Samaritanus bonus - Odpověď na nově prosazované zákony o eutanazii

22.9.2020 

Rozhovor s kardinálem Luisem Ladariou, prefektem Kongregace pro nauku víry

V situaci, kdy jsme svědky nových a stále permisivnějších norem a zákonů o eutanasii, asistované sebevraždě  a konci života, je tento dokument nezbytný - říká kardinál Luis Ladaria, prefekt Kongregace pro nauku víry, k dnes zveřejněnému listu “Samaritanus bonus”. V rozhovoru pro Vatican News vysvětluje důvody, které vedly vatikánský úřad, v jehož čele stojí, k vypracování dokumentu, shrnujícího učení církve o utrpení, nemoci a péči o člověka v kritických a terminálních fázích života. Jeho novinkou je zejména kontemplativní pohled na člověka, který jej vnímá v jeho integritě.

Pane kardinále, proč bylo nutné vypracovat tento nový dokument Kongregace pro nauku víry na témata spojená s koncem života?

“V závěru plenárního zasedání Kongregace pro nauku víry v roce 2018, věnovaného studiu věroučných a pastoračních otázek ohledně doprovázení nemocných v kritických a terminálních fázích života, přišli otcové s návrhem vypracovat dokument, který by o těchto tématech pojednával nejen z hlediska správného učení, ale bral v potaz také zásadní pastorační momenty, promlouval srozumitelným jazykem a odpovídal současnému pokroku lékařských věd. Zejména doporučili rozvinutí tématu doprovázení a péče o nemocné z teologické a antropologické perspektivy a zaostření na některé relevantní etické otázky ohledně přiměřenosti určitých terapií, výhrady svědomí a doprovázení terminálně nemocných. Ve světle těchto  úvah, jakkoli učení církve o těchto věcech je obsaženo ve známých dokumentech magisteria, se nám jevilo nové a celistvé pojednání Svatého stolce, věnované péči o lidi v kritických a terminálních fázích života, jako příhodné a potřebné vzhledem k dnešní situaci, kterou charakterizují stále permisivnější občanské legislativy na mezinárodní scéně ohledně eutanazie, asistované sebevraždy a norem o konci života.”

Obsahuje list “Samaritanus bonus” nějaké novinky? Pokud ano, jaké to jsou?

“Dokument předkládá integrální přístup k lidské osobě, k utrpení a nemoci, věnuje se péči o ty, kdo se ocitli v kritické a terminální životní fázi. Mluví o péči, kterou nelze redukovat na pouze lékařskou nebo psychologickou perspektivu, nýbrž spočívá v péči o člověka ve stavu nouze. Jelikož - jak to dobře vyjadřuje první odstavec textu - péče o život je první odpovědností, kterou lékař zakouší při setkání s nemocným. A tato odpovědnost není jednoduše převoditelná na schopnost nemocného uzdravit - její antropologický a morální horizont je širší. Také tehdy, kdy uzdravení je nemožné nebo nepravděpodobné, lékařsko-zdravotnické doprovázení, pečující o základní fyziologické funkce těla, spolu s psychologickým a duchovním doprovázením, je neopominutelnou povinností. Opakem toho by totiž bylo nelidské opuštění nemocného. Samaritanus bonus od začátku do konce zdůrazňuje tuto integrální dimenzi péče o člověka. V tomto smyslu dokument dobře a opakovaně v různých úhlech vyjasňuje skutečnost, že bolest lze v podstatě snášet jedině tehdy, když existuje důvěryhodná naděje. A takovouto naději lze předávat jedině tam, kde se kolem trpícího nemocného vytváří společný souzvuk naděje.”

Jedním z opakovaných důrazů dokumentu je konstatování, že “neuzdravitelný” není nikdy synonymem “neléčitelného”.

“List se odvolává na všeobecnou lidskou zkušenost, podle níž otázka o smyslu života vyvstává ještě ostřeji v situaci, kdy na člověka doléhá utrpení a smrt se přibližuje. Uznání křehkosti a zranitelnosti nemocného člověka  - jakkoli v jádru věci je zranitelnost vlastní lidské bytosti jako takové - otevírá prostor, jak bylo již zdůrazněno, pro etiku pečování. Dostát odpovědnosti vůči nemocnému člověku, znamená zajistit mu péči až dokonce. “Uzdravit, je-li to možné, pečovat vždycky” - napsal Jan Pavel II.  Kontemplativní pohled, pohled zahrnující celek a obrácený k člověku jako k celku je tím, co dovoluje rozšířit chápání péče. Záměr pečovat o nemocného za každých okolností - jak čteme v dokumentu - zakládá kritérium ke zvažování různých postupů, k niž lze přistoupit v situace “nevyléčitelné” nemoci, protože nevyléčitelný, není nikdy synonymem neléčitelného. Církev nepřestává potvrzovat pozitivní smysl lidského života jako hodnotu poznatelnou již správným rozumem, která ve světle víry potvrzuje a zhodnocuje nezcizitelnou důstojnost člověka. Potvrzování posvátnosti a nedotknutelnosti lidského života neznamená neuznávání zásadní hodnoty svobody trpícího, silně poznamenané nemocí a bolestí. K tomuto neuznání by naopak došlo právě v okamžiku, kdy by se svolilo k žádosti upřít mu - skrze eutanazii - jakoukoli další možnost blahodárného lidského vztahu.”

Vaticannews, překl. job

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.