Dílo Osoba a čin - 3. část

20.3.2006 

Karol Wojtyła - filozof a myslitel

První obtíž při studiu díla Karola Wojtyły je nedostatek systematických spisů jeho filozofického myšlení. Množství článků připomíná spíše kamínky z mozaiky, které je třeba poskládat dohromady, abychom uviděli obraz a vůbec celý horizont, ve kterém se pohybuje myšlení našeho autora. Na druhou stranu, jeho hlavní dílo Osoba a čin obsahuje mnoho prvků z různých článků a dává jasnou vizi toho, co je hlavní ve Wojtylově myšlení.
Z tohoto důvodu bych rád osvětlil jednotlivé části tohoto spisu a ukázal na jeho cíl, strukturu a soudržnost obsahu.

Osoba a čin má charakter personalistické antropologie. Studium Maxe Schelera a jeho návrat k předmětu morálky ? na rozdíl od předchozí linie aprioristické etiky - je tím, co přivedlo Wojtylu k rozpoznání hlavní problematiky v pochopení osoby jako podmětu morálního činu. Jeho zájem o čin ho podnítí v intuici, že skrze jednání bude schopen vysvětlit celistvý význam osoby.
Jeho studium chce odpovědět na otázku: ?Jaký je vztah mezi jednáním, tak jak je interpretováno klasickou etikou ? tedy jako actus humanus, a mezi činem jako zkušeností??
Odpovědi klasické filozofie ho na tomto poli neuspokojují, protože v nich nenachází tento rozměr, který by se zabýval rozborem mravního činu a jeho zkušenosti, vlastní každé osobě. Odtud odvodíme, jak chápe Wojtyla svoji filozofii: je to věda, která se zamýšlí nad vlastní zkušeností tak jak ji zakoušíme ve svém vědomí. A jako nástroj si vezme fenomenologickou metodu.

První část díla Osoba a čin věnuje autor výchozímu bodu, jímž je zkušenost tak jak je nám dána v našem vědomí. Zkušenost se stane hlavním zdrojem pro rozbor konceptu vědomí. Studium bude vycházet vždy od toho nejbližšího a snadno poznatelného: toho, co člověk sám prožívá a co nemůže popřít. Autor to osvětlí z různých pohledů a ujistí se o pevném základu pro další spekulativní krok kupředu. Před možnými úskalími ukáže na absurditu jiných možností při řešení otázek, která pozapomněla na jiné aspekty složitosti problému vzhledem k nedostatečnému uvážení. Čtenáři pak nabídne, aby si získané výsledky a tvrzení ověřil podle vlastní zkušenosti.

Výchozí bod ? zkušenost -, definuje spíše v aristotelovském smyslu, neboť chce, aby předmětem jeho reflexe byla celá zkušenost se všemi svými aspekty. Během celého studia ho doprovází reference k Aristotelovi, svatému Tomáši, Mauricu Blondelovi, Josefu de Finance a také fenomenologům jako Edmund Husserl, a především Maxu Schelerovi. Nemůžeme opomenout vztah k Imanuelu Kantovi, který Wojtylu podněcuje k rozlišování filozofických koncepcí. Základy jeho systému myšlení se stávají opačným vůči tomu, čeho chce dosáhnout Wojtyla.

Po úvodu věnovaném pojmu zkušenosti a jeho podkladům se začne odvíjet první ze čtyř částí spisu. Ta obsahuje rozbor vědomí, poznání sama sebe a výkonné příčinnosti osoby. Konstatuje, že skutečnost toho, jak se člověk zakouší, je něco vlastního a specifického lidské osobě. Rozpoznává ve vědomí sebe sama existenční skutečnost člověka. Zároveň se staví proti filozofickému idealismu, který vytvoří z této lidské dimenze samotnou ustavující strukturu lidské osoby. Není to vědomí, které jedná, ale osoba, která vědomě účinkuje. Ta je tedy nejen vědoma toho, co se v člověku děje, ale sama je podmětem a nositelem skutků.
Mocnost vědomí se ukazuje skrze podvědomí sjednocené s mocností dynamizmu osoby a jejích psychicko-emotivních a somaticko-vegetativních úrovní. Přesto však, podvědomí není tím, co činí člověka podmětem svých činů; jsou to vědomé činy, které dávají člověku schopnost svobodného jednání jako člověka-podmětu, což má kladný a nebo záporný dopad na osobu. Vědomí se tak stává ?vnitřním a ustavujícím hlediskem dynamické struktury jednajícího člověka?.

Druhá část knihy pojednává o transcedenci činné osoby. Při rozboru struktury určení vlastních skutků člověka rozeznáme, že osoba je výkonnou příčinou činů. Existence vůle poukazuje na osobu, jejíž ?schopnost realizace skutků vychází přímo z této vlastnosti, a ne z nějakého vnitřního rysu skutku uskutečněného osobou?. Člověk se může rozhodnout o obsahu svých činů, je svobodný. Transcedence osoby a její duchovní charakter jsou vyloženy z pohledu vůle a svobody.

Ve třetí části díla se dozvíme o integraci osoby při činu. Integrace psychických a tělesných vlastností je základem spojení a jednoty mezi tělem a duší, které si uvědomíme, když člověk při skutku zakouší sama sebe jako činitele a zároveň jako předmět činu. Právě při jednání člověk spojuje a integruje všechny své vlastnosti. Skutek není plodem některé schopnosti, ale souhrnu všech rozměrů osoby. Člověk si je vědom schopnosti ovládnutí, určení a realizace sama sebe. Wojtyla v tomto vidí klíč k pochopení integrace psychosomatických dimenzí v jednotě člověka.

Čtvrtou část věnuje pojmu participace a rozebírá intersubjektivitu člověka jako jeho podstatný rozměr. Realizace jednotlivce se uskutečňuje ve společenství, do kterého je začleněn a ve kterém je uznán jako podmět. Ostatní nemohou být považováni za pouhé ?členy společnosti?, ale za bližní. Základem společenství je obecné dobro, odpovídající společenské přirozenosti člověka. Tímto je postaven do protikladu individualizmus, ale také totalitarizmus. Oba totiž nedávají člověku příležitost k uskutečnění sebe sama a vedou k odcizení. Nejvyšší stupeň realizace sebe sama se uskutečňuje ve společenství, které se řídí přikázáním lásky.

Tak dosáhne autor cíle svého díla: nepíše o činu, který předpokládá osobu, ale o činu, který vyjevuje a odhaluje osobu a hledí na ni skrze její skutky.

Připravil J. Brabec

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.