Církev a svět

6.12.2020 

Název této rubriky mně zve k zamyšlení. Je církev a svět něco, co je možno vůbec myslet dohromady? Napadají mne slova modlitby k andělu strážnému, kterou se často modlím: „tělo, svět, ďábla přemáhám“. Není tedy církev a svět něco jako oheň a voda? Ale hned mne napadají slova evangelia, kde Pán Ježíš říká Nikodémovi: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). Tak co z toho platí? K naší křesťanské víře patří paradoxy a toto je jeden z nich. Platí totiž obojí. Mezi oběma póly vzniká samozřejmě napětí, vzdálenost. A křesťané jsou ti, kteří toto napětí mají ustát a tuto vzdálenost mají překonávat.

Mají býti mostem mezi církví a světem, po němž bude Bůh do tohoto světa přicházet. Jak říká jedno úsloví „Bůh nemá jiné ruce a nohy, než ty naše“. S tím nejlepším, o co se snaží všichni lidé dobré vůle, můžeme najít společného jmenovatele, říkáme mu bonum comune, společné dobro. Na nedávnou konferenci s názvem The Economy of Francesco papež František sezval mladé lidi z oblasti ekonomie a podnikání. Ve svém závěrečném poselství říká, že se máme vrátit k mystice společného dobra. „Je tolik nezbytná kultura setkávání, která je protikladem kultury skartace, která je dnes v módě“.

V tomto smyslu si zasluhují pozornost skutečnosti, na které upozorňují dva nedávné články deníku italských katolíků Avvenire, založeného r. 1968 papežem sv. Pavlem VI. Danilo Poggio hovoří o distančním kurzu pro nové nemocniční kaplany. Nově ustanovení kaplani se svěřují se svými prožitky během služby zvláště pacientům, které do nemocnice přivedl dnes téměř všudypřítomný Covid -19. „Snažím se být přítomen, jakýmkoli způsobem to je jen možné. Všichni jsme neustále v běhu, ale je důležité zastavit se, naslouchat nemocným a být tam chvíli pro ně“, říká Don Antonio Scicchitano. Don Federico Fabris nemocnici zná důvěrně coby pacient, coby kněz a nyní ji poznává jako nemocniční kaplan. „Je to jeden z nejkrásnějších způsobů, které má Bůh k dispozici, aby nám pomohl věřit. Vždycky se má za to, že kaplan pomáhá druhým, ale ve skutečnosti i on tolik dostává. Každý den chodím do této školy utrpení a je to pro mě velké duchovní obohacení. Církev je tím věrohodnější, čím více je přítomna v nejtěžších situacích. V nemocnici jsem požádal o dovolení, abych směl požehnat všechny prostory. Byla pro mě mimořádná zkušenost vidět lékaře a zdravotní sestry, jak se zastavovali a spolu se mnou se s pohnutím modlili. Svěřovali se mi, že to tolik potřebují. Už řadu měsíců slouží s mimořádným nasazením a mezi tolikerou bolestí potřebují duchovní podporu. Přijde mi, že od té doby, co pracuji v nemocnici jako kaplan, se proměnilo i mé působení ve farnosti a celebruji mši sv. s ještě větší hloubkou“.

Don Claudio Chiozzi, ačkoli sám postižený, vidí, jak je i jeho přítomnost mezi nemocnými důležitá: „To, co nyní prožíváme, nás má něco naučit, nás to má obrátit, přivést nás k tomu, abychom Boha a skutečnost viděli novým způsobem. Tváří v tvář utrpení je nezbytné tam prostě „být“, třeba i potichu. Počítá se totiž právě ona přítomnost“. Sestra kamiliánka Giuseppina Pignatale, sama původně zdravotní sestra, říká: „Zvláště v posledních měsících, kdy nejsou dovoleny návštěvy příbuzných, je naše přítomnost netrpělivě očekávána. Aniž bych snižovala nebezpečí nemoci, snažím se nemocným dodávat odvahu plnou důvěry, že jsou v rukou Otce, který nás má rád.“

Právě v této době nouze se ukazuje, jak důležitá a nepostradatelná je lidská přítomnost, navzdory novým technickým prostředkům. Podle bratra Antonio Ricciho se často lidé domnívají, že se bez kaplanů v nemocnicích obejdeme. „Ale na člověka je potřeba pohlížet v jeho celistvosti. Je správné, aby se v nemocnici pečovalo také o duši“, vysvětluje.  

