San Lorenzo in Fonte (Sv. Vavřinec od pramene)

2.7.2005 

Také v dnešním pokračování našeho cyklu se vypravíme na jedno z míst zasvěcených památce mučedníka Vavřince. Nedaleko kostela S. Lorenzo in Panisperna, domněle vybudovaného přímo nad nádvořím císařského paláce, kde měl být umučen, stojí další kostelík spojující Vavřincovo jméno s dnešní čtvrtí Monti. Nese zasvěcení sv. Vavřinci a Hypolitovi. Známější je pod názvem sv. Vavřinec od pramene. Doposud tam lze navštívit celu, v níž byl nejproslulejší z římských jáhnů před smrtí vězněn.

Kaple sv. Hypolita je na místě doložena už od 4. století. Máme zprávy o tom, že kněz od sv. Pudenziany, prastaré baziliky stojící o pár set metrů výš při stejné ulici kdysi zvané Vicus Patricius, nechal mezi oběma kostely postavit portikus. Badatelé se proto domnívají, že původně na místě stály dva menší kostelíky. V každém případě sv. Vavřince nacházíme v Hypolitově společnosti velmi brzy, přestože historici jsou spíš skeptičtí k věrohodnosti příběhu, který je svedl dohromady. Rekonstrukce života sv. Hypolita není zdaleka u konce. O mučednické smrti muže toho jména mluví poprvé chronograf z roku 354. Depositio Martyrum uvádí pod datem 13. srpna, že Hypolit byl pohřben při via Tiburtina a Liberiánský katalog mluví o deportaci presbytera Hypolita na Sardinii za konzulů Severa a Quintiana, což odpovídá datu 235. Autor Liber pontificalis nás zpravuje o tom, že papež Fabián nechal Hypolitovo tělo převést ze Sardinie do Říma a pohřbil ho v Kalixtových katakombách. Víme ale také, že papež Damasus (366-384) dal Hypolitův hrob restaurovat a k jeho poctě složil oslavnou píseň. Od něj se také dozvídáme, jaká pověst doprovázela Hypolitovo jméno zhruba 130 let po jeho smrti. Damasus vypráví o knězi, který zprvu přilnul k Novaciánově herezi, ale před smrtí ustoupil od svých omylů a vyzval své následovníky, aby se vrátili ke katolické víře. Právě v Damasově podání začínají potíže dějepisců. K novaciánskému schismatu došlo až v roce 251, to znamená 16. let po údajné deportaci na Sardinii. K prvnímu nejbližšímu pronásledování křesťanů, při němž mohl Hypolit zemřít, došlo došlo za Valeriána, v letech 257-258. Úplně jinou osobností pak je Hypolit, o němž se dozvídáme od Eusebia a sv. Jeronýma, jako o ?hlavě jedné církve, o biskupovi, jehož sídlo není známo, ví se ale, že byl spisovatelem a zřejmě pocházel z východu.

Jisté je, že kult sv. Hypolita byl velmi brzy spojen se známějším sv. Vavřincem, případně ještě s papežem Sixtem II. Památka hypolitova se slaví tři dny po svatém Vavřinci, 13. srpna. A prudenzius nám na konci 4. století potvrzuje, že v den jeho svátku přicházely do krypty k Hypolitově hrobu bohatě zdobené mramory a stříbrem, poutníci z Lazia, Kampanie, Etrurie a z okolí Pisy. V té době je už oratoř při Vicus Patricius doložena.

Z 2. poloviny 4. století se kromě Damasova hymnu zachovalo také passio Polychronii. Podle něj byl Hypolitus Valeriánovým prefektem. Z toho titulu mu byl také svěřen dohled nad uvězněným Vavřincem. Díky učení římského jáhna ale uvěřil v Krista. Dal se pokřtít i s devatenácti příbuznými. Vavřince však přežil jen o tři dny. 13. srpna byl s celou svou rodinou předvolán před císaře a když odmítl uctít pohanská božstva, byl odsouzen k uvláčení koňmi a všichni jeho příbuzní ke stětí mečem. K této tradici se hlásí také titul našeho kostela, jehož prvopočátky sahají až do doby, kdy vznikaly texty, dnes považované za legendická vyprávění. Přízvisko ?in fonte?, u pramene, se odvolává k prastaré, dosud zachovalé studni. Podle tradice právě u ní Vavřinec pokřtil svého věznitele s celou rodinou.

Kostel zasvěcený oběma římským mučedníkům vznikl patrně ve 14. století. Papež Bonifác IX. ho svěřil benediktinům v roce 1402. Do dnešní podoby byl přestavěn Pavlem III. roku 1543 podle projektu ticinského stavitele Domenica De Ario. Roku 1628 věnoval papež Urban VIII. kostelík kongregace šlechticů papežského domu, zvaným Nobili Aulici. Jejím úkolem bylo dbát o duchovní rozvoj papežských dvořanů a postarat se o ně v případě nemoci nebo jiné nouze. V péči kongregace zůstal kostel až do roku 1918, kdy přešel pod správu oblátů sv. Josefa.

Dnešní prosté průčelí pochází ze 30. let 18. století. Jednoetážovou fasádu členěnou dórskými pilastry a završenou tympanonem zdobí pouze dvě niky s vyobrazením titulárních světců a výrazný leč prostý segment portálu. Jednolodní interiér kostela už o svém starobylém původu mnoho nepoví. Navzdory nepříliš inspirativní výzdobě z počátku minulého století, zůstalo v kostele několik kvalitních malířských děl. Madona s dítětem od Carla Saraceniho nebo mramorová bysta Urbana VIII. připisovaná Berninimu nebo alespoň jeho dílně. Především ale výzdoba presbytáře s příběhy ze života sv. Vavřince. Na hlavním oltáři najdeme sv. Vavřince, jak křtí Hypolita a jeho rodinu od Andrey Camassei, pokračovatele klasicismu boloňské školy a žáka Domenichinova. Vavřinec jednou rukou ukazuje k nebesům ? a třemi prsty vypovídá o Trojjediném Bohu. Pravicí lije vodu na hlavu klečícího Hypolita. Další dvě plátna po stranách presbytáře zobrazují Mučednickou smrt sv. Vavřince a epizodu, ve které rozdává církevní majetek chudým. Obrazy jsou připisované Marcu Caprinozzimu z Civita Castellana, malíři činnému kolem poloviny 18. století.

Po levé straně najde návštěvník bránu, kterou lze sestoupit do vězení a k prameni sv. Vavřince. Sejde několik schodů, projde chodbou zdobenou freskou z konce 15. století a ocitne se v podzemí, v okrouhlé místnosti domnělého Hypolitova domu. Právě tam, jak je po staletí tradováno, sv. jáhen Vavřinec vrátil při křtu zrak slepci Lucillovi a nový život zpečetěný mučednickou smrtí setníkovi Hypolitovi.

Johana Bronková

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.