8.9.2005 

S biskupem Václavem Malým o jeho návštěvě Číny

Pražský světící biskup Václav Malý podnikl na přelomu srpna a září čtrnáctidenní cestu do Číny. Chtěl se na vlastní oči seznámit se situací tamější církve, nebo vlastně s oběma póly čínské církve, které k sobě nyní musejí hledat cestu. Na jedné straně je církev kdysi přinucená, aby se zřekla Říma, tzv. vlastenecká církev, kterou stát toleruje. Na druhé straně je podzemní církev, která trpí a je pronásledována za to, že se odmítla poddat. Situace ovšem vůbec není černobílá. U našeho mikrofonu je biskup Václav Malý.

Zvukový záznam rozhovoru ZDE.

Pane biskupe, co vás přivedlo na myšlenku vydat se právě do Číny?

Já jsem předseda Rady Iustitia et Pax při České biskupské konferenci. Úkolem této rady je mimo jiné také sledovat oblast lidských práv a náboženských svobod i mimo hranice území, které spravuje ta která biskupská konference. O Čínu se zajímám dlouhá léta a tak to byla má iniciativa, která mě vedla k tomu, že jsem se rozhodl letos v srpnu a začátkem září navštívit Čínu.

Nejprve jste se vydal do Hongkongu. Odtud často přicházejí zprávy o boji za demokracii, ve kterém se velmi angažuje také místní církev v čele s biskupem Zen Ze-Kjunem. Jak jste tam byl přijat?

V Hongkongu jsem mluvil se světícím biskupem hongkongské diecéze Tongem, protože biskup Zen Ze-Kiun byl v tu dobu v Evropě, v Kolíně nad Rýnem v rámci návštěvy papeže Benedikta XVI. v Německu. Byl jsem přijat velmi dobře. Informace, které mi biskup Tong poskytl, byla velmi věcné a velmi mi pomohly v tom, abych se více orientoval v situaci v Číně.

Čím se liší situace katolíků v Hongkongu od situace ve velké Číně?

V Hongkongu požívají katolíci poměrně rozsáhlých svobod. Církev tam zakořenila a projevuje se to tím, že například je zřizovatelem několika stovek církevních škol. Je tam také charita, která pomáhá i církvi uvnitř Číny, je tam i institut, který se zabývá situací Katolické církve v Číně. Takže hongkongská církev je v tomto smyslu velkou pomocí a mostem mezi světem a Čínou.

Kam vás cesta potom zavedla dál a s kým jste měl možnost se setkat v Číně?

Já jsem potom byl ve městě Hangzhou, což je velké město, 200 km jižně od Šanghaje, a potom jsem byl v hlavním městě Číny, Pekingu. Já bych nerad konkretizoval a jmenoval osoby, s kterými jsem mluvil. Setkal jsem se jak s věřícími protestanty tak s katolickými věřícími a jednotlivými obhájci lidských práv, nezávisle myslícími intelektuály.

Jaká je situace oné církve, o které mluvíme jako o ?vlastenecké? nebo státem kontrolované?

Ta situace se zlepšuje. Vytváří se větší a příznivější prostor pro její působení. V současné době má okolo sedmdesáti biskupů, z nichž šedesát je v tichosti uznáno Římem, těch zbývajících deset zatím Římem uznáno není, a nelze tedy říci, že představení této církve jako celek kolaborují s čínským režimem. Ta situace je mnohem složitější. V Pekingu jsem například navštívil jednu neděli v místní katedrále mši svatou, která byla vedena ve velmi pěkném duchu. Během bohoslužby byl eucharistické modlitbě zmíněn také papež Benedikt XVI., což ještě před několika lety nebylo možné, protože tato církev byla uměle izolována od světa a dosud je založena na třech principech, a sice: řízení sebe sama, sebefinancování a sebepropagace. Postupně ta situace se uvolňuje. Přichází i osobnosti ze západní Evropy nebo z USA, kteří se snaží pomoci při formaci bohoslovců. Překvapilo mě, že zároveň asi 300 bohoslovců této části čínské církve může dnes studovat v zahraničí, aby se odborně připravovali v teologických disciplínách a potom své poznatky použili v Číně. Takže ta situace není tak jednoduchá a nelze tedy říci, že pravá církev je ta podzemní a že ta viditelná část, ta oficiální církev nebo tzv. ?otevřená? jen kolaboruje s režimem a je nezajímavá.

Na toto téma nedávno vydal knihu emeritní předseda Papežské rady Iustitia et Pax, kard. Roger Etchegeray, a nazval ji příznačně ?Čína z perspektivy žáby ve studni? a popisuje v ní svoje čtyři návštěvy Číny a formuluje tam názor, že jsou to vlastně dvě plíce tamější církve, podobně jako Jan Pavel II. mluvil kdysi o východní a západní církvi. Takže vy máte podobný dojem?

Ano. Jsou to, řekl bych, dvě tváře jedné církve. Za pontifikátu papeže Jana Pavla II. byla posílena tendence, aby došlo k rozhovorům, ke spolupráci a ke smíření mezi těmito tvářemi církve. Jsou to psychologické překážky, je to velmi těžké, někde se to daří, v některých diecézích, ale ve většině diecézí se to zatím nedaří. Bude to dlouhodobý, velmi bolestný proces a naděje je spojená s tím, že představení obou částí této církve se postupně vymění, protože biskupové jak té viditelné části církve tak i té podzemní církve už jsou staří muži okolo 70-75 let. Nastává epocha, kdy místo nich nastoupí mladší, kteří už nejsou tolik zatížení minulostí. Je třeba tento dlouhodobý proces smíření podporovat, ale samozřejmě velmi delikátně, protože si dovedu představit, že když je požadováno, aby někdo, kdo strávil třeba dvacet let ve vězení za věrnost papeži, okamžitě řekl: já odpouštím a já beru i vás, kteří jste mohli, zatímco já jsem byl ve vězení, veřejně působit. Na to je třeba brát zřetel.

