Rádio Vaticana

Bazilika sv. Vitala

11.6.2005

Při via Nazionale, rušné římské ulici na úbočí Kvirinálu, najdeme jednu ze starých titulárních bazilik. Je zasvěcena sv. Vitalovi, její kořeny ale sahají hluboko do křesťanské historie Říma. Jako i v případě jiných titulů stojí na počátku patricijský dům, domus a shromaždiště bylo nazváno podle jeho paní, Vestiny. Titulus Vestinae je připomínán už v 5. století, kdy zmíněná dáma věnovala značnou sumu pro kapli zasvěcenou bratřím mučedníkům Gervásovi a Protásovi. Zbožná žena prodala své klenoty a celý obnos dala na stavbu nádherné baziliky, kterou posléze vysvětil papež Inocenc I. (402-417) a péči o chrám svěřil kněžím Leopardovi a Ursicinovi a jáhnu Livianovi.

Bazilika sv. Vitala je dnes doslova utopena několik metrů pod úrovní dnešního dláždění. Navíc mizí ve stínu monumentální stavby Výstavního paláce (Palazzo delle esposizioni). Návštěvník proto nesmí zaváhat a mnohokrát ohnout kolena, než po sestupu strmým schodištěm vstoupí pod středověký portikus nesený čtyřmi elegantními sloupy. Zasvěcení sv. Vitalovi dostala bazilika až v VI. století. Jak už jsme zmínili první kostelík na tomto místě byl zasvěcen milánským mučedníkům, Gervásovi a Protásovi, podle tradice synům sv. Vitala. Jejich příběh vypráví spis o Nalezení a umučení sv. Gerváse a Protáse, který měl napsat sv. Ambrož, jak se v samotném textu dočteme, ale podle odborníků vznikl v milánském nebo ravenském prostředí na konci 5. nebo na začátku 6. století. Tak tedy v tomto prastarém dokumentu se dozvídáme, že sv. Ambrož roku 396 objevil pozůstatky mučedníků a spolu s nimi také text jakéhosi Filipa, servus Christi ? služebníka Kristova, jak se dočítáme, jehož památka se zapsala v řadě místních názvů v Miláně. Onen Filip vypráví o mučednické smrti lékaře Ursicina, Vitala, jeho ženy Valerie a jejich synů Gerváse a Protáse. Vital byl milánským vojákem. V doprovodu soudce Paolina se dostává do Ravenny v době pronásledování, kde je svědkem popravy lékaře Ursicina. Podle zmíněného vyprávění jej doprovází cestou na popraviště a povzbuzuje ho k odvaze, když propadá hrůze před vidinou smrti. Vital pak Ursicina sám pohřbívá přímo ve městě Ravenna. Záhy je však sám povolán, aby vydal svědectví své víře. Ani kruté mučení jej nepřinutí k zapření víry v Krista. Proto je odsouzen k pohřbení za živa v hluboké jámě. A jak čteme v pradávném vyprávění, jeho hrob je pramenem milostí až do dnešních dnů.
Když se o osudu svého muže dozvěděla Valerie, vydala se do Ravenny pro jeho tělo. Tamní křesťané jí však nedovolili mučedníkovy relikvie odnést. Cestou zpět do Milána i ona dostává věnec mučedníků, poté, co odmítne uctít pohanské božstvo. Umírá na následky ran v Miláně. Gervás a Protás, synové Vitala a Valérie, rozdávají všechen majetek chudým a zasvětí svůj život modlitbě a studiu posvátných písem. O deset let později i oni dosvědčují svou víru mučednickou smrtí. Pohřbívá je právě zmíněný Filip.

Mezi historiky není úplná shoda o původu legendy. Jisté je, že kult sv. Vitala i jeho synů je velmi starý a dodnes připomínaný díky skvělé mozaikové výzdobě jemu zasvěcené ravenské baziliky. Ta byla vysvěcena už ve 40. letech 6. století a stejně jako v římské bazilice, i v Ravenně je kult tří mučedníků spojen. V S. Apollinare Nuovo pak najdeme na mozaikách všech pět protagonistů prastarého příběhu.

