Pius XII. a „bratři“ Židé

28.1.2021 

Rozhovor s vatikánským archivářem Johanem Ickxem

„Tisíce dokumentů z archivní složky nazvané »Židé« naprosto vyvracejí domnělé sympatie Pia XII. k nacismu“, prohlašuje vatikánský archivář Johan Ickx. Dosud nezveřejněné důkazy o úsilí papeže Pacelliho vyvinutého na záchranu mnoha lidských životů za druhé světové války shromažďuje Ickxova nová kniha pod titulem „Pius XII. a Židé“ (Pio XII e gli ebrei, Rizzoli 2021). Čtyřsetstránkový svazek je výsledkem dlouhodobých rešerší v archivních materiálech z pontifikátu Pia XII., které byly zpřístupněny v březnu loňského roku. Autor, který řídí historický archiv sekce pro vztahy se státy státního sekretariátu Svatého stolce, za pomoci desítek ještě nepublikovaných dokumentů popisuje klíčovou roli Pia XII. při práci zvláštního úřadu („bureau“), který v letech 1938-44 vyřizoval desítky každodenních žádostí o pomoc ze strany perzekvovaných. Pro naše mikrofony historik a archivář Johan Ickx vysvětluje, proč jej při psaní této studie během prvního pandemického roku inspiroval Boccacciův Dekameron.

„Boccacio se stal mým učitelem, co se týče formálního pojetí knihy. Je třeba brát v úvahu, že náš archiv obsahuje více než 800 tisíc dokumentů, které se týkají druhé světové války. Snažit se je přiblížit na pouhých čtyř stech stranách byl náročný podnik, ale spolu s autorem Dekameronu jsem pochopil, že jednoduše stačí zvolit téma a zkusit je převyprávět přátelům, v tomto případě mým čtenářům.“

Takzvaná „černá legenda“, tedy ahistorický negativní pohled, viní papeže Pia XII. z nečinnosti během pronásledování Židů. Z vaší knihy ovšem vyplývá, že stál v čele úřadu, který dennodenně vyřizoval mnohé žádosti o pomoc při perzekuci.

„Černá legenda, která se vytvořila kolem Pia XII., se rozvětvuje dvěma nebo třemi různými směry. Za prvé tvrdí, že v oněch letech nic nepodnikl a přihlížel tehdejšímu vyvražďování, které si nepřál vidět, a proto je ignoroval. To ovšem není pravda, protože archivní složka nazvaná »Židé«, kterou máme v našem archivu a která je celosvětově unikátní, dokazuje každodenní, nepřetržitou péči, kterou papež a jedenáct zaměstnanců z jeho kanceláře věnovali lidem pronásledovaným po celé Evropě, samozřejmě za pomoci nunciů a dalších zahraničních spolupracovníků. Tato archivní řada obsahuje stovky svazků a tisíce dokumentů. Každý svazek vypráví příběh nějaké rodiny či skupiny pronásledovaných, kteří přímo nebo skrze prostředníky žádali o papežovu pomoc. Spočítal jsem celkem 2800 žádostí o pomoc či nějaký zákrok, které se týkají zhruba 4000 Židů. Je překvapivé, že tito ohrožení lidé v papeži spatřovali skutečný zdroj své záchrany. Obraceli se do Říma o pomoc nejenom z Milána, ale také Prahy nebo Budapešti, jak vyčteme z materiálu, který jsem do knihy zařadil. Pro Židy tudíž bylo naprosto jasné, že Pius XII. stojí na jejich straně a že spolu se svými lidmi učiní pro jejich záchranu vše, co bude možné.“

Kniha potvrzuje, že se papež Pacelli ve třicátých a čtyřicátých letech zasadil také o záchranu katolíků, které postihla rasová diskriminace.

„Také to je málo známý fakt, který vyplývá z archivů. V roce 1941 se totiž změnily rasové zákony na území Německa a všech obsazených států. Kritériem pronásledování již nebyla náboženská příslušnost, ale genetický princip, tedy pokrevní příbuzenství. Zatýkáni a deportováni byli všichni, kdo měli židovské předky, a to až do třetí generace. Dramatický příklad takového osudu poskytuje dopis jedné katolické ženy z roku 1943, která žádá Pia XII. o pomoc pouhý den po razii v římském ghettu. Ačkoli byla katolička a její děti navštěvovaly kolej školských bratří na Španělském náměstí, měla židovskou babičku a uvědomila si, že jí hrozí velké nebezpečí.“

Nakolik byl papež informován o krutostech, které se odehrávaly v koncentračních táborech?