V každém případě není téměř týden nebo měsíc, kdy bychom neslyšeli o nějakém zatýkání, nebo represi mezi věřícími podzemní církve. Odhaduje se, že v kriminálech je v současné době kolem padesáti kněží a biskupů. Našel byste nějaké společné jmenovatele k situaci naší církve před rokem 1989 a k současné církvi v Číně?

Situace v Číně je přece jen jiná. I když zůstává komunistickým státem, ekonomicky je na cestě ke kapitalismu. Ekonomické reformy ovšem bohužel nejsou provázeny politickými svobodami. To je třeba si uvědomit. Naštěstí se u nás komunistům nepodařilo založit tzv. národní církev, i když ty pokusy po komunistickém puči v roce 1948 byly velmi silné. Takže u nás nikdy nedošlo k takovému rozdělení církve, jak k tomu došlo v Číně. Žádná část naší církve v 50. letech se nezřekla papeže. I ti, kteří kolaborovali, stále zůstávali v duchovním spojení s papežem a vždy papež byl zmiňován při eucharistické modlitbě. Takže to jsou tedy velké rozdíly.

Ty represe na konci komunistického režimu u nás zdaleka nebyly tak tvrdé, jako jsou v Číně vedeny právě proti té podzemní části katolické církve. To je třena si uvědomit a měli by to brát na zřetel i ti, kteří navštěvují Čínu, představitelé různých evropských států, kteří bohužel o těchto záležitostech ve své většině mluví, protože mají vidinu především dobrých obchodních vztahů.

Jak se o vás starala tajná policie?

Já jsem byl poměrně masivně sledován od samého počátku, hned když jsem vstoupil na území Čínské republiky. Policisté nezasahovali nikdy do mých setkání, ale všechno monitorovali a v hotelích, kde jsem bydlel, stáli dnem i nocí. A jakmile jsem někam z hotelu odešel, byl jsem sledován, ale nedošlo ani k jednomu přímému zásahu nebo přímému styku. Sledovalo mě několik aut tajné policie, ale já jsem to příliš nebrál na zřetel, ale musel jsem se v duchu smát, protože ty triky tajné policie, jak v Číně, tak na Kubě, tak v někdejším Československu jsou stejné, takže to pro mě nebylo nic nového.

Kdo je tedy v Číně disidentem? Kudy vede rozdíl mezi tou vlasteneckou církví a církví podzemní? Jak se stále, že je někdo členem podzemní církve?

To je zase složitá otázka, která by si vyžadovala delšího vysvětlení. Ti, kteří působí v podzemí, vyčítají těm, kteří působí se státní úchvalou, že se spokojují s omezenými možnostmi, že vlastně přijímají omezení ve své evangelizaci a zároveň, že ta viditelná církev stále ještě stojí na těch třech principech, to znamená sebespravování, sebefinancování a sebepropagace, což jako důsledek s sebou nese nepřímý kontakt s papežem, a nepřímé kontakty se světovou církví. Toto je tedy hlavní námitke těch, kteří pozůstávají v podzemí, proti těm, kteří působí veřejně. Proto také část těchto biskupů, kněží a laiků nechce zatím za těchto podmínek vystoupit z podzemí.

Co na vás v Číně nejvíce zapůsobilo, co si odnášíte jako největší zážitek?

Velikým zážitkem pro mě bylo shromáždění protestantských věřících, což byli většinou intelektuálové, právníci, umělci, profesoři univerzit. Zaujala mě taková ta spontánnost jejich modlitby a spontánnost přijetí Božího slova. A musím říci, že velkým zážitkem pro mě byla velmi radostná nedělní mše svatá v pekingské katedrále. Byla to živá bohoslužba vedená naprosto v duchu II. vatikánského koncilu a nechyběly ani spontánní projevy věřících, kteří se nebáli například zatleskat místnímu chóru mládeže. Překvapilo mě také, jak může být čínština při zpěvu melodická. To byly takové dva nejsilnější zážitky.

Chtěl byste ještě něco dodat pro naše posluchače, pro které je Čína přece jen země z druhé části světa?

Je třeba, abychom si uvědomili, že i čínští křesťané patří k univerzální církvi. Když už nemůžeme přímo pomoci, vytvořit nějaké příznivější prostředí a přispět ke zlepšení jejich situace, tak abychom se za ně aspoň modlili. Proto bych chtěl požádat posluchače Vatikánského rozhlasu, aby zahrnuli čínské křesťany do svých každodenních modliteb, protože to, co oni mají za sebou, to je u nás nepředstavitelné. V 50. letech naše církev velmi trpěla, ale s utrpením církve v Číně to je nesrovnatelné.

Pane biskupe, děkuji za rozhovor! O své návštěvě Číny hovořil biskup Václav Malý.

Rozhovor připravila Johana Bronková.

Zvukový záznam rozhovoru ZDE.

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.