6.6.2005 

Projev na diecézním symposiu o rodině v Římě

Drazí bratři a sestry,

rád jsem přijal pozvání, abych zahájil toto diecézní sympózium. Je to pro mě nejen příležitostí setkat se s vámi, navázat s vámi přímý kontakt, ale také vám mohu pomoci prohloubit smysl a cíl pastorální cesty, po níž kráčí římská církev.

Srdečně zdravím každého z vás, biskupové, kněží, jáhni, řeholníci a řeholnice, a zvláště vás laici a rodiny, kteří na sebe vědomě berete tyto úkoly křesťanského svědectví, jež mají svůj kořen ve svátosti křtu a pro ty, kteří žijí v manželství, ve svátosti manželství. Ze srdce děkuji kardinálovi vikářovi a manželům Lucovi a Adrianě Pasqualovým ze slova, s nimiž se jménem vás všech na mně obrátili.

Toto sympózium a pastorální rok, který vytyčí hlavní směrnice, jsou novou etapou cesty, již římská církev započala na základě diecézního synodu, městskými misiemi, které si přál náš milovaný papež Jan Pavel II. u příležitosti přípravy na Velké jubileum roku 2000. Do těchto misií byly zapojeny všechny prvky naší diecéze ? farnosti, řeholní komunity, sdružení a hnutí ? a všichni se nasadili nejen pro misie obyvatel Říma, ale také pro to, aby oni sami byli ?misijním lidem Božím?, a uskutečňovali tak výrok Jana Pavla II., který řekl: ?farnost hledá sebe samu a nachází sebe samu mimo sebe sama?: v místech, kde lidé žijí. Tak se během městských misií tisíce křesťanů Říma staly misionáři, z velké části laici a přinesli slovo víry především rodinám různých městských čtvrtí a pak na různá pracoviště, do nemocnic, do škol a na university, do prostředí kultury a volného času.

Po Svatém roce vás můj milovaný předchůdce požádal, abyste nepřerušovali tuto cestu a neztráceli apoštolské energie, které se probudily a ovoce, které jste získali. Proto od roku 2001 bylo základním pastoračním cílem diecéze dát misiím trvalou formu a charakterizovat život farností a všech prvků církve rozhodně misijním duchem. Chci vám říci, že plně potvrzuji tuto volbu: ta se jeví jako velmi potřebná a nenabízí jiné alternativy v kontextu sociálním a kulturním ve kterém působí rozmanité síly, které se nás snaží vzdálit od víry a od křesťanského života.

Již dva roky se misijní úsilí římské církve soustředí především na rodinu, nejen proto, že tato základní lidská realita je dnes ohrožována mnohými těžkostmi a hrozbami a je tedy zvláště třeba, aby byla evangelizována a konkrétně podporovaná, ale také protože křesťanské rodiny jsou rozhodujícím zdrojem výchovy ve víře, budování církve jako společenství a její schopnosti misijní přítomnosti v různých situacích života, kromě toho že v křesťanském slova smyslu proniká současnou kulturu a sociální struktury. V těchto liniích budeme pokračovat také příští pastorační rok a proto je téma našeho sympózia ?Rodina a křesťanská komunita, formace a předávání víry?.

Předpoklad, z něhož je třeba vyjít, abychom pochopili misie rodiny v křesťanské komunitě a její úkoly formace člověka a předávání víry, zůstává vždycky význam, který manželství a rodina přijímá v plánu Božím, stvořitele a spasitele. To je tedy jádro mé úvahy dnešního večera, s odkazem na učení Apoštolské exhortace Familiaris Consortio (druhá část, nn.12-16).

Antropologický základ rodiny

Manželství a rodina nejsou ve skutečnosti náhodnou sociologickou konstrukcí, ovoce zvláštních historických a ekonomických situací. Naopak: otázka správného vztahu mezi mužem a ženou má svoje kořeny v nejhlubší podstatě lidského bytí a může nalézt svoji odpověď pouze jen když vyjde odtud. Nemůže být oddělena stará a stále nová otázka člověka o sobě samém: kdo jsem? co je člověk? A tato otázka nemůže být oddělena od otázky po Bohu: existuje Bůh? kdo je Bůh? jaká je jeho skutečná tvář? Odpověď Bible na tyto dvě otázky je jednotná a souvisí: člověk je stvořen k Božímu obrazu a Bůh sám je láska. Proto povolání k lásce je to, co člověka činí autentickým obrazem Božím: stává se podobným Bohu v míře, v níž se stává někým kdo miluje.

