Papež: Kultura péče jako přednostní cesta k dosažení míru

17.12.2020 

Vatikán. “Kultura péče jako cesta k míru”, tento titul nese poselství Svatého otce k 54. Světovému dni míru, který připadne na první den nového kalendářního roku. Papežův text, datovaný osmým prosincem, dnes zveřejnil Svatý stolec a představila tisková konference ve vatikánském tiskovém středisku. V jeho úvodu římský biskup vysvětluje, že volbu letošního tématu podnítily četné projevy solidarity a dobročinnosti, hmatatelné v tomto “pandemickém roce”, avšak bohužel též pokračující nacionalismus, rasismus, xenofobie a válečné konflikty.

Původcem lidského povolání k péči je Bůh Stvořitel, vysvětluje papež s poukazem na první knihu Mojžíšovu, kde Bůh “usazuje člověka do zahrady, vysázené v Edenu, aby ji obdělával a chránil” (srov. Gn 2,18.15). Slovesa “obdělávat a chránit” popisují Adamův vztah s jeho domovem a označují rovněž Boží důvěru v něho, v které jej činí pánem a ochráncem veškerého stvoření. Vztah této vzájemné péče a ochrany se obohacuje o bratrskou dimenzi v příběhu Kaina a Ábela, ovšem Kain jej interpretuje negativně v otázce: “Copak jsem já hlídačem svého bratra?” (Gn 4,9). Jistě, zdůrazňuje papež František, neboť již tyto starobylé příběhy obsahují přesvědčení, “že všechno je ve vzájemném vztahu a že autentická péče o náš vlastní život a naše vztahy k přírodě jsou neoddělitelné od bratrství, spravedlnosti a věrnosti ve vztahu k druhým” (Laudato si´,70).

Bůh Stvořitel je ovšem také vzorem starostlivosti, kterou máme prokazovat stvoření. Sobota a milostivé léto – kromě díkůvzdání – směřují k narovnání sociálních rozdílů a pozornosti vůči chudým (Gn 1,1-3; Lv 25,4; Dt 15,4). Za zmínku stojí rovněž prorocká tradice, podle níž se biblické chápání spravedlnosti vrcholně projevuje ve způsobu, jakým společenství nakládá s nejslabšími jedinci. Zejména prorokové Ámos a Izaiáš ustavičně pozvedají hlas proti útisku chudých.

Nejvyššího stupně dosahuje Otcova láska k lidstvu a jeho péče o svět ve vtělení Ježíše Krista, pokračuje Petrův nástupce. V nazaretské synagoze Ježíš vystupuje jako nositel mesiášských činů, typických pro jubilejní léta, a výmluvně dokládajících poslání svěřené Otcem: “přinášet chudým radostnou zvěst, vyhlásit zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, propustit zdeptané na svobodu “ (Lk 4,18). Na konci svého poslání Ježíš zpečeťuje svou péči o lidstvo obětí na kříži a jeho vysvobozením z otroctví hříchu a smrti.

Kulturu vzájemné péče nadále šíří Ježíšovi následovníci, a to zejména prostřednictvím skutků duchovního a tělesného milosrdenství. První generace křesťanů uplatňovaly sdílení statků a když v dalších stoletích velkorysost křesťanů polevovala, někteří církevní otcové naléhali na Boží pojetí vlastnictví jako obecného dobra. Diakonie prvních staletí, úvahy církevních otců a charitativní činnost církve v nemocnicích, chudobincích, sirotčincích a nalezincích založily její sociální učení,

které vyjadřuje zásady a měřítka kultury péče. Mezi jeho zásadní prvky náleží podpora důstojnosti každého člověka, solidarita s chudými a bezbrannými, starost o společné dobro a ochrana stvoření, vypočítává Petrův nástupce.

Tyto principy by měly rovněž určovat společný a plně lidský kurs globalizačního procesu, vybízí papež František zodpovědné představitele mezinárodních organizací a vlád. Něco takového je možné pouze za širokého a důrazného protagonismu žen a rodiny v každé sociální, politické a institucionální oblasti, dodává. Kompas, orientovaný na principy sociální nauky a podporující kulturu péče, se může stát vodítkem také pro vztahy mezi státy, které by se měly inspirovat bratrstvím, vzájemnou úctou, solidaritou a dodržováním mezinárodního práva. Římský biskup apeluje zejména na zásady humanitárního práva v dějinné fázi nepřetržitého sledu válek a ozbrojených konfliktů a opakuje svou nedávnou výzvu k založení světového fondu na potírání hladu a pomoc rozvojovým zemím, čerpajícího ze zdrojů, které by jinak státy vynaložily na jaderné zbrojení.

Kultura péče vyžaduje výchovný proces, upozorňuje Svatý otec v závěru poselství ke Světovému dni míru a vyzdvihuje úlohu výchovy ke vzájemné úctě a vztahovosti v rámci rodiny. K dalším rozhodujícím subjektům tohoto výchovného procesu papež řadí školy a univerzity, ale též sdělovací prostředky a náboženství. Bez kultury vzájemné péče nelze dosáhnout míru, protože právě “zájem o druhé, soucit, smíření, léčba a vzájemný respekt i přijetí jsou privilegovanými cestami k jeho budování.”

 

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.