Rádio Vaticana

Bazilika sv. Sabiny na Aventinu

27.8.2005

Bazilika sv. Sabiny na Aventinu dodnes dýchne na návštěvníka kouzlem pradávných dob. Málo vadí, že leccos z toho, co v ní vidíme, je výsledkem puristické rekonstrukce původního stavu provedené na začátku minulého století. Prostor rozlehlé lodi oddělené řadami korintských sloupů; arkády a nad nimi ve stejném rytmu velká okna naplňují celý vnitřek jemným rozptýleným světlem ? a všechen ten řád, soulad a světlo pomáhá tomu, kdo překročil práh, pocítit, že je poutníkem do království, které už začalo, které vstoupilo do světa lidí a do celého kosmu, Kristovým zmrtvýchvstáním. Vraťme se ale k dějinám baziliky sv. Sabiny.

Bazilika vznikla v letech 422 ? 440 za pontifikátu dvou papežů Celestina I. (422 ? 432) a Sixta III. Mozaikový nápis na vnitřní stěně průčelí připomíná, že jakýsi presbyter Petr z Illýrie položil základy stavby za papeže Celestina. Stavba se ale zřejmě protáhla. Ze záznamu v Liber Pontificalis se totiž dozvídáme, že za Celestinova nástupce Sixta III. (432 - 440) onen Petr, který se mezitím stal biskupem, dal nové bazilice také ?křestní pramen?, to znamená baptisterium nebo křestní kapli. Zprávy o ní trvají až do 13. století. Z doby Sixta III. je zřejmě dedikační nápis zlatým písmem na modrém pozadí, doplněný po stranách dvěma ženskými postavami, které zřejmě představují Církev z židů (ecclesia ex circumcisione) a Církev z pohanů (ecclesia ex gentibus). Bazilika byla od samého počátku trojlodím odděleným sloupy. Hlavní loď ústila do půlkruhové apsidy a průčelí byl představen portikus s pěti vstupními arkádami. Kromě mozaiky na vnitřní straně průčelí patří k původním prvkům zbytky výzdoby z úlomků mramoru nad arkádami hlavní lodi a především proslavená cypřišová vrata s reliéfy se starozákonními a novozákonními výjevy. Oproti tomu ?Schola cantorum?, kazetový strop, velké úseky dlažby a řada dalších změn jsou dílem puristického přístupu k restaurování antických a středověkých památek, který od 20. let minulého století v Římě s úspěchem šířil archeolog Antonio Muñoz. Podle známých kreseb zachycujících původní mozaikovou výzdobu nechal Muñoz obnovit medailony na vítězném oblouku. Původní mozaiky pocházely buď už z první stavební fáze v 5. století nebo z 9. století, ze kdy pochází také část mramorového ohrazení scholy cantorum, doplněné během zmíněné rekonstrukce. Ještě o něco volnější přístup k rekonstrukcím měli bratři Zuccariové, kteří v 16. století aktualizovali výzdobu v apsidě. Tehdy jistě již zubem času značně okousané mozaiky s Kristem přicházejícím na konci časů a s titulární světicí přebásnili podle dobových kánonů a doplnily je o nové světce, především sv. Dominika, jehož duchovní synové žijí od časů papeže Honoria III. (1216 ? 1227) v přiléhajícím klášteře.

Pod budovou baziliky sv. Sabiny našli archeologové množství starších struktur, sahajících až do archaických dob. Mezi nimi jsou i zbytky pohanských chrámů, část pravé obvodové zdi zahrnuje zdivo římské insuly, obytného domu z 2. století po Kristu, zatímco druhá část téže stěny spočívá na základech soukromého domu, k němuž zřejmě patřily také dva sloupy s patkou pod úrovní dnešní dlažby, které dosud můžeme vidět. Nejvíce starších struktur našli archeologové pod portikem a na začátku hlavní lodi. To vedlo k hypotézám, že právě v těchto místech mohlo být první křesťanské shromaždiště. Nicméně další doklady pro tuto domněnku neexistují.

Není to ale jediná z nezodpovězených otázek, které visí nad starobylou bazilikou. Mnoho temných míst zůstává i v identifikaci titulární světice. Kdo byla sv. Sabina? V nejstarších dokumentech datujících bazliku do 20. a 30. let 5. století je jmenován ?titulus Sabinae?. To může znamenat - podobně jako v jiných případech - že bazilika vznikla nad domem jakési zbožné Sabiny, kde se křesťanská komunita scházela už dřív nebo že ona Sabina byla mecenáškou stavby baziliky, nebo případně už nějakého staršího kostelíka na témže místě. O sto let později, v 6. století, se objevuje (v Liber Pontificalis a v dalších dokumentech) označení ?titulus sanctae Sabinae?, titulus sv. Sabiny. Podle starých sakramentářů se její svátek slavil právě v den dedikace baziliky, 29. srpna. Z 6. století je ovšem také text Passia ? vyprávění o mučednické smrti. Podle něj Sabina položila život za svou víru 29. srpna z rozkazu jistého prefekta Elpidia. Měla být v té době vdovou a spolu s ní je řeč o další mučednici, zabité přesně o měsíc dříve, jakési Serapii. Údaje o osobách a místech jsou ovšem v passiu velmi mlhavé a u badatelů vzbuzují spíš podezření z rozvinuté fantazie jejich vypravěče. Na druhou stranu ovšem jistá mučednice ?Savina? se objevuje v průvodu panen na překrásné mozaice z 6. století v ravenské bazilice San Apollinare Nuovo, starobylost kultu světice toho jména tedy není vyloučena.

Největší pozoruhodností baziliky sv. Sabiny jsou vrata z cypřišového dřeva z poloviny 5. století. Ornamentální rámce je dělí na 28 polí, vyplněných kdysi subtilní reliéfní řezbou. Přestože řada výjevů zanikla, cyklus novozákonních a starozákonních scén svědčí o skvělé úrovni mistrů, kteří dávali křesťanským obsahům formy inspirované velkým dědictvím antické kultury. První reliéf vlevo zachycuje jedno z vůbec nejstarších zachovaných zobrazení Kristovy smrti na kříži.

A ještě jedno svědectví dávných dob by neměl návštěvník přehlédnout. Alegorické postavy představující církev z židů a církev z pohanů svědčí o tom, jak si rané komunity křesťanů uvědomovaly společný původ s židy. Toto příbuzenství a pozitivní obraz o židech je velmi dobře patrné ve způsobu zobrazení: Církev z židů tedy ještě není Synagoga, kterou později středověké umění zobrazí s páskou na očích, jako tu, která nepoznala Mesiáše, nýbrž coby sestra církve z Pohanů, drží v ruce otevřenou knihu, aby všem nabízela poklady Boží moudrosti.

Johana Bronková