Z tohoto základního spojení mezi Bohem a člověkem vyplývá další: nerozlučitelné spojení mezi duchem a tělem: člověk je ve skutečnosti duše, která se vyjadřuje v těle a tělo, které je oživováno nesmrtelným duchem. Také tělo muže a ženy má tedy, abych tak řekl, charakter teologický, není prostě jen tělem, biologickým prvkem, ale je vyjádřením a naplněním našeho lidství. Stejně tak lidská sexualita není mimo naše lidské bytí, ale náleží jí. Pouze jen když je sexualita integrovaná v osobě, je schopná dát smysl jí samotné.
Tak ze dvou spojení, člověka s Bohem a v člověku těla a duše, z toho vyvěrá třetí: totiž spojení mezi osobou a institucí. Celek člověk totiž zahrnuje rozměr času a když člověk řekne ?ano?, jde za přítomný okamžik. ?Ano? ve své úplnosti znamená ?vždycky?, tvoří prostor věrnosti. Pouze v ní může růst ona víra, která dává budoucnost a umožňuje, aby děti, plody lásky, věřili v člověka. Svobodné ?ano? se tedy ukazuje jako svoboda, schopna na sebe vzít to, co je konečné: největším výrazem svobody tedy není shánění rozkoší, aniž by se někdy došlo k opravdovému rozhodnutí; je to naopak schopnost rozhodnout se pro konečný dar, v němž svoboda, tím že se dává, znovu plně nachází sama sebe.

Konkrétně osobní a vzájemné ?ano? muže a ženy rozevírá prostor pro budoucnost, pro autentické lidství každého, a zároveň je zaměřeno na dar nového života. Proto toto osobní ?ano? musí být také veřejně odpovědné ?ano?, jímž manželé na sebe berou veřejnou odpovědnost věrnosti. Vždyť nikdo z nás nepatří výlučně sám sobě: a tedy každý je povolán, aby ve svém nitru vzal a sebe veřejnou odpovědnost. Manželství jako instituce není tedy nepatřičné vměšování společnosti nebo autority, nějaká zvnějšku uložená forma; naopak je to vnitřní požadavek manželské smlouvy lásky.

Dnešní různé formy rozložení manželství, jako jsou volná spojení a ?manželství na zkoušku? až k falešnému ?manželství? mezi osobami téhož pohlaví, jsou naopak výrazy anarchické svobody, která předstírá, že je opravdovým osvobozením svobody. Jedna taková falešná svoboda má základ v banalizaci těla, jež nevyhnutelně zahrnuje banalizaci člověka. Jejím předpokladem je, že si člověk může dělat, co chce: jeho tělo se tak stane druhotnou věcí z lidského hlediska, jež je možno použít, jak se mu zachce. Libertinismus, který předstírá že je objevem těla a jeho hodnoty, je ve skutečnosti dualismem, který dělá z těla něco opovrženíhodného a umístňuje je takřka mimo ryzí bytí a mimo důstojnost osoby.

Manželstvi a rodina v dějinách spásy

Pravda manželství a rodiny, která sahá svými kořeny do pravdy o člověku, našla své uskutečnění v dějinách spásy, jejím středem je slovo: ?Bůh miluje svůj lid?. Biblické zjevení je totiž především zjevením dějin lásky, dějin smlouvy Boha s lidmi: a proto dějiny lásky a spojení muže a ženy v manželské smlouvě mohl Bůh vzít jako symbol dějin spásy. Nevýslovný fakt, tajemství lásky Boha k lidem, dostává svou jazykovou formu ze slovníku manželství a rodiny v kladném i záporném smyslu: přiblížení Boha k jeho lidu je totiž prezentováno řečí manželské lásky, zatímco nevěrnost Izraele, jeho modloslužebnictví, je vylíčeno jako cizoložství a prostituce.

V Novém zákoně Bůh radikalizuje svou lásku do té míry, že On sám ve svém Synu se stává tělem našeho těla (jaké máme my), opravdovým člověkem. Tímto způsobem spojení Boha a člověka nabylo svou svrchovanou, nezvratnou a konečnou formu. Tak je vytyčena také pro lidskou lásku její konečná forma, ono ?ano? které nelze odvolat: ta totiž neodcizuje člověka, nýbrž ho osvobozuje od odcizení dějin, aby ho znovu přivedla k pravdě stvoření. Manželství se stává v Kristu svátostí a to znamená, že dar stvoření byl povýšen na milost vykoupení. Kristova milost se nepřidává zvenčí k přirozenosti člověka, neznásilňuje ji, nýbrž ji osvobozuje a obnovuje právě tím, že ji vyvyšuje nad její hranice. A jako vtělení Božího Syna zjevuje svůj pravý význam v kříži, tak autentická lidská láska je darováním sebe, nemůže existovat, chce-li se vyhnout kříži.