Jáhen Marco Florio říká: „Nemocnice zakázala návštěvy, ale právě teď je lidská blízkost nezbytná. Kdykoli jsem přišel na covidové oddělení, v každém pokoji mne vítaly úsměvy. Samozřejmě nebyly určeny především mně osobně, pacienti ve mně viděli nositele naděje, někoho, s kým si mohou promluvit. Když si mohou lidé popovídat, jsou zase o krok blíže normálnímu životu, připomene jim to, že nejsou pouze nemocní, ale především jsou to lidé.

Článek Francesca Ognibene pojednání o církvi v dnešním světě ještě rozšiřuje. Pandemie vyvedla lidi z rovnováhy, rozsévá úzkost, nejistotu, zármutek, nikoho nevyjímaje. Tolikeré utrpení přibývajících chudých, osamělých, starých a postižených lidí, rodin, uprchlíků. Už od prvních týdnů jim všem nablízku byla tvář církve všem Italům známá. Solidarita, štědrost, nezištnost konkrétních lidí, pozornost k moři bezejmenných lidí, kteří se ocitli vyloučeni. Autor se domnívá, že něco nesedí na tom obvyklém klišé, že italští katolíci mají „málo víry“ a jsou stále více uzavřeni ve své krátkozrakosti a úzkoprsosti a navíc k nerozeznání od lhostejné masy. Více či méně uznávaní pozorovatelé, kdykoli řeč sklouzne na úlohu věřících v životě Itálie v této zákrutě moderních dějin, tvrdí, že italští katolíci jsou lhostejní, poddajní, v porovnání s iniciativami jiných jsou zubožené a sklíčené stádo, otročící tomu či onomu politickému a sociálnímu projektu. Kdyby měli pravdu, jak potom vysvětlit tolik aktivit, které nehledají slávu a nesnaží se úzkostlivě zviditelnit na veřejnosti, ptá se autor.

Naopak, iniciativa křesťanů v této potemnělé době je tím největším hnutím poválečné historie, tvrdí. Toto hnutí ukazuje, že Itálie zůstává niterně křesťanskou. Samozřejmě, nejde nám o to, abychom lidi nálepkovali, hlavní je, že Italové se dokázali povznést nad roztříštěnost politické scény a sjednotit se ve své sounáležitosti ke společnosti, která trpí a doufá společně a pouze společně také zvládne vnitřně nepodlehnout. Je to právě křesťanství, které vede člověka, aby dobru všech dal přednost před svým osobním prospěchem. Je to křesťanství, které prostřednictvím tolika žen a mužů, laiků a zasvěcených, hlásá nový svět a společnost, kde je potřeba žít zodpovědně. Snad ještě nikdy ono tělo církve, dobře prokrvené a živoucí, nebylo tak viditelné. Snad nikdy dříve nebylo toto tělo tak vynalézavé a nápadité v tom, jak materiálně pomáhat a bratrsky doprovázet osamocené a trpící. „Italský katolicismus ukazuje v této době svou nejlepší tvář“, napsala Stálá rada Italské biskupské konference ve svém nedávném poselství a povzbuzuje věřící, aby si nemysleli, že se „čas zastavil“. Biskupové  oceňují, že se katolíci nasazují bok po boku s dalšími a při konání dobra se neptají, „kdo je kdo“. Tady a teď zažíváme nejlepší tvář italského katolicismu. Domníval jsem se, že byste o tom rádi věděli.

Tomáš Roule

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.