Navazujeme na práci ústavu mezi dvěma světovými válkami

27.11.2003 

Rozhovor s ředitelkou Českého historického ústavu v Římě, prof. Zdenkou Hledíkovou

V Papežské koleji Nepomucenum proběhla včera, tj. ve středu 26. listopadu, prezentace edice písemností z papežské kanceláře, které vydali v první polovině 14. století papežové Klement V., Jan XXII. a Benedikt XII. a které mají vztah k zemím Koruny české. Edice je zároveň prvním velkým činem Českého historického ústavu v Římě, který zanedlouho oslaví 10. let své obnovené existence. Autorkou tohoto úctyhodného díla je ředitelka Českého historického ústavu profesorka Zdenka Hledíková, specialistka na církevní dějiny středověkých Čech.

Paní profesorko, Český historický ústav v Římě oslaví zanedlouho 10. let své existence. Můžete nám přiblížit jeho počátky?

Velice ráda. Dobrý den. Český historický ústav v Římě zahájil svou oficiální činnost od 1. ledna 1994, takže opravdu se blíží tohle pro nás slavné výročí. Ten ústav navazoval vlastně svým způsobem na československý historický ústav, který existoval mezi dvěma světovými válkami v Římě a který vykonal spoustu důležité práce, ale bohužel zanikl potom na začátku 2. světové války. Pak se podařilo obnovit ústav až po rozpadu Československa ve formě českého ústavu, který většinu těch původních úkolů převzal a pracuje na nich dodnes.

Paní profesorko, přítomnost Čechů v Římě nesouvisela vždy jen s pěstováním vědy. Existoval tu taky český hospic. Můžete připomenout, kde stál a jaké jsou jeho dějiny?

Tak ten český hospic v Římě mohl mít pravděpodobně své dávné tradice už v tom, že lidé kteří tady žili, obvykle hostili také jiné lidi, kteří z Čech přišli, ale to je taková předhistorie, kterou bychom mohli na mnoha případech doložit. Skutečný hospic založil potom Karel IV. v ulici, která je blízko dnešní velké třídy Viktora Emanuela II., dodneška je tam taková velká pamětní tabule a Češi se tam rádi přijdou podívat, že tady ten český hospic byl. Nicméně vlastními zakladateli a lidmi, kteří financovali činnost toho hospice, byli potom až Rožmberkové, takže je to vlastně jejich tradice, tzn. od 70. let 14. století ten hospic opravdu byl trvale v činnosti, to znamená po návratu papežství do Říma. To mezidobí mezi tím, kdy vlastně neměl plnou činnost, je vázané také na to, že papežství nebylo tehdy v Římě. Celé období se táhlo ještě přes 15. století, i dál, kdy samozřejmě těch Čechů, kteří z Čech přicházeli, bylo v tomhle období méně, ale celým úkolem toho hospice bylo poskytnout ubytování a veškerou péči, odpočinek pro české poutníky do Říma přicházející. A v tomto smyslu měl potom určitou návaznost i v mladších obdobích, v takových útočištích pro české studenty v Římě.

Vraťme se ještě k historickému ústavu v Římě. Jaké jsou jeho úkoly a kdo sem přijíždí?

Tak úkoly historického ústavu v době jeho vzniku byly pouze dva. Během následujících asi čtyř let přibyl úkol třetí, které jsou takové stěžejní, hlavní, na kterých se pracuje stále. Tím prvním, chronologicky nejstarším úkolem je postupné vydávání dalších svazků ediční řady Monumenta Vaticana res gestas bohemicas illustrantia, což je edice, která zahájila svou existenci před 100 lety a má zpřístupňovat papežské písemnosti určené do zemí českého státu mezi léty 1305 až ? ukončení bude pravděpodobně k roku 1478. Tím druhým úkolem je vydávání zpráv papežských nunciů při císařském dvoře v době, kdy císařský dvůr sídlil v Praze, tzn. za Rudolfa II. Zase je tady to, že část těch svazků vyšla ještě mezi světovými válkami a dneska se na tom pokračuje přípravou edice Cesare Speciana a Carla Caraffy. Třetí úkol, který přibyl postupně, je výzkum bohemikálních rukopisů ve Vatikánské knihovně a dalších římských knihovnách, tzn. rukopisů, které vznikly, tedy byly napsány v Čechách, nebo obsahují i díla českých autorů, nebo se jakýmkoliv způsobem o Čechách zmiňují. Je jich teda v té Vatikánské knihovně opravdu hodně a dostali se sem nejrůznějšími cestami jednotlivých rukopisů nebo celých fondů. Je tady třeba velká část Rožmberské knihovny, která se tady dostala oklikou přes knihovnu švédské královny Kristýny, která svou knihovnu převezla do Říma. Jiný veliký komplex je soubor univerzitních rukopisů pražských, většinou lékařské fakulty, které se dostaly do Heidelbergu a z Heidelbergu do Říma s Palatinskou knihovnou. A takhle bychom mohli pokračovat hodně dlouho.