Drazí bratři a sestry, toto hluboké pouto mezi Bohem a člověkem, mezi Boží láskou a lidskou, nachází potvrzení také v některých sklonech a záporných vývojích, jejichž tíži vnímáme všichni. Znehodnocení lidské lásky, potlačení ryzí schopnosti milovat, se totiž ukazuje v naší době jako nejvhodnější zbraň k vyhnání Boha z člověka, a k oddálení pohledu a srdce člověka od Boha. Analogicky, úporné úsilí ?osvobodit? přírodu od Boha vede k tomu, že se ztratí z očí sama skutečnost přírody, včetně přirozenosti člověka a redukuje se na souhrn funkcí, jímž lze po libosti nakládat, aby se vybudoval domnělý lepsí svět a domnělé šťastnější lidstvo.

Děti

Také v plození dětí manželství reflektuje svůj božský vzor, lásku Boha k člověku. U muže a ženy otcovství a mateřství, jako tělo a jako láska se nedají omezit na biologické procesy: život se dává zcela jen tehdy, když je narozením dávána také láska a smysl, které umožňují dát ?ano? k tomuto životu. Právě odtud se všechno stává jasným, jak se protiví lidské lásce, hlubokému povolání muže a ženy, systematicky uzavírat jejich spojení daru života a ještě více zabít nebo manipulovat s životem, který se rodí.
Žádný muž a žádná žena nemohou sami a pouze vlastními silami dát dětem patřičným způsobem lásku a smysl života. Aby někdo mohl říci někomu druhému ?život je dobrý, i když neznám tvou budoucnost? k tomu potřebuje vyšší autoritu a věrohodnost než je ta, jakou si jednotlivec může sám dát. Křesťan ví, že tato autorita byla udělena oné rozsáhlejší rodině, kterou Bůh skrze svého Syna Ježíše Krista a dar Ducha svatého vytvořil v lidských dějinách, totiž církev. Uznává, že zde působí ona věčná a nezničitelná láska, která zajišťuje každému z nás trvalý smysl. Z tohoto důvodu budování každé jednotlivé křesťanské rodiny se umístňuje do kontextu větší rodiny církve, která ji podporuje a nese sebou. A naopak církev je budována rodinami ?malými domácími církvemi?, jak je nazval 2. Vatikánský konci(Lumen gentium, 11; Apostolicam actuositatem, 11), tímže znovu objevil antický patristický výraz (sv. Jan Zlatoústý, In Genesim serm,. VI, 2, VII, 1). V tomtéž smyslu Familiaris consortio tvrdí, že ?Křesťanské manželství... je přirozeným místem, na kterém dochází k zapojení lidské osoby do velké rodiny církve? (č. 14).

Rodina a církev

Z toho všeho vyplývá zřejmý důsledek: rodina a církev, konkrétně farnosti a jiné formy církvevních společenství, jsou povolány k co nejužší spolupráci na tom základním úkolu, kterým je nerozlučně výchova osoby a předávání víry. Víme dobře, že pro opravdové výchovné dílo nestačí správná teorie nebo předávání učení. Je zapotřebí něčeho mnohem většího a lidštějšího, oné denně prožívané blízkosti, jež je vlastní lásce a nachází svůj nejvhodnější prostor především v rodinném společenství, ale pak i ve farnosti nebo hnutí nebo církevním sdružení, v němž se setkávájí osoby, jež se starají o bratry, a zvláště o děti a mladé lidi, ale také o dospělé a staré osoby, o nemocné a o samy rodiny, protože je mají v Kristu rádi. Velký patron vychovatelů, sv. Jan Bosko, připomínal svým duchovním synům, že ?výchova je věcí srdce a že pouze Bůh je jeho pánem? (Epistolario, 4, 209).

Hlavní výchovná činnost a zvláště ve výchově k víře, jež je vyvrcholením formace osoby a jeho nejvhodnější horizont, je konkrétně postava svědka: on se stává opěrným bodem právě proto, že umí zdůvodnit naději, která je oporou jeho života (srov. 1 Petr 3,15), je osobně angažován v pravdě, kterou předkládá. Svědek na druhé straně nikdy neodkazuje k sobě samému, ale k něčemu nebo lépe k Někomu většímu než je on, s nímž se setkal a přesvědčil se, že jeho dobrota je spolehlivá. Tak každý vychovatel a svědek nachází svůj nepřekonatelný vzor v Ježíši Kristu, velkém svědku Otce, který neříkal nic sám od sebe, nýbrž mluvil tak, jak ho tomu naučil Otec (srov. Jan 8,28).