Vraťme se ale do Říma. Bazilika z počátku 5. století by patrně zanikla nebýt důkladné obnovy, které se jí dostalo u příležitosti Jubilea roku 1475. Papež Sixtus IV. della Rovere ji dal od základů obnovit, jak čteme ve vlysu nad vstupem do chrámu. Nová etapa v dějinách baziliky sv. Vitala nastává v listopadu roku 1595, kdy ji Klement VIII. věnoval jezuitům, ti ji používali jako kostel svého noviciátu až do roku 1880. Stejně jako o tisíc let dříve patricijka Vestina, tak také Isabella della Rovere na konci 16. století prodala své klenoty a peníze věnovala jezuitům, aby mohli zahájit restaurační práce.

Ikonografickou výzdobu kostela podrobně vypracoval roku 1597 P. Giovanni Battista Fiammeri. Ze začátku 17. století se dodnes zachovala krásná brána zdobená reliéfy. Jejími autory jsou pravděpodobně milánští jezuité a rodní bratři Giacomo a Giovanni Paolo Taurio. Reliéfy zachycují výjevy ze života sv. Ignáce a mučednictví titulárních světců, po slavné kanonizaci roku 1622 je zřejmě doplnily scény ze života sv. Františka Xaverského.

Vnitřek kostela přesně odpovídá hlavní lodi baziliky z počátku 5. století, zmenšené o boční lodě při úpravě na konci 15. století. Výzdobu protáhlého jednolodí dostal na starost, jak už jsme řekli, jezuita Fiammeri a za poradní hlas mu sloužil Giovanni Battista De Rosis, který odpovídal za stavební činnost v celém jezuitském řádu. Stěny chrámu otvírá iluzivní architektura viterbského ?quadraturisty? Tarquinia Ligustriho, kterého na konci roku 1599 vystřídal Annibale Priori. Do přísného až nehostinného prostoru, který člení jen dvě dvojice edikulových oltářů po stranách, vnesl malířský cyklus důmyslný systém sloupů a zavěšených drapérií, nik a iluzivních oken, s výhledy do krajiny. Hlavním tématem jsou mučednické scény. Každá z nich je doplněná malovanou kartuší s citacemi z Písma a s komentáři, které novicům připomínali, že všichni tito světci ve smrti následovali Krista. V horní etáži se objevují postavy proroků, zvěstujících Boží moudrost, ta panuje na věky a hlásá, že spravedlnost se ukáže i nad pronásledovateli Božího lidu. Cyklus doplňují starozákonní vítězství, jako předobrazy naplnění Božích příslibů.

Freskový cyklus byl dokončen roku 1611. Kromě mučednictví sv. Vitala a jeho rodiny, kterému je vyhrazena zóna presbytáře, vypráví například mučednickou smrt sv. Ignáce Antiochijského v působivé krajinné scenérii s ruinou Kolosea v pozadí nebo umučení poustevníka Pafnucia, smrt sv. Klimenta nebo neapolského biskupa Januaria. Jelikož se výzdobě podílelo několik umělců, atribuce jednotlivých scén není vždy jednoznačná - Tarquinio Ligustri, Andrea Commodi a Florenťan Agostino Ciampelli.

Sv. Vital, Valérie, Gervás a Protás na obrazu hlavního oltáře stojí mimo čas. Pevnost a prostota víry, kterou zachovali a o niž nesmlouvali, prostoupila jejich těla, takže se stala krásná, a nyní celou bytostí chválí jméno Boží jako jeho Svatí. Nad tímto průhledem do blaženosti svatých se však otvírá jiná scéna. Andrea Commodi vymaloval přes celou klenbu apsidy cestu na Kalvárii. Kristus padá pod křížem ? a lidé nejrůznějších stavů nečinně přihlížejí. Stojí tam intelektuál z 16. století, v elegantním plášti a klobouku, po stranách zvědaví měšťané ? kříž nad padajícím Ježíšem, ale přidržuje pouze nepěkně vyhlížející katan. Jeho pohled se obrací k návštěvníkům kostela s němou otázkou ? co si myslíš, že bys dělal ty?

Johana Bronková