„Myslím, že všichni tak trochu tápali ve tmě – Angličané, Američané, Svatý stolec. Nicméně diplomaté, kteří pracovali v terénu, si vyměňovali informace, a to je také zajímavý prvek, který kniha potvrzuje. Když do vatikánských úřadů dorazily první důkazy o masovém vyhlazování, diplomaté ve Státním sekretariátu byli ohromeni, zaraženi, nedokázali tomu uvěřit. Kupříkladu se zprávami, které docházely z varšavského ghetta, jak ze strany anonymních informátorů, tak vatikánských agentů, nakládali velice opatrně, protože částěčně obsahovaly různé výmysly a přehnané údaje. Faktem ale zůstává totální vyhlazení varšavského ghetta, které bylo vykonáno.“

Zmíněný papežský úřad zachovával neutralitu, která mu zaručovala svobodu při získávání informací. Jakým způsobem jednal?

„Podle mého názoru právě snaha o zachování nestrannosti stojí za papežovým rozhodnutím nepublikovat společný dokument, odsuzující pronásledování, jak s Brity a Američany, tak se Sovětským svazem. Nezapomínejme, že Sověti na začátku války ještě nebyli spojenci Anglie a USA. Svatý stolec si nemohl pokazit pověst tím, že se postaví po jejich boku. Vyvíjel proto paralelní snahy, aby pomohl lidem na územích okupovaných nacisty. Propaganda po celá desetiletí mluvila o Piu XII. jako o hitlerovském papeži, ale dokumenty v nové knize jej znázorňují spíše jako Roosveltova papeže. Mezi těmito dvěma muži existoval velice osobní vztah, který se projevuje v četných soukromých dopisech. Jejich familiární tón dokonce dráždil kardinála Tardiniho, sekretáře pro mimořádné záležitosti, protože tyto nezvyklé dopisy unikaly pozornosti vatikánské administrativy.“

Jeden z překvapivých dokumentů, které jste otiskl ve studii, je staršího data. Jedná se o list kardinála Gasparriho, datovaný 16. února 1916, kterým odpovídá na žádost vznesenou americkým židovským výborem z New Yorku. Tvrdíte, že tento list podnítil právě budoucí papež Pius XII., Eugenio Pacelli, tehdejší „ministr zahraničních věcí“ ve státním sekretariátu Svatého stolce. Proč je tak důležitý?

„Je důležitý tím, že sami američtí Židé požádali Vatikán o vyjádření Benedikta XV. k rasovému pronásledování, které začalo už za první světové války. Státní sekretář Gasparri odpověděl zmíněným listem a oprávnil newyorský židovský výbor k jeho publikaci. Noviny amerických židovských obcí jej otiskly a s uspokojením označily za »encykliku«. Židé jsou v listu doslova nazýváni „bratry“ a prohlašuje se, že jejich práva zasluhují obhajobu jako u každého jiného národa. Takové zřetelné stanovisko tedy Svatý stolec zaujal, když na křesle ministra zahraničí seděl Eugenio Pacelli: Židé jsou bratři, které je nutno ctít jako jakýkoli jiný národ. Myslím, že se jedná o první dokument v dějinách katolické církve a Svatého stolce, který tento princip vyslovuje a – nikoli náhodou – tatáž slova nacházíme později v koncilní deklaraci Nostra Aetate, publikované roku 1965. Jedná se o tytéž zásady, které, podle mého soudu, Pius XII. aplikoval po desetiletí svého pontifikátu, když se ocitl tváří v tvář nacismu a později komunismu.“

Z vaší knihy nicméně vysvítá úzkost válečné doby. Mnohé žádosti o pomoc Vatikán nemohl vyslyšet, protože kvůli zdlouhavé a obtížné komunikaci jednoduše dorazily příliš pozdě...

„Jistě, velice pozdě, a mnohdy nebylo možné nijak jednat, protože chyběly síly v terénu a práci ztěžovaly nacistické špionážní služby. Je tedy nasnadě, že z dokumentů vatikánských úředníků leckdy čiší pocity hořkosti a bezmoci, když poté, co pracují čtyřiadvacet hodin denně a snaží se přemístit uprchlíky z jednoho konce světa na druhý, zjišťují, že jejich úsilí bylo marné, protože zasáhli příliš pozdě...“

Uzavírá belgický historik a archivář Johan Ickx rozhovor nad knihou „Pius XII. a Židé“.

Přeložila Jana Gruberová

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.