Toto je důvod, proč základem výchovy křesťanské osoby a předávání víry je nutně modlitba, přátelství s Kristem a v Něm kontemplace Otcovy tváře. A totéž zřejmě platí pro všechnu naši misionářskou angažovanost zvláště pro rodinou pastoraci: ať je tedy Nazaretská rodina pro naše rodiny a po naše společenství předmětem stálé a důvěryplné modlitby, a nadto vozrem života.

Drazí bratři a zvláště vy, drazí kněží, znám velkodušnost a oddanost s jakou sloužíte Pánu a církvi. Vaše každodenní práce na výchově nových generací k víře, v úzkém spojení se svátostmi uvedení do křesťanské víry, jakož i příprava na manželství a doprovázení rodin na jejich často nesnadném putování zvláště pak velký úkol výchovy děti, je základní cestou pro stále novou obrodu církve a také pro oživení společenské tkáně našeho milovaného města Říma.

Hrozba relativismu

A tedy pokračujte a nedejte se odradit těžkostmi, na které narážíte. Výchovný vztah je ze své přirozenosti choulostivou věcí: obrací se totiž na svobodu druhého a jakoliv jemně je vždy vyžadováno rozhodnutí. Ani rodiče, ani kněží, nebo katecheté, ani jiní vychovatele nemohou nahradit svobodu dítěte, chlapce nebo mladého člověka. A zvláště křesťanská nabídka se obrací až do hloubky na svobodu a volá ji k víře a k obrácení. Dnes zvláště zákeřnou překážkou výchovného díla v naší společnosti a kultuře je masivní přítomnost onoho relativismu, který tímže nic neuznává za definitivní, ponechává jako poslední měřítko všeho vlastní ?já? s jeho rozmary a choutkami a pod zdáním svobody se stává pro každého vězením. Uvnitř takového relativistického horizontu tedy není možná žádná opravdová výchova: bez světla pravdy, dříve nebo později je každá osoba odsouzena pochybovat o dobru samého života a vztahů, které jej vytvářejí o hodnota a platnosti její angažovanosti budovat s druhými něco společného.

Je tedy jasné, že se musíme nejen snažit překonat relativismus ve své práci při výchově osob, ale jsme povoláni čelit jeho nadvládě ve společnosti a v kultuře. Je tedy velmi důležité vedle slova církve veřejné svědectví a nasazení křesťanských rodin, zvláště při prosazovaní nedotknutelnosti lidského života od početí až po jeho přirozený konec, jedinečné a nenahraditelné hodnoty rodiny založené na manželství a nutnosti zákoných a administrativních opatření na podporu rodin v jejich úkolu plodit a vychovávat děti, podstatného úkolu pro naši společnou budoucnost. Také za toto nasazení vám ze srdce děkuji.

Kněžství a zasvěcený život

Poslední poselství, které bych vám rad svěřil se týká péče o povolání ke kněžství a zasvěcenému životu: víme všichni kolik jich má církvev zapotřebí! Aby se taková povolání rodila a dozrávala, aby se povolané osoby udržovaly stále hodné svého povolání, v tom má rozhodují roli modlitba, která by neměla chybět v žádné rodině a křesťanském společenství. Avšak je také základní svědectví života kněží, řeholníků a řeholnic, radost, kterou vyjadřují nad tím, že je Pán povolal. A stejně podstatný je příklad, který dostávají děti ve vlastní rodině a přesvědčení samých rodin, že i pro ně je povolání vlastních dětí velkým darem Pána. Rozhodnutí pro panenství z lásky k Bohu a bratřím je velkým darem Pána. Volba panictví z lásky k Bohu a bratřím, jak ji vyžaduje kněžství a zasvěcený život, stojí spolu se zhodnocením křesťanského manželství: jedno i druhé, dvěma rozdílnými a doplňujícími se způsoby čini jakýmsi způsobem viditelné tajemství smlouvy Boha se svým lidem.

Drazí bratři a sestry, svěřuji vám tyto úvahy jako příspěvek pro vaši práci při večerech vašeho kongresu a pak během následujícího pastorálního roku. Prosím Pána, aby vám dal odvahu a nadšení, aby se tato naše církev v Římě, každá farnost, řeholní komunita, sdružení nebo hnutí intenzivněji podílelo na radosti a na námahách misie a tak každá rodina a celé křesťanské společenství znovu obejvilo v lásce Pána klíč, který otevírá brány srdcí a který umožňuje opravdovou výchovu k víře a foramci osob. Má láska a mé požehnání kéž vás doprovázejí dnes i v budoucnosti.

Překlad: Jiří Sýkora, Josef Koláček

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.