Paní profesorko, vy jste dneska představila opravdu monumentální svazek, edici písemností z doby prvních avignonských papežů. Můžete našim posluchačům přiblížit, jak vzniká takové ohromné dílo?

Tak tohle je právě ten úvodní svazek té ediční řady Monumenta Vaticana, jak jsem se o ní zmiňovala, který původně byl vynechán s tím, že ta řada začala vlastně až Pražskou církevní provincií, až kolem r. 1344. Zatímco tenhleten svazek byl původně míněn jako společný pro celé rakouské země v dobách, kdy se s tím začínalo, a teprve dodatečně bylo rozhodnuto o tom, že se má vydat také tohle období od roku 1305 do roku 1342, pokud jde o české písemnosti. Práce je to samozřejmě stejná jako u každé velké edice, jen komplikovaná tím, že ty písemnosti jsou na různých místech Evropy, tzn. jde o to, v archivních fondech, svazcích, především papežských register kancelářských nebo sekretních, případně kamerálních vybrat ty písemnosti, které jsou bohemikální, které se zmiňují o Čechách nebo jsou určeny českým příjemcům, nebo když nějaký Čech jakýmkoli způsobem vystupuje, a potom tyto písemnosti zpracovat, tzn. dát jim regestovou formu, věcné poznámky, textové poznámky, seřadit je chronologicky, vypracovat k tomu všemu rejstřík místní, který v daném případě byl obrovskou záležitostí, protože pokud jsem dobře počítala, jedině Island nebyl mezi zeměmi latinského křesťanství v té edici zastoupen. Jinak naprosto všechny země, tzn. představte si např. identifikovat jména, dejme tomu ze Švédska, nebo z Portugalska, ty lokality vůbec neznáte, a určit přesně o kterou konkrétní lokalitu jde. To je opravdu práce dlouhodobá, která vyžaduje mnoho let, mnoho příruček, dobře vybavené knihovny, aby to bylo možné, a svým způsobem taky hodně trpělivosti.

Prozradila vám ta prastará akta také něco zajímavého ze života těch osob, těch Čechů, kteří pronikli do Římské kurie?

To víte, že ano, to člověk z toho potom vydedukuje, zvláště tehdy, kdy čte ta jednotlivá registra, ty svazky archivního materiálu za sebou, tak tam narazí na spoustu zajímavostí, kde si může udělat obrázek o některých lidech, kteří i u té kurie žili a z Čech pocházeli. Mám na mysli např. Fridricha z Pernštejna, o kterém už jsem se tady dneska zmiňovala, nebo Jana z Dražic, kteří se určitě znali, protože oba dva žili u kurie a byli na stejném hodnostním stupni, tedy oba biskupové. Ale pak spousta dalších lidí, kde lze zachytit takové drobné poznámky, jak ten či onen, zcela nevýznamný Čech, dejme tomu, prodal křeslo papežskému komořímu a bylo mu za to zaplaceno sumou čtyř zlatých, nebo něco podobného. V daném případě jde o kleriky, ale obdobně bychom mohli sledovat třeba poselství, které poslala k papeži Eliška Přemyslovna a které jednoznačně avizovalo předtuchu její smrti, protože asi půl roku potom zemřela. A způsob, jakým se snažila napomoci kanonizaci Anežky České v tomto období krátce před svou smrtí, je velice zajímavý.

Paní profesorko, děkuji vám a jménem všech našich posluchačů přeji všechno dobré ve vaší práci.

Otázky kladla Johana Bronková

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.