Rádio Vaticana

Apoštolská posloupnost

10.5.2006

Generální audience Benedikta XVI., náměstí Sv. Petra

Drazí bratři a sestry,
během posledních dvou audiencí jsme se zamýšleli nad tím, jakou úlohu má v církvi tradice, a společně jsme si uvědomili, že se vlastně projevuje stálou přítomností Božího slova a Ježíšova života v jeho lidu. Ale aby Boží slovo mohlo být stále přítomno, je třeba někoho, kdo by jej hlásal. Takto vzniká vzájemný vztah ? na jedné straně se Boží slovo neobejde bez člověka, ale na straně druhé je člověk, co jej hlásá, Božím slovem vázán, bylo mu totiž svěřeno, není jeho původcem. Tato vzájemnost mezi obsahem, Božím slovem, životem a člověkem, jenž jej šíří, je typická pro církevní strukturu a právě tomuto jejímu charakteristickému rysu se v dnešním kázání budeme věnovat.

Jeho počátek spadá do doby, kdy Pán, jak již bylo řečeno, povolal dvanáct apoštolů, jež představovali budoucnost Božího lidu. Věrni Pánovu příkazu volí apoštolové nejprve na místo Jidáše Matěje, a tak svůj počet znovu doplňují na dvanáct (srov. Sk 1, 15-26), později pak i na ostatní místa nastupují jiní, aby v apoštolské službě pokračovali. Pavel, který byl ustanoven apoštolem přímo Zmrtvýchvstalým (srov. např. Gal 1, 1), konfrontuje své evangelium s evangeliem ostatních apoštolů (srov. tamtéž 1, 18) a dbá na to, aby předával, co sám přijal (srov. 1 Kor 11, 23; 15, 3-4); při rozdělování misijních úkolů je přidružen k apoštolům spolu s dalšími, jako například s Barnabášem (srov. Gal 2, 9). Tak jako jsou na počátku apoštolové povoláváni Ježíšem, tak jsou další povolávání, prostřednictvím Ducha svatého, svěřena do rukou těch, jež již tuto službu vykonávají. V těchto následovnících našla apoštolská služba své pokračovatele a od jejich druhé generace nese název episkopální služba, ?episcopé?.

Asi nebude od věci, když se krátce pozastavíme nad pojmem vescovo (biskup). Jde o italský překlad řeckého slova ?epíscopos?. Toto slovo označuje toho, kdo má nadhled, kdo na věci pohlíží srdcem. Sám svatý Petr tak ve svém prvním listu nazývá Pána Ježíše ?pastýřem a strážcem svých duší? (2, 25). A podle vzoru Pána, jenž byl prvním biskupem, strážcem a pastýřem duší se později následovníci apoštolů nazvali biskupy, ?episcopoi?. Jim je svěřena služba ?episcopé?. Tato biskupská služba se pak nadále rozvíjela, až nabyla formy trojího úřadu biskupa, kněze a jáhna, již jasně doloženou Ignácem z Antiochie na počátku 2. století (srov. Ad Magnesios. 6, 1; str. 5, 668). Je to vývoj řízený Božím duchem, který pomáhá při volbě nástupců apoštolů, jež by splňovali kritéria jak co do množství zkušeností, tak do schopnosti tuto službu vykonávat, a měli také dar charismatického působení, jak tomu bylo u původních apoštolů.

Biskupský úřad se tak stává nositelem návaznosti apoštolské služby a zárukou pokračování apoštolské tradice, Božího slova a života svěřeného nám Pánem. Pouto mezi biskupským sborem a prvotním společenstvím apoštolů spočívá především v linii dějinné kontinuity. Jak jsme již zmínili, k dvanácti apoštolům se nejdříve přidává Matěj, později Pavel a Barnabáš a pak i jiní, členové druhé a třetí generace apoštolů, až do vytvoření biskupské služby. Kontinuita je tedy zachována v tomto historickém řetězci. A právě kontinuita posloupnosti v církevním společenství je zárukou pokračování Apoštolského sboru, jež kolem sebe soustředil Kristus. Tuto kontinuitu, která se nejprve projevuje jako historická kontinuita duchovních, je třeba chápat také v duchovním smyslu, protože apoštolské následnictví duchovních je považováno za výsadní pole působnosti Ducha svatého. Jasným ohlasem tohoto přesvědčení je například následující text Ireneje z Lyonu (druhá polovina 2. století): ?Apoštolská tradice zřejmá v celém světě se v každé církvi zjevuje všem, kteří chtějí vidět pravdu, a my můžeme vyjmenovat biskupy ustanovené apoštoly v církvích i jejich nástupce až dodnes... (Apoštolové) totiž chtěli, aby ti, které zanechávali jako nástupce, byli ve všem naprosto dokonalí a předali jim své poslání učit. Jestliže by správně pochopili, získali by z toho velký prospěch; jestliže by naopak zklamali, měli by z toho velkou škodu? (Adversus haereses, III, 3, 1; str. 7, 848).

Irenej se poté, co mluví o apoštolské posloupnosti jako o záruce ve vytrvávání v Božím slově, zaměřuje na onu ?svrchovanou a nejstarobylejší a všem známou? církev, kterou ?založili a zřídili v Římě nejslavnější apoštolové Petr a Pavel?, a zdůrazňuje tradici víry, jež v ní skrze posloupnost biskupů dospívá až k nám. Pro Ireneje i pro všeobecnou církev se tak biskupská posloupnost římské církve stává dokladem, měřítkem a zárukou nepřerušeného předávání apoštolské víry: ?S touto církví se pro její dominantní postavení (propter potiorem prinicipalitatem) musí shodovat každá církev, tedy všichni věřící, ať žijí kdekoliv, protože v ní byla vždy uchovávána apoštolská tradice...? (Adversus haereses, III 3, 2: str. 7, 848). Apoštolská posloupnost, ověřená na základě společenství s římskou církví, je tedy měřítkem vytrvávání jednotlivých církví v tradici apoštolské víry, která mohla prostřednictvím tohoto kanálu od počátků dojít až k nám: ?Tímto způsobem a touto posloupností dospěla až k nám tato tradice a hlásání pravdy, které je v církvi předáváno od dob apoštolů. To je nejúplnější důkaz toho, že existovala jen jedna a táž oživující apoštolská víra, jež byla uchována a předána v pravdě? (ibid. III, 3,3; str. 7, 851).

Podle těchto svědectví antické církve spočívá apoštolský charakter církevního společenství ve věrnosti víře a praxi apoštolů, skrze niž je zabezpečeno historické a duchovní spojení s Kristem. Apoštolská posloupnost biskupské služby je cesta, která zaručuje věrné předávání apoštolského svědectví. To, co představují apoštolové ve vztahu Pána Ježíše k prvotní církvi, analogicky představuje služebná posloupnost ve vztahu prvotní a současné církve. Není to nějaké prosté hmotné spojení, je to spíše historický nástroj, jenž používá Duch svatý, aby zpřítomnil Pána Ježíše, hlavu lidu, prostřednictvím těch, kteří byli posvěceni pro službu vkládání rukou a modlitbu biskupů. Skrze apoštolskou posloupnost tedy sám Kristus dospívá až k nám: On sám k nám mluví slovy apoštolů a jejich nástupců. On sám působí ve svátostech prostřednictvím jejich rukou, v jejich pohledu je jeho pohled, který nás objímá a díky kterému můžeme pocítit, že jsme milováni a že jsme byli přijati do srdce Boha.

Přeložil J. Koláček, SJ

Česká sekce RV