Naděje a strach

17.4.2005 

?Není naděje beze strachu a strach bez naděje?.

V roce 1960 Karol Wojtyla, dva roky byl už světícím biskupem v Krakově, vydal divadelní hru ?Hodinářův krámek?, jež se pak hrála na mnoha scénách ve světě. Ta replika, citovaná v úvodu, je vzata z onoho textu, který nás samovolně vede k oněm biblickým slovům, jimiž Jan Pavel II. téměř zahájil svůj pontifikát: ?Nemějte strach!? A jak správně upozorňuje historik Giorgio Rumi, v té výzvě se musí vyhmátnout i její pozadí či zdroj. ?Já nemám strach. Pojďte za mnou!" - či lépe: ?Pojďte se mnou za Kristem?. Na prvním místě je tedy naděje, úchvatná ctnost, ale křehká: není to náhoda, že se nejčastěji zobrazuje symbolem jako svěže zelený, křehký výhonek. A přesto spojuje další dvě teologální ctnosti: je živena vírou, která, jak říká list k Židům, ?je podstatou toho, v co doufáme? (11,1) a rozkvétá v lásce.

Spisovatel-dramatik Wojtyla nám připomínal, že v ní zůstává záchvěv strachu. Naděje totiž není ještě jistota, je očekáváním, a proto se v ní chvěje také obava. Avšak je to zvláštní příměr, který tehdejší krakovský světící biskup uvádí: také strach není bez semene naděje. Je totiž pravda, že byl ražen na základě jedné Ciceronovy věty ("Dum anima est, spes est") ? je to přísloví: dokud je život, je naděje. Stačí jen závan existence, dech života i v nejtrýznivější úzkosti, aby člověk dokázal čekat na světlo a na překvapení pokoje. V každé době ? a to je duchovní dědictví Jana Pavla II. - je třeba živit v sobě dech naděje, především, když se zdá, že strach vítězí.

?Naděje je riziko, které musíme nést, ba je to riziko všech rizik (G. Bernanos: ?Svoboda, a proč??).

Nad velkolepou scénou posledních dní, v nichž jsme byli svědky, jak Pán k sobě povolal Karola Josefa Wojtylu a jak dojemně se s ním loučil Boží lid, ale i nevěřící a jinověrci, se spustila opona. Zůstalo mlčení, svrchované mlčení onoho svatého, opravdu Svatého Otce, navždy předaného tajemství smrti, osvěcované ukřižovaným a zmrtvýchvstalým Kristem. Zatímco je naše srdce plno úchvatných vzpomínek na zesnulého Kristova náměstka, prodírá se do popředí rozechvělé čekání. U některých, zvláště u novinářů, kteří musí denně produkovat příspěvky pro své deníky, netrpělivá chuť dělat předpovědi, předjímat výsledek konklave, ba téměř nutit vanutí Ducha svatého k nějaké přijatelné volbě.

My křesťané, máme-li opravdu živou víru, víme, jaký je nejlepší způsob, jak prožívat tyto dny ?sede vacante? (uprázdněného stolce, totiž Petrova stolce). Jako byli apoštolové před sesláním Ducha svatého shromážděni ve večeřadle spolu s Marií Matkou Páně, tak i my dnes musíme čekat a modlit se, aby Duch svatý sestoupil na kardinály a dal jim poznat, který mezi kandidáty je Petrovým nástupcem. Mlčení a modlitba v celé církvi, v každém společenství a rodině, vytvářející jedno srdce a jednu mysl, protože každá očekávaná událost milosti vyžaduje tuto posvátnou úctu, tuto naprostou oddanost Tomu, který je pravým a jediným Pánem dějin a všechno zařizuje tak, aby se naplnil jeho plán všeobecné spásy. Život Jana Pavla II. bezvýhradně obětovaný Bohu, jak v plné síle tak v kenozi utrpení (zmaření sama sebe) je semeno, které vyraší v novém údobí milosti pro církev a pro všechny národy světa. Mlčení a modlitba, zatímco semeno raší.

