Pán ať žehná vaši kněžskou cestu!

15.5.2005 

Homilie při kněžském svěcení v bazilice sv. Petra

První čtení a evangelium svatodušní neděle nám předkládají dva veliké obrazy poslání Ducha svatého. Čtení ze Skutků apoštolů vypráví, jak v den letnic, Duch svatý ve znamení silného větru a ohně, vtrhl do modlící se komunity Ježíšových učedníků a položil tak základ církve. Pro Izrael se slavnost letnic, slavnost sklizně, stala slavností, která připomínala památku uzavření smlouvy na Sinaji. Bůh ukázal svou přítomnost lidu skrze vítr a oheň a poté jim dal dar svého zákona, deset přikázání. Jen takto se dílo vysvobození, započaté exodem z Egypta, naplnilo: lidská svoboda je vždycky svobodou sdílenou, společenstvím svobody. Jenom v uspořádané harmonii svobod, která ukazuje každému vlastní prostředí, může vládnout společná svoboda. Proto dar zákona na Sinaji nebyl omezením nebo zrušením svobody, ale základem opravdové svobody. A protože spravedlivý lidský řád může vládnout pouze tehdy, pochází-li od Boha a jestliže sjednocuje lidi v Boží perspektivě, k řádnému uspořádání lidských svobod nemohou chybět přikázání, které dává sám Bůh. Tak se Izrael stal plně lidem právě skrze smlouvu s Bohem na Sinaji. Setkání s Bohem na Sinaji by mohlo být považováno za základ a záruku jeho existence jako lidu. Vítr a oheň, které zasáhly komunitu Ježíšových učedníků, shromážděných ve večeřadle, jsou dalším rozvinutím události na Sinaji a daly mu nový rozměr. V ten den se v Jeruzalémě, jak vyprávějí Skutky apoštolské, nacházeli ?zbožní židé ze všech možných národů pod nebem? (Sk 2,5). A hle, jak se projevil charakteristický dar Ducha svatého: všichni rozuměli slovům apoštolů: ?Každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí? (Sk 2,6). Duch svatý působí, že všichni rozumí. Překonává rozdělení započaté v Babyloně ? zmatení srdcí, které staví jedny proti druhým ? a otevírá hranice. Lid Boží, který nalezl na Sinaji svoji první strukturu, je nyní rozšířen tak, že už nezná žádné hranice. Nový lid Boží, církev, je lidem, který pochází ze všech národů. Církev již od začátku je katolická, to je její nejhlubší podstata. Sv. Pavel vysvětluje a zdůrazňuje tuto skutečnost ve druhém čtení, když říká: ?My všichni jsme byli pokřtěni jedním duchem v jedno tělo ? ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní ? všichni jsme byli napojeni jedním Duchem? (1 Kor 12,13). Církev se musí stávat vždy nově tím, čím už je: musí otevřít hranice mezi národy a zbořit překážky mezi třídami a rasami. Nemohou v ní být zapomenutí a opovrhovaní. V církvi jsou pouze svobodní bratři a sestry Ježíše Krista. Vítr a oheň Ducha svatého musejí bez ustání otevírat ony hranice, které my lidé stále ještě stavíme mezi sebou. Musíme stále znovu jít od Babylonské věže, od uzavřenosti sebe samých, k letnicím. Musíme však pokračovat v modlitbě, aby nás Duch svatý otevřel, aby nám daroval milost pochopení, abychom se tak stali lidem Božím pocházejícím ze všech národů ? ještě více, jak nám říká sv. Pavel: v Kristu, který jako jediný chléb živí nás všechny v Eucharistii a přitahuje nás k sobě ve svém těle přibitém na kříži, se musíme stát jedním tělem a jedním duchem.

