4.6.2005
V prvotní církvi byla péče o chudé a poutníky povinností biskupů, velmi brzy se ale stala jednou z výsad mnichů, na západě především benediktinů, a později také rytířských řádů, které zároveň střežily poutnické cesty. V Římě, který se zejména díky nedostupnosti posvátných míst v Jeruzalémě stal ve středověku hlavní metou poutníků ke kořenům křesťanské víry, se tato forma pohostinství pramenící z příkazu křesťanské lásky k bližnímu, během věků bohatě rozvinula. Jedním z jejích projevů byl vznik mnoha národních hospiců, dnes bychom řekli poutních domů, kde utrmácení romei ? jak se říkalo poutníkům do Věčného města ? nacházeli spočinutí po strastiplné cestě. Dnes se společně vypravíme do kostela, který vznikl při jednom z takových hospiců v centru Říma, u někdejšího Domiciánova stadionu, dnešního náměstí Piazza Navona.
Chrám Naší Paní od Nejsvětějšího srdce nebo sv. Jakub Španělů, tak je v průvodcích nového nebo staršího data pojmenován kostel nedaleko od berniniovské Maurovy fontány. Skrývá se za fasádou na pohled neurčité provenience, ztrácející se v řadě činžovních domů. Snad jen rozety v druhé etáži a nenápadný tympanon s křížem nad středním ze tří téměř stejně členěných os dává tušit, že na slavném náměstí nebýval kostel zasvěcený sv. Anežce římské jedinou sakrální dominantou. Nejstarší prameny citují dokument z konce 10. století. Mluví o kostelíku sv. Ondřeje in Agone, pod jurisdikcí benediktinského opatství v Monte Sorrate. Je velmi pravděpodobné, že právě při něm vznikl u příležitosti Svatého toku 1450 hospic pro poutníky španělské národnosti. Jak čteme i na architrávu hlavního vstupu, založil ho biskup Alfonso Paradinas, původem ze Sevilly. Právě tam našel útočiště po příchodu do Říma sv. Ignác z Loyoly i další světci, putující k hrobům apoštolů.
V letech 1450-1458 nechal biskup Paradinas prastarý kostelík sv. Ondřeje přestavět a zasvětil jej španělským patronům, sv. Jakubovi Většímu a sv. Ildefonsovi.
Právě v tomto chrámu oslavil papež Inocenc VIII. s celým svým dvorem dobytí Granady a vyhnání Maurů ze Španělska v první únorový den roku 1492. K jubilejnímu roku 1500 dal nechvalně proslulý papež z rodu Borgiů, Alexandr VI., chrám rozšířit. Byl prodloužen a namísto půlkruhové apsidy vznikl pravoúhlý chór s kaplemi po stranách, který dosáhl až na Piazza Navona. V novějších dějinách prošel španělský kostel bouřlivými přeměnami. V roce 1798 ho obsadily francouzské oddíly a značně poškodily jeho výbavu. Od roku 1830 byl poničený a chátrající kostel zavřen pro veřejnost a španělský špitál se přenesl k chrámu P. Marie Montserratské. V roce 1878 byl kostel tajně prodán protestantům, ale smlouva byla brzy zrušena. Známý církevní historik a archeolog, Mariano Armellini, se na konci 19. století podivoval, jak je možné, že se vznešený španělský národ zachoval tak macešsky k tak významné památce a pokladu dějin umění. Není to však tak docela pravda ? všechno, co bylo vskutku vzácné Španělé odnesli s sebou buď do nového národního kostela nebo jinam ? přímo do Španěl nebo na španělské velvyslanectví v Římě, jak se to stalo se slavnými Berniniho bystami Blažené a zavržené duše.
Roku 1854 povolal papež Lev XIII. ke kostelu P. Julese Chavaliera, zakladatele francouzské kongregace Misionářů Nejsvětějšího srdce. Úpravy kostela byly svěřeny Lucu Cariminimu. Musel mimo jiné vyřešit ubytování nových správců chrámu, které uprostřed městské zástavby našel nad klenbou kostela. On to byl také, kdo obrátil orientaci kostela a vytvořil dnešní průčelí obrácené do náměstí. Pro další nutné liturgické zázemí zrušil dvě kaple a vytvořil z nich sakristii a vrátnici. Obnovený kostel byl částečně otevřen pro bohoslužby v roce 1879 a o dva roky později byl zasvěcen Naší Paní od Nejsvětějšího srdce. Na konci 20. let minulého století se Alberto Albani pokusil o návrat k výzdobě pozdního quattrocenta. K poslední významné změně došlo těsně před II. světovou válkou. Kvůli otevření Corso del Rinascimento byl chrám zkrácen o jedno klenební pole a přišel o dvě kaple i starou apsidu a vrátila se jeho původní orientace.
Interiér kostela je síňovým trojlodím odděleným renesančními svazkovými pilíři a zaklenutý křížovými klenbami. Většina postranních kaplí byla založena a vyzdobena v 16. století. Dnes neexistující zrušená první kaple vpravo byla zasvěcena P. Marii Nanebevzaté. Další, z 80. let 16. století, zasvěcenou Vzkříšení, vyzdobil Baldassarre Croce a Cesare Nebbia. Už od z roku 1485 je další kaple, zasvěcená Neposkvrněnému Početí - jedna z nejranějších, věnovaná tomuto tolik diskutovanému článku víry, který se ale ve Španělsku těšil vždy velké podpoře a úctě.
K pozoruhodnostem patří také zpěvácká tribuna nad vchodem do sakristie z počátku 16. století. Presbytář kostela je vyvýšen o dva stupně a oddělený balustrádou. Hlavní oltář, který provedl Domenico Rosselli v roce 1537 zřejmě podle návrhu Antonia da Sangallo ml., dnes najdeme v kostele P. Marie Montserratské. Zbyl z něj pouze tympanon, pod kterým je dnes umístěn obraz Panny Marie od Nejsvětějšího srdce provedený Ballerinim v roce 1940.
První kaple vlevo byla zasvěcena druhému z původních titulárních patronů, sv. Ildefonsovi. Fresky ze sakristie od Annibala Carracciho a dalších exponentů boloňské školy ? Domenichina a Albaniho, byly přeneseny do Barcelony a do madridského Prada.
Mezi nemnoha kaplemi původního zasvěcení je druhá vlevo, věnovaná dříve titulárnímu světci, sv. Jakubovi. Vznikla v letech 1518-1520 na objednávku kardinála Antonia del Monte, který vykonával závěť kardinála Giacoma Serry. Architekt Antonio da Sangallo mladší ji postavil v antikizujícím slohu a vzbudil obdiv u renesančních teoretiků. Malířskou výzdobu kaple značně poničila vzlínavá vlhkost. Elegantní malby Pellegrina z Modeny připomínají historie sv. Jakuba. Jedna ze scén staví návštěvníkovi před oči Jakubovu bitvu u Clavija v roce 844. Světec se v popředí žene na bílém koni do bitevní vřavy přímo mezi Maury. Výjevu ale dominuje bílý prapor s červeným křížem nadouvaný větrem zatímco jakýsi voják strhuje prapor s půlměsícem, jehož éra ve Španělsku díky zásahu sv. Jakuba skončila.
Johana Bronková
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.