Není divu, že se v napjatém čekání opět objevují údaje z Malachiášova proroctví a jeho přídomky jednotlivých papežů. Tento cisterciácký mnich vlastním jménem Maolmhaodhog ua Morgair se stal biskupem a primasem Irska. Žil v letech 1094?1148. Energický reformátor mnišského života zemřel v Clairvaux v náruči sv. Bernarda. Byl svatořečen Klementem III. (1187-1191), jemuž podle tradice předpověděl budoucnost a právě snad proto benediktín Arnold de Wion připisuje sv. Malachiášovi autorství ?jistého proroctví o nejvyšších velekněžích?, které zařadil do svého díla ?Lignum vitae?, vydaného v Benátkách roku 1595. Mělo bezprostřední a náramně veliký úspěch. A to tím více, že některá proroctví byla přiléhavá. Např. Evžen III. 1145-1153 ?Ex magnitudine montis? (z velikosti hory): narodil se totiž na hradu Grammont a jeho příjmení bylo Montemagno. Řehoř IV. (1227-1241) je ?Avis Ostiensis? (pták z Ostie): byl kardinálem Ostie, přístavu Říma. Urban IV.(1261-1264) je ?Heyrusalem Campaniae?: narodil se v Troyes v Champagni a byl jeruzalémským patriarchou. A Kalixt II. (1455-1458), v jehož rodinném znaku byl pasoucí se pozlacený býk, má přídomek "Bos pascens".

Od 16. století začínají být jednotlivá hesla či přídomky hodně všeobecné, až ve 20. století se zase začínají jasněji vyhraňovat. Benedikt XV. má přídomek ?Religio depopulata? (Náboženství bez lidu), protože za 1. světové války zemřelo velké množství katolíků, ale také v roce 1917 vybuchuje komunistická revoluce v Rusku s dravým militantním ateismem, který poničí mnohé evropské země. Pius XI. měl ?Fides intrepida?: jako Petrův nástupce musel čelit jak nacismu (encyklika ?Mit brenneder Sorge?), tak komunismu (encyklika ?Quadragesima adveniens?) a rozhodně čelit Musoliniho fašismu. Pius XII. měl přídomek ?Pastor angelicus? (andělský pastýř): vedl církev během 2. světové války za neustálého úsilí o mír a pomoc trpícím a pronásledovaným lidem, jak židům tak zajatcům, zachránil Řím před bombardováním a řídil Petrovu loďku v poválečných zmatcích. Jan XXIII. je ?Pastor et nauta?: byl papežem 2. Vatikánského koncilu a před zvolením byl benátským patriarchou, tedy v městě republiky námořníků.

108. v pořadí Malachiášova proroctví byl Pavel VI. ?Flos florum. Měl ve svém erbu tři lilie a dokázal spojit vysokou kulturu s pastorální moudrostí při uplatňování konstitucí 2. Vatikánského koncilu za bouřlivých let všelijakých revolucí. Jan Pavel I. pak měl přídomek ? De medietate Lunae? (z poloviny měsíce): nejčastěji se vysvětluje jeho měsíc trvajícím pontifikátem. A konečně předpověď pro Jana Pavla II. ?De labore solis? (z námahy slunce), se vykládá jeho neúnavnou činností, jeho cestami po celém světě jako slunce nebo jeho universalismem. Mohla by to být také narážka na den Wojtylova narození 18. května 1920, kdy došlo k částečnému zatmění slunce, jež bylo vidět na jižní polokouli.

111. Petrovu nástupci, na jehož volbu čekáme, dává Malachiáš přídomek ?Gloria olivae? (Sláva olivy). Je to narážka na barvu kůže, na židovský původ nebo na boj za mír mezi národy? Výklad této předpovědi si budeme moci udělat později, po zvolení nového Petrova nástupce. V těch dvou slovech je skryta teologická či eklesiologická dimenze. Oliva jako symbol smíření ba sjednocení všech křesťanů podle Ježíšova přání při Poslední večeři: ?Prosím nejen a ně, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne. Ať jsou všichni jedno...?(Jan 17, 20). To, co zesnulý Jan Pavel II. protrpěl a připravoval, že by naplnil jeho nástupce na Petrově stolci: jednotu křesťanů.

Poslední 112. nemá v Malachiášově seznamu žádné označení, přídomek či heslo. Jen prorockou větu: ?Během posledního pronásledování svaté římské církve bude sedět na stolci ?Petrus Romanus? (Petr Říman), který bude pást své stáce uprostřed mnoha soužení; po jejich skončení bude město na sedmi pahorcích (Řím) zničeno a obávaný Soudce bude soudit svůj lid. Amen".

P.S. Římská tradice má trochu delší eschatologickou perspektivu. V basilice sv. Pavla za hradbami jsou v medailonech pod římsou (pod kladím) mozaiky všech papežů, i zesnulého Jana Pavla II. ještě bez data smrti. Ale do konce basiliky je ještě 27 míst volných a teprve pak - v rozporu s Malachiášovým proroctvím ? má nastat parusie, slavný příchod Krista na konci světa a Poslední soud, o němž nám Ježíš zanechal dost podrobností v evangeliu a apoštol Jan v knize Zjevení.

Josef Koláček

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.