Ale druhý obraz seslání Ducha svatého, který nacházíme v evangeliu, je daleko diskrétnější. Ale právě tak dává pochopit celou velikost události Letnic. Vzkříšený Pán vchází zavřenými dveřmi na místo, kde byli shromážděni učedníci a dvakrát je zdraví slovy: Pokoj vám! My stále zavíráme svoje dveře; stále chceme být v bezpečí a nerušeni druhými i Bohem. Proto můžeme stále prosit Pána jen o to, aby on přišel k nám a překonal naše uzavření a přinesl nám svůj pozdrav. ?Pokoj vám?: tento pozdrav Pána je mostem, který staví mezi nebem a zemí. On sestupuje po tomto mostě až k nám a my můžeme vystoupit, po tomto mostě pokoje, až k němu. Po tomto mostě, vždy spolu s Ním, také my musíme přijít až k bližnímu, až k tomu, který nás potřebuje. Právě ponížíme-li se s Kristem, povýšíme se až k Němu a až k Bohu: Bůh je láska a proto sestoupení, ponížení, které vyžaduje láska a zároveň opravdový výstup. Právě tak, tím že se ponížíme, dosáhneme výše Ježíše Krista, opravdové výše lidského bytí.

Po pozdravu Pána následují dvě rozhodují gesta pro letnice: Pán chce, aby jeho poslání pokračovalo v apoštolech: ?Jako otec poslal mne, tak i já posílám vás? (Jan 20,21). Poté na ně dechl a řekl jim: ?Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou? (Jan 20,23). Ježíš dechl na apoštoly a tak jim daroval Ducha svatého, svého Ducha. Ježíšův dech je Duch svatý. Tady poznáváme především narážku na vyprávění stvoření člověka v Genesi: ?Bůh stvořil člověka z hlíny země a vdechl mu dech života? (Gen 2,7). Člověk je tímto tajemným stvořením, které pochází z prachu země, ale do něhož byl vložen dech Boží. Ježíš dechl na apoštoly a daruje jim novým způsobem, větším, dech Boží. V lidech, i přes jejich limity, je nyní něco absolutně nového ? dech Boží. Přebývá v nás Boží život. Dech jeho lásky, jeho pravdy jeho dobroty. Tak můžeme také tady vidět narážku na křest a na biřmování ? na tuto novou přináležitost k Bohu, kterou nám Pán daruje. Text evangelia nás zve k tomuto: abychom neustále žili v prostoru dechu Ježíše Krista, abychom od něho dostávali život, a aby tak on v nás inspiroval autentický život ? život, který žádná smrt nemůže vzít. Ke svému dechu, k daru Ducha svatého, Pán přidává moc odpouštět. Slyšeli jsme již dříve, že Duch svatý sjednocuje, boří hranice, vede jedny k druhým. Síla, která otevírá a pomáhá překonat Babylon, je silou odpuštění. Ježíš může darovat odpuštění a moc odpouštět, protože on sám trpěl důsledky viny a zahladil je v ohni své lásky. Odpuštění přichází z kříže; on přeměňuje svět láskou, která se daruje. Jeho srdce otevřené na kříži je bránou skrze kterou vstupuje do světa milost odpuštění. A jen tato milost může přeměnit svět a vybudovat pokoj.

Jestliže srovnáme dvě události letnic, silný vítr padesátého dne a lehké dechnutí Ježíše onoho velikonočního večera, může nás napadnout kontrast mezi dvěma událostmi, které se odehrály na Sinaji, o kterých mluví Starý zákon. Z jedné strany se zde vypráví o ohni, hromu a vichru, které předcházejí prohlášení deseti přikázání a uzavření smlouvy (Ex 19nn); z druhé strany máme tajemné vyprávění Eliáše na Horebu. Po dramatických událostech na Hoře Karmel, Eliáš uprchl před hněvem Achaba a Jezabel. A na příkaz Boha putoval až k hoře Horeb. Zdálo se, že dar Boží úmluvy, víry v jediného Boha, z Izraele zmizel. Eliáš musí v jistém smyslu znovu zapálit oheň víry na Boží hoře a přinést ho Izraeli. Na tom místě zakouší vítr, zemětřesení a oheň. Ale Bůh v tomto všem není přítomný. Pak slyší šum jemného vánku. A Bůh k němu mluví z tohoto vánku (1Král 19,11-18). Nebyl to právě onen velikonoční večer, který nás učí, co to znamená? Nemůžeme právě zde vidět předobraz služebníka Jahve, o němž Izaiáš říká: ?Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulicí? (42,2)? Nejeví se snad tak pokorná osoba Ježíše jako opravdové zjevení, v němž se projevuje Bůh a mluví k nám? Není snad pokora a dobrota Ježíše skutečným zjevením Boha? Eliáš se na hoře Karmel snažil bojovat proti vzdálení se od Boha ohněm a mečem a zabil Bálovy proroky. Ale tímto způsobem nemohl obnovit víru. Na Horebu pochopil, že Bůh není ve větru, v zemětřesení, v ohni; Eliáš se musí naučit vnímat jemný hlas Boží a tak již předem poznat toho, který zvítězil nad hříchem ne silou, ale svým utrpením; toho, který svým utrpením nám daroval moc odpuštění. To je způsob, kterým vítězí Bůh.

