Dobrý rok nastane, budeme-li mít péči o druhé

1.1.2021 

Homilie při mši na slavnost Matky Boží, Panny Marie, baz. sv. Petra

V dnešních liturgických čteních vynikají tři slovesa, jež se naplňují v Matce Boží: žehnat, narodit se a nalézt.

Žehnat. Pán v knize Numeri žádá kněze, aby žehnali Jeho lidu: »Tak budete žehnat izraelským synům: budete jim říkat: „Ať tobě Hospodin požehná“« (Nm 6,23-24). Nejde o zbožnou pobídku, nýbrž přesný požadavek. A je důležité, aby také dnes kněží neúnavně žehnali Božímu lidu a také všichni věřící, aby byli nositeli požehnání a žehnali. Pán ví, že potřebujeme požehnání, a po stvoření nejprve všemu požehnal a velmi dobře mluvil o nás. Avšak nyní jsme v Synu Božím obdrželi nejenom slovní formuli požehnání, nýbrž požehnání samotné: Ježíš je Otcovo požehnání. V Něm – říká sv. Pavel – nás Otec žehná »rozmanitými duchovními dary« (Ef 1,3). Pokaždé, otevřeme-li srdce Ježíši, vstupuje do našeho života Boží požehnání.

Dnes slavíme Božího Syna, Požehnaného přirozeností, a přichází k nám skrze Matku, požehnanou milostí. Maria nám tak přináší Boží požehnání. Kde je ona, tam přichází Ježíš. Proto je třeba, abychom ji přijali jako svatá Alžběta, která ji ve svém domě přivítá a vzápětí toto požehnání rozpoznává, když praví: »Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého!« (Lk 1,42). Tato slova opakujeme v modlitbě Zdrávas Maria. Když děláme místo Marii, dostáváme požehnání a také si osvojujeme ho dávat. Madona totiž učí, že požehnání se přijímá, aby se dávalo. Ona, požehnaná, byla požehnáním pro každého, koho potkala: pro Alžbětu, pro manžele v Káně, pro apoštoly ve Večeřadle... I my jsme povoláni žehnat, dobrořečit jménem Božím. Svět je vážně znečištěn osočováním a špatným smýšlením o druhých, o společnosti a o sobě. Osočování kazí a všechno rozkládá, zatímco požehnání obrozuje a dává sílu k novému začátku. Prosme Matku Boží o milost, abychom byli radostnými nositeli Božího požehnání pro druhé jako ona pro nás.

Druhým slovesem je narodit se. Sv. Pavel poukazuje na Božího Syna, »narozeného ze ženy« (Gal 4,4). Stručně řečeno, nás informuje o zázraku, že Pán se narodil jako my. Neobjevil se jako dospělý, nýbrž jako dítě; nepřišel na svět sám, nýbrž ze ženy, po devíti měsících v lůně Matky, od níž si nechal utkat člověčenství. Pánovo srdce začalo tlouci v Marii, Bůh života od ní dostával kyslík. Od té doby nás Maria sjednocuje s Bohem, protože v ní se Bůh spojil s naším tělem a už se od něho neodloučil. Maria – jak rád říkával svatý František – „učinila Pána velebnosti naším bratrem“ (Sv. Bonaventura, Legenda maior, 9,3; v Františkánské prameny). Ona není pouhým mostem mezi námi a Bohem, je víc. Je cestou, kterou šel Bůh, aby se dostal k nám, a je cestou, kterou máme jít, abychom se dostali k Němu. Skrze Marii se setkáváme s Bohem, jak chce On: něhou, důvěrou i tělem. Ano, protože Ježíš není abstraktní idea, je konkrétní a vtělený, narozen ze ženy trpělivě roste. Ženy znají tuto trpělivou konkrétnost. My muži jsme často abstraktní a chceme všechno hned; ženy jsou konkrétní a dovedou tkát předivo života trpělivě. Kolik žen, kolik matek tak umožňuje životu  zrod i obrození a propůjčuje světu budoucnost!

Nejsme na světě, abychom umřeli, nýbrž zrodili život. Svatá Matka Boží nás učí, že prvním krokem k darování života našemu okolí je láska, kterou k němu chováme v sobě. Ona, jak říká dnešní evangelium, »všechno uchovávala v srdci« (Lk 2,19). Ze srdce se rodí dobro. Jak důležité je uchovat srdce čistým, střežit vnitřní život, modlit se! Jak důležité je učit srdce mít péči, mít rád lidi i věci! Tady vše začíná: péčí o druhé, o svět, o stvoření. Znát mnoho lidí a mnoho věcí není k ničemu, pokud o ně nepečujeme. Tento rok, kdy doufáme v obrodu a nové léčebné kúry, neopomíjejme péči. Neboť kromě tělesné vakcíny je zapotřebí vakcíny srdce, a tou je péče. Dobrý rok nastane, budeme-li mít péči o druhé, jako Madona o nás.

Třetím slovesem je nalézt. Evangelium říká, že pastýři »nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích« (Lk 2,16). Nenalezli podivuhodná a nápadná znamení, nýbrž jednoduchou rodinu. Tam však nalezli pravého Boha, který je velikost v nepatrnosti, pevnost v laskavosti. Jak ovšem pastýři nalezli toto tak neokázalé znamení? Byli povoláni andělem. Ani my bychom nenalezli Boha, kdybychom nebyli povoláni milostí. Nedovedli bychom si představit takového Boha, který se narodil ze ženy a laskavostí obrací dějiny naruby, avšak milostí jsme Jej nalezli. A objevili jsme, že Jeho odpuštění působí znovuzrození, Jeho útěcha rozněcuje naději, Jeho přítomnost dává nepotlačitelnou radost. Nalezli jsme Jej, ale nesmíme Jej spustit z očí. Pán se nenalézá jen jednou pro vždy. Je třeba Jej nalézat každý den. Proto ukazuje evangelium hledající pastýře v pohybu: »pospíchali, nalezli, vypravovali, vrátili se, velebili a chválili Boha« (Lk 2,16-17.20). Nebyli pasivní, protože k přijetí milosti je zapotřebí činorodost.

A my? Co jsme povoláni nalézt na začátku roku? Bylo by krásné nalézt pro někoho čas. Čas je bohatstvím, které všichni máme, ale na které žárlíme, protože je chceme užívat jenom pro sebe. Je třeba žádat o milost nalézat čas pro Boha a pro bližního: pro osamoceného, trpícího a pro toho, kdo potřebuje naslouchání a péči. Pokud najdeme čas, který dáme, užasneme a budeme šťastní jako pastýři. Svatá Matko Boží, zasvěcujeme ti nový rok. Ty která dovedeš uchovávat v srdci, pečuj o nás. Požehnej náš čas a nauč nás nalézat čas pro Boha a pro druhé. S radostí a důvěrou tě vzýváme: Svatá Matko Boží!

Vzhledem k papežově zdravotní indispozici sloužil mši kardinál Pietro Parolin, který také přečetl papežovu homilii.

 

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.