah na tomto světě, vládne také v onom jiném světě a že nám dopřeje nového vztahu.

Děkuji ti, drahý Georgu, za všechno to, co jsi učinil, co jsi vytrpěl a co jsi mi dal. A děkuji, drahý biskupe Rudolfe, za mimořádné nasazení, s nímž ses zachoval v těchto týdnech, které nebyly snadné pro nikoho z nás dvou. 

Srdečně, Tvůj Benedikt XVI.