7.2.2006 

Sám jsem nedělal nic dobrého
méně ani více.
To jen Anděl rozdával přes moje ruce.
Také milovat jsem neuměl
věrně ani nevěrně.
Někdo lepší miloval skrze mě.
Dogmatům jsem nerozuměl
ráno, v poledne, v noci.
Věřím, že mi odpustíš,
až mi zavřeš oči.

?Nemám moc rád slovo básník, zdá se mi totiž pro mé psaní příliš velké. Přimlouval bych se spíš za označení: kněz, který píše básně.? Tak o sobě napsal varšavský kněz ? básník jan Twardowski v předmluvě pro nakladatelství Anagram, když v roce 2000 vydávalo výbor z jeho poezie pod titulem ?Naděje učí čekat? (Nadzieja uczy czekać).

Pater Twardowski zemřel 18. ledna ve Varšavě, kde se před více než 90-ti lety narodil, kde bojoval ?jak jinak - v roce 1944 za povstání, vystudoval kněžský seminář, stal se knězem, a pak od roku 1959 byl rektorem kostela řeholních sester Navštívení P. Marie (?Wizytek?). V hlavním polském deníku ?Rzeczpospolita? o něm den po jeho smrti napsali (Krzysztof Masłoń, Rzeczpospolita 19. 1. 06): Zemřel nejmilovanější polský básník ?Na Szymborskou jsme hrdí, Różewicze obdivujeme, Miłosze uctíváme. Milujeme P. Twardowskiego.? Není to fráze, profánní média, stejně jako arcibiskup Życzyński nad básníkovou rakví se shodli na tom, že tento na první pohled trochu podivínský kněz, který ve svých devadesáti letech občas natáhl tmavovlasou paruku, promlouval ke všem, bez ohledu na náboženskou horlivost.

?Pán Bůh je usměvavý a má smysl pro humor? ?Co je to láska?? ? a odpovídal ?Láska je odpuštění.? ?Není nic, co by se nedalo odpustit. Pravé štěstí je odpuštění a umírat znamená odpouštět.?
V noci před smrtí nadiktoval poslední veršík pro svůj pohřeb ? jak si sám přál a jak se také stalo:
?Místo smrti, s úsměvem přijmi, Pane, ke svým nohám můj život, jako růženec.?

P. Twardowski, nazývaný také Jan od Berušky, se narodil 1. června 1915 ve Varšavě. V roce 1947 dokončil válkou přerušená studia polonistiky. O rok později byl vysvěcen na kněze. Za války totiž nejen bojoval v řadách Armii Krajovej, ale také studoval v tajném semináři. Po čtyřleté práci ve venkovské farnosti ve Żbikowě u Pruszkova, se vrátil do Varšavy a tam už zůstal. Autorsky debutoval už v roce 1937 sbírkou ?Powrót Andersena? (Návrat Andersena), další sbírka ? ?Wiersze? následovala až v roce 1959 a v povědomí polských čtenářů definitivně vstoupil až v roce 1970 sbírkou ?Znaki ufności? (Znamení důvěry).

Byl skeptický k teologii ? kněží nemají mluvit o tom, co vyčetli v knížkách, ale o tom, čím sami žijí, říkal. Varoval před ?homilii těžkou jak krocani? a před ?sypáním cukru na náboženství?. Ale sám sedával od šesté hodiny ranní ve zpovědnici a každý den o třetí hodině odpolední poklekal před svatostánkem, na paměť Kristova utrpení.
Proč si ho tolik zamilovali? Nejlépe je snad odpovědět jeho poezií:

Pospíchejme milovat lidi tak rychle odcházejí
zůstanou po nich boty a telefon hluchý
jenom to co není důležité se jako kráva vleče
nejdůležitější tak prudké je že naráz se stane
pak ticho normální že až nesnesitelné
jako slavnost vzniklá nejprostěji ze zoufalství
když na někoho myslíme a zůstáváme bez něho (...)

Básně P. Jana Twardowského jsou tedy dostupné i českému čtenáři. Zásluhu na tom má také polonista a básník Libor Martinek, který přečetl ve vlastním překladu úryvek z básně ?Spieszmy się?. Dejme mu nyní slovo:

