Tradice církve je svatým chrámem Boha Otce, postaveným na základech apoštolů

26.4.2006 

Generální audience Benedikta XVI.

Drazí bratři a sestry,
díky za vaši podporu! V nové sérii katechezí, již jsme před nedávnem započali, se snažíme porozumět původnímu záměru církve, vytvořené z vůle Pána, abychom tak lépe pochopili, jaké v ní v rámci celého křesťanského společenství máme místo my, náš křesťanský život. Zatím jsme si připomněli, že církevní společenství je utvářeno a vedeno Duchem svatým a spravováno apoštolským ministeriem. A toto společenství, které nazýváme církví, se neomezuje pouze na všechny věřící v určitém historickém okamžiku, ale zahrnuje všechna období a všechny generace. Je zde tedy dvojí univerzalita: synchronní ? jsme spojeni s věřícími celého světa, a také diachronní ? minulí i budoucí věřící s námi tvoří jediné velké společenství. Duch svatý je zárukou živé přítomnosti tajemství v dějinách a je to on, kdo v průběhu staletí zajišťuje jeho naplňování. Díky Duchu svatému může být zkušenost vzkříšení, jakou zakoušela apoštolská komunita prvotní církve, stále znovu prožívána následujícími generacemi, je totiž předávána a zpřítomněna ve víře, liturgii a společenství Božího lidu, který putuje v čase. V tomto předávání plodů spásy, jež se děje v neustálém zpřítomňování křesťanského společenství, v síle Ducha a prvotního společenství církve spočívá apoštolská tradice církve. Nazývá se tak proto, že je založena na svědectví apoštolů a učedníků v prvních dobách, působením Ducha svatého byla zanesena do svatých písem Nového zákona a církev se k ní neustále vrací jako ke svému základu a své normě, prostřednictvím nepřerušené posloupnosti apoštolské služby.

Ježíš ještě za svého života omezoval své poslání na Izraelský dům, ale předjímal, že dar bude určen nejen lidu izraelskému, ale celému světu a všem dobám. Vzkříšený pak výslovně svěřuje apoštolům (Lk 6,13) úkol učit všechny národy, svědčit o jeho přítomnosti a jeho pomoci až do konce časů (srov. Mt 28, 19). Univerzalita spásy navíc vyžaduje, aby se velikonoční památka slavila bez přerušení až do slavného návratu Krista (srov.1 Kor 11, 26). Ale kdo bude zpřítomňovat spásnou přítomnost Pána Ježíše prostřednictvím služby apoštolů, hlav nebeského Izraele (srov. Mt 19,28), a skrze celý život lidu nové smlouvy? Odpověď je jasná: Duch svatý. Skutky apoštolů v návaznosti na Lukášovo evangelium předkládají obraz vzájemného působení Ducha, Kristových apoštolů a společenství, která se kolem nich shromažďují. Díky působení Ducha mohou apoštolové a jejich následovníci poslání, které obdrželi od Vzkříšeného, uskutečňovat v čase. ?Vy jste toho svědky. Hle ? já vám pošlu toho, koho slíbil můj otec...? (Lk 24, 48). ?Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku a až na konec země.? (Sk 1, 8) ?My jsme svědky těchto událostí a stejně i Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.? (Sk 5, 32).

Je to tedy právě Duch svatý, kdo prostřednictvím vkládání rukou a modlitby apoštolů posvěcuje a vysílá nové misionáře evangelia (srov. Sk 13, 3; 1 Tim 4, 14). Je zajímavé si povšimnout, že zatímco některé úryvky uvádí jako ustanovitele kněží Pavla (Sk 14, 23), jinde se tvrdí, že je to Duch, kdo vybírá pastýře stáda (Sk 20, 28). Síla Ducha a Pavla se tedy jeví jako vzájemně hluboce prostoupeny. V momentech, kdy v církvi dochází k důležitým rozhodnutím, je Duch přítomen, aby je pomohl učinit: ?Rozhodl totiž Duch svatý i my...? (Sk 15, 28); církev roste a putuje ?v bázni před Pánem a plná útěchy Ducha svatého? (Sk 9, 31). Toto neustálé zpřítomňování živé přítomnosti Pána Ježíše mezi jeho lidem, které Duch svatý zajišťuje a ke kterému v církvi dochází prostřednictvím apoštolské služby a bratrského společenství, je tím, co se v teologickém smyslu rozumí pod pojmem tradice ? ta není pouhým materiálním přenosem toho, co bylo na počátku svěřeno apoštolům, ale skutečnou přítomností ukřižovaného a vzkříšeného Pána Ježíše, jenž provází a vede v Duchu svaté společenství jím utvořené.

Tradice je společenstvím věřících kolem povolaných Pastýřů v průběhu dějin, společenstvím, které živí Duch svatý ? zajišťuje provázanost mezi zkušeností apoštolské víry jak ji prožívali první Ježíšovi učedníci a nynější zkušeností Krista v jeho církvi. Jinými slovy, tradice je organickou kontinuitou církve, svatým chrámem Boha Otce, postaveným na základech apoštolů a zbudovaným na Kristu jako úhelném kameni, díky kterému, prostřednictvím živého působení Ducha, drží pohromadě. ?Proto už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste jako budova, jejími základy jsou apoštolové a proroci a Kristus je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu, v něm jste i vy budováni působením Ducha v Boží příbytek? (Ef 2, 19-22). Díky tradici, zabezpečené ministeriem apoštolů a jejich nástupců, živá voda prýštící z Kristova boku a jeho uzdravující krev dopadá na muže a ženy všech dob. Tak je tradice stálou přítomností Spasitele, jenž přichází, aby se s námi setkal, uzdravil nás a posvětil nás v Duchu skrze službu své církve, ke slávě Otce.

Na závěr tedy můžeme shrnout, že tradice není předávání věcí či slov, něčeho neživého. Tradice je živá řeka, jež nás spojuje s naším původem, živá řeka, ve které je původ vždy přítomen. Velká řeka, kterou plujeme do přístavu věčnosti. Proto v této řece vždy znovu dochází naplnění Boží slovo, jež jsme vyslechli na počátku: ?A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.? (Mt 28, 20)

Přeložil P. Cekota

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.