Drazí svěcenci! Tímto způsobem se poselství letnic obrací přímo k vám. Letniční scéna Janova evangelia mluví o vás a k vám. Každému z vás, velmi osobním způsobem, Pán říká: pokoj vám ? pokoj tobě. Když to Pán říká, nedaruje něco, ale daruje sebe samého. Ve skutečnosti on sám je pokoj (Ef 2,14). V tomto pozdravu Pána můžeme zahlédnout také povolání k velikému tajemství víry, k Nejsvětší eucharistii, v níž nám bez ustání daruje sám sebe, a tím také skutečný pokoj. Tento pozdrav se tak stává ohniskem vašeho kněžského poslání: Pán vám svěřuje tajemství této svátosti. Jeho jménem můžete říci: toto je moje tělo ? toto je moje krev. Nechejte se stále znovu přitahovat k Nejsvětější Eucharistii, ke společenství života s Kristem. Považujte její hodné slavení za střed každého dne. Veďte lidi vždy nově k tomuto tajemství. Pomáhejte jim, aby od něho vycházeli a nesli do světa pokoj Kristův.

V evangeliu jsme slyšeli další slovo Vzkříšeného: ?Jako otec poslal mne, tak i já posílám vás? (Jan 20,21). Kristus to říká velmi osobně každému z vás. Kněžským svěcením dostanete podíl na poslání apoštolů. Duch svatý je vítr, ale není neuspořádaný. Je to Duch svatý uspořádaný. A projevuje se právě uspořádáním poslání, ve svátosti kněžství, v níž pokračuje služba apoštolů. Skrze tuto službu jste zařazeni do velikého zástupu těch, kteří, počínaje letnicemi, dostali apoštolské poslání. Jsme zařazeni do společenství kněží, do společenství se svým biskupem a s nástupcem Svatého Petra, který tady v Římě je také vaším biskupem. Všechny nás spojuje poslušnost Kristovu slovu, slovu Toho, který nám dává skutečnou svobodu, protože nás vede ke svobodě a k širokým horizontům pravdy. Tak jako Pán vyšel od Otce a daroval nám světlo, život a lásku, tak také naše poslání musí bez ustání pokračovat, abychom přinášeli těm, kdo trpí, kdo mají pochybnosti, i bloudícím, Kristovu radost.

Byla vám konečně svěřena moc odpouštět. Svátost smíření je jeden ze vzácných pokladů církve, protože jen v odpuštění se naplňuje skutečná obnova světa. Nic se nemůže zlepšit na světě, jestliže není překonáno zlo. A zlo může být překonáno jen odpuštěním. Jistěže, musí to být odpuštění účinné. Ale toto odpuštění nám může dát pouze Pán. Odpuštění, které nevzdaluje zlo jen slovy, ale skutečně ho přetváří. A to se může stát jen utrpením a ve skutečnosti se to stalo trpící láskou Krista, od něhož čerpáme moc odpuštění.

Drazí svěcenci, svěřuji vás lásce Matky Pána. Dělejte jako svatý Jan, který ji přijal do vlastního srdce. Dejte se bez ustání obnovovat její mateřskou láskou. Učte se od ní milovat Krista. Pán ať žehná vaši kněžskou cestu! Amen.

Překlad: Jiří Sýkora

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.