Citát z básně básníka a kněze Jana Twardowského, jenž posloužil jako titul nekrologu, mě napadl, když jsem se z polské televize ve středu 18. ledna dozvěděl o úmrtí jednoho z nejoblíbenějších současných polských básníků. Ani u nás není ?kněz Jan? neznámou osobností; v kvalitním překladu Františka Xavera Halaše vyšel v olomoucké Votobii výbor Modré brýle (2001), překladatel si název knihy vypůjčil z jedné autorovy sbírky ? Niebieskie okulary (1980), zatímco poněkud méně povedený, užijeme-li hlediska běžná v kritice překladu, je výbor Trávo ? sestřičko moje (Pardubice, vyd. Marie Mlejnková, 2000) v překladu M. Kornelové a S. Sułowského.
Na několika autorských setkáních s mládeží základních, středních a vysokých škol v Polsku, kam jsem byl zván jako básník a překladatel, dostal jsem otázku, zdali jsem četl poezii kněze Twardowského a jestli je znám i v České republice. Dříve se tu a tam pár jeho přeložených básní objevilo, ale teprve po vydání Modrých brýlí jsem konečně mohl konstatovat, že se situace u nás v tomto ohledu zlepšila. Mladí posluchači dříve jenom nevěřícně kroutili hlavou, že je možné, aby se tak oblíbený básník netěšil u nás ani zlomku té popularity jako ve své vlasti. Poznamenejme, že šlo o známost oprávněnou, za níž se skrývala srozumitelnost autorova básnického gesta i nespočet setkání kněze-básníka na školách a v kulturních střediscích téměř po celém čtyřicetimilionovém a výrazně katolicky orientovaném Polsku.
Brněnská polonistka polského původu Krystyna Kardyni-Pelikánová napsala o tomto pozoruhodném básníkovi: ?Zralá tvorba od sbírky Wiersze (1959, Básně) až k poslední Niebo w dobrym humorze (1998, Nebe v dobré náladě) přináší moderní náboženskou poezii. Jde o emocionální, zdánlivě prostou poezii, která doprovází současného člověka, plného vnitřních rozporů, vzdáleného víře, ale zároveň trpícího nedostatkem citu a toužícího po absolutnu. Tomuto člověku věnuje Twardowski básně naplněné láskou k životu a přírodě, reprezentující druh zvláštního ?mystického pozemšťanství?.? (Slovník polských spisovatelů, 2000). Poezii Jana Twardowského utvářela četba Bible, hluboká a radostná víra v Ježíše Krista, která dává smyl lidskému životu, lásce i smrti, a skutečnost, že jejím autorem byl kněz; nejen jeho básnická, ale i esejistická tvorba byla v mnoha ohledech formována povoláním ? připomeňme náboženské úvahy Wszędzie pełno Ciebie (1991, Jsi všudypřítomný). Poezie ? na rozdíl od vína ? si nepotrpí na přívlastky, proto ji nebudeme nazývat kněžskou, jak je to zcela běžné v polské literární kritice, ale obecně lidskou.

O záclonách ve stáji

Kdyby přišli za Tebou tehdy
o svaté noci
když svítila jedna jasná hvězda
ti co si myslí že je nutné mít všechno aby nepřestali existovat
co se bojí bezradnosti Tvého narození
chtěli by Tě možná přikrýt vlněnou dekou
ve stáji pověsit záclony
ušít svatému Josefovi rukavice ? ty nejteplejší palčáky
zavést centrální vytápění
ti vlivnější by napsali na bytový úřad
abys dostal byt s výhodami
a nebydlel u cizích
nedůvěřiví by v poskakujícím oslu viděli
trójského poníka s podezřelým svědomím
nejodvážnější by vznesli protesty a odvolali by se
na Deklaraci lidských a občanských práv
a všechny dekrety o svobodě vyznání
básníci by oblékli Betlém do lyrických klikyháků
malíři by ho pomalovali zlatým štětcem
v nejlepším případě by se k Tobě modlili jako k malému milionáři
schválně položenému na seně
a Ty bys vysvětloval otevřenýma očima
s promrzlou Matkou u tváře
že opravdu jsi
a proto vracíš vše

Ne vždy jistě

Ježíši na kříži od nebe k zemi
měl jsem mluvit
ale napadlo mě že slova zjednodušují jako každá citlivost
měl jsem jít s pokrokem
ale zadržel mě článek ?Móda a vnitřní život?
měl jsem si zoufat
ale doufal jsem že se po čase dostanu do nebe
mezi nejistotu vědění a jistotu víry
ukázáním uslzené tváře jako zlevněné jízdenky
měl jsem snést důkazy
jenže mi v tom zabránila smrt ? jako jiná vlast
takže jsem se jen Tebe držel za prst

Přeložil Libor Martinek.

P. Jan Twardowski měl pohřeb minulý pátek, 3. února. Zvláštní souhrou náhod se stalo, že jsem právě v ten den přijela do Varšavy. Mrzlo a od rána hustě sněžilo, kdo nemusel, nebyl na ulici. Jen před kostelem Wizytek na Krakovském předměstí se postrkoval dav lidí a mezi nimi si prorážely cestu prapory různých škol, spolků a sdružení, které si ještě za života otce Jana vzaly jeho jméno za titul. Pak se objevila útlá rakev ze světlého dřeva na ramenou kleriků a procesí s panáčkujícími reportéry v čele se vydalo k nedalekému kostelu sv. Kříže, kde probíhaly pohřební obřady.
Kostel proslavený tím, že z něj po válce zbyla jen socha Krista s křížem na ramenou nad schodištěm, byl slavnostně osvícen a praskal ve švech. Velký portrét kněze Jana visel v příčné lodi na dosud rozestavěném oltáři. Atmosféra však nebyla pohřební. Snad proto ? jak zaznělo i při kázání ? že doprovázela tělo člověka, jenž byl z rodu proroků, kteří po vzoru Jana Křtitele se chtějí menšit, aby v lidských srdcích rostl Bůh. Díky tomu myslím to byly zásnuby - nebe se zemí.

Johana Bronková

Copyright © 2003-2025 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.