Tatínku, co je to závist?

27.4.2006 

Píše se rok 1996. Park zámku Schönbrunn ve Vídni. Můj šestiletý syn Honzík se mě na procházce ptá: "Tati, a co to je vlastně závist?".

To není snadná otázka - jak už to u dětí, které začínají objevovat ten druhý - nehmotný - svět, bývá. Přemýšlím, jak bych mu význam onoho abstraktního slova vysvětlil a tu mě napadá povědět mu příběh. Vím, že příběhy miluje a dychtí po nich, každý večer musí mít svou pohádku, a když mu ji má žena nebo já povíme, žadoní o další. A povídám mu příběh o Sněhurce a zlé královně. A on naslouchá s otevřenou pusou. Až příběh skončí - šťastně - jak jinak - budeme oba o něco bohatší, já o radost, kterou má člověk vždycky, když pomáhá druhým objevovat krásy světa, zvlášť svým vlastním dětem, on bude navždy vědět, co znamená závist a bude si pamatovat tento příběh do konce svého života tak, jako já si pamatuji příběhy, které mi vyprávěla moje maminka.
Nevím, kolik divů světa bych napočítal, ale příběh bude vždycky mezi nimi. Léta jsem pouze tušil, jakou má příběh hodnotu. To proto, že vše, co má takovou hodnotu, že se nedá vyjádřit ani všemi slovy světa, ani všemi jeho poklady, přijímáme jako samozřejmost. Jako zdraví, které užíváme, aniž známe jeho hodnotu, kterou dokážeme plně ocenit až tehdy, když jsme je ztratili. Teď už vím, že příběh je jedním z největších divů světa. Je to stejný zázrak, jako život sám.

Jednotlivý životní osud je vždy jedinečným příběhem. A příběh je to, co zajímá lidi ze všeho nejvíce. Jeho síla spočívá v tom, že je obrazem, ilustrací. Moc obrazu je větší, než moc tisíců slov. Tak příběh, který se skutečně stal, ač sám utkán ze slov, není pouhým součtem těchto slov, ale je jejich násobkem. Příběhy jiných se stávají součástí našich vlastních příběhů, protože vždy obsahují nějakou pravdu a předmět zamyšlení. Milujeme příběhy, protože je můžeme porovnávat s tím, co jsme sami zažili a protože je sami můžeme domýšlet, dotvářet a psát dál.

Každý člověk má svůj příběh. A jeho příběh je vlastně to nejcennější, co má. Těžko totiž může poznání nějakého člověka přesáhnout to, co už lidstvo jako poznání drží, to, co je někde na světě v nějaké knize napsáno. Ale ne tak příběh. Každý lidský osud je neopakovatelným příběhem, tak, jako život sám. Milión osudů je milión jedinečných příběhů, z nichž žádný se neopakuje. I když se sobě mohou podobat, nikdy nejsou stejné.

Lidský život je pomíjivé mihnutí se na této nemocné kuličce. Člověk se celý život něco učí, těžce dobývá nové a nové poznání a získává nové zkušenosti. Jednoho dne, po všem tom pachtění, se cosi stane a stroj našeho těla, tisíckrát složitější než kterýkoliv stroj sestavený a vymyšlený člověkem, se zastaví, miliardy buněk přestanou spolupracovat a složité sloučeniny se začnou rozkládat. Co by byl člověk, pokud by byl pouze shlukem buněk a tkání? Ale, jak věříme, člověk je víc a je tudíž velká škoda, že většina prostých lidských příběhů zůstává nám ostatním utajena. Protože nikdy nebyly napsány, nikdy se s nimi nemohlo potkat víc lidí. Kromě těch, kterým byly vyprávěny, nebo kteří je spoluprožívali.

Nejdokonalejší příběhy vždycky přináší život sám. Nejbujnější fantazie bledne při konfrontaci s příběhy, které přinesl život. Nejkrásnější příběhy nelze vymyslet. Nejkrásnější příběhy se musely stát. Proto nás tak oslovuje Starý zákon i Evangelia. Proto nejvíce milujeme ty autory, kteří píší své příběhy, takové, jejichž hloubka, síla a krása spočívá v tom, že se skutečně staly. Teprve poté, co jsem hodně čítal Pagnola, Saroyana, Exupéryho, ale i Němcovou, Baara nebo Čapka, jsem pochopil, že právě v těch nejprostších příbězích je ukryta největší krása a síla.

O co bychom byli jako lidé a jako lidstvo chudší, kdybychom neznali příběhy dánského prince Hamleta nebo Othellův příběh lásky a žárlivosti, důvěřivosti a podlosti, věrnosti a zrady? O co více chyb bychom museli učinit, kdybychom neznali příběhy českého Honzy či chytré horákyně?
Milujeme příběhy a ta láska se rodí s našimi prvními krůčky batolete a s našimi prvními slůvky človíčka konfrontovaného s divem žití. O tom, co je statečnost, věrnost, láska, nenávist, lakota a zrada nejlépe vypráví příběh. Kdo zná příběh Robinsona Crusoea z Yorku, bude celý život chápat nezbytnost úcty k rodičům, trýzeň samoty a dobrodiní společenství. Omračující Micheangelova freska Posledního soudu v Sixtinské kapli je příběh. A není pochyb o tom, že vůbec ten nejdůležitější.

Není nic, co by mělo pro člověka větší význam než příběh. Naučit se řemeslu, vystudovat školu - to vše jsou příběhy. Milujeme příběhy, protože jsou součástí naší existence a sama naše existence není nic jiného než příběh. Osudy miliónů neznámých nás nezaujmou a nedojmou tak, jako jeden jediný konkrétní lidský osud. Utrpení a smrt, štěstí a láska blízkého člověka nás zajímá, dojímá, bolí i těší mnohem víc než utrpení a smrt, štěstí a láska člověka vzdáleného, cizího, protože člověk blízký patří do našeho příběhu a my jsme součástí jeho příběhu.

Skrze literaturu, film a divadlo si osvojujeme příběhy vzdálených a cizích lidí, stáváme se součástí těchto příběhů a tyto příběhy se stávají součástí nás samých.
Skrze příběhy se stáváme přáteli hrdinů těchto příběhů a náš svět se tak rozšiřuje a obohacuje.

Pavel Jajtner

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.