Kostel sv. Bonaventury na Palatinu

15.7.2006 

Druhý zakladatel františkánského řádu, Serafínský učitel (Doctor seraficus), kníže mezi mystiky ? taková přízviska najdeme u jména dnešního světce, sv. Bonaventury z Bagnoreggia, který zemřel právě 15. července roku 1274 v Lyonu, kde právě předsedal koncilu. Tehdy už rok nosil kardinálský klobouk, a měl za sebou 17 let, coby generál františkánského řádu. Vedle filosofického a teologického díla se proslavil jako znamenitý kazatel a řečník (kromě rodné Itálie a Francie, kde sídlil, kázal v Anglii, ve Flandrech, v Německu, ve Španělsku, kázal před papeži i krály a ? ať přišel kamkoli, každý jazyk umlkal v jeho přítomnosti, napsal o něm bl. Francesco da Fabriano. Platónsko-aristotelskou tradici obohatil sv. Bonaventura o františkánskou mystiku, spojenou s křesťanským životem v jeho konkrétnosti, s životem, v němž má místo každé pravé poznání i kontemplace, které vedou člověka na pouti od Boha k Bohu.
Proč tak dlouhý úvod? Jednak jistě proto, že by si tento velký učenec a světec, prohlášený r. 1588 svým spolubratrem na papežském trůně Sixtem V. za učitele církve, zasloužil nesrovnatelně více času. A podruhé proto, že se dnes vydáme do kostelíka, který nese jeho jméno: ke sv. Bonaventurovi na Palatin.

Když se od Kolosea vydáte po Via Sacra, hlavní cestě vedoucí na císařská fóra, směrem k Titovu oblouku, a těsně před posledním ohrazením odbočíte vlevo, ocitnete se na skryté silničce vedoucí přímo na Palatin. Kromě jedinečných výhledů na Maxenciovu baziliku, vítězný oblouk Septimia Severa a Kapitol vám připraví ještě jedno překvapení. Na jejím konci najdete strohé průčelí františkánského kostelíka se sochou sv. Bonaventury nad vchodem. Zapomenutá oáza klidu a pokoje uprostřed města a nad ruinami jeho někdejší slávy je spojena ještě s dvěma dalšími osobnostmi z doby nám bližší. Františkánskou samotu ? útulek stranou města založil na Palatinu v 70. letech 17. století bratr Bonaventura z Barcelony (1620-1684), kterého Pius X. v roce 1906 zapsal mezi blahoslavené. Za pomoci mocných patronů, kardinálů Francesca Barberiniho a Cesara Facchinettiho získal povolení založit v rámci reformované římské provincie několik domů. Sestavil pro ně také zvláštní statuta v duchu charity, pokory a přísné chudoby, kterou jako věrný následovník sv. Františka sám proslul a získal si úctu jak mezi nejchudšími tak mezi urozenými Římany. Stanovy těchto františkánských útulků schválil v roce 1662 papež Alexander VII. O několik let později dostal Bonaventura od kardinála Carla Barberiniho kus jeho pozemků právě na Palatinu, na místě někdejší cisterny akvaduktu, vybudovaného v polovině prvního století našeho letopočtu císařem Claudiem (41-54). Bratru Bonaventurovi se podařilo postavit kostel s přilehlým konventem, kde se už roku 1677 mohlo usídlit prvních 25 františkánů.

O 22 let později přišel do konventu na Palatinu další velký duchovní syn sv. Františka, sv. Leonard z Porto Maurizio (1676-51). Vzdělaného mladíka po studiích v jezuitském Collegio romano i zkušenosti od oratoriánů sv. Filipa Neriho nadchla nakonec skromnost a rigoróznost řeholníků od sv. Bonaventury a zvolil františkánský hábit. Z dráhy učitele filosofie ho odchýlila choroba ? dostal těžkou tuberkulózu, ze které se zázrakem zotavil. Přestože kdysi toužil po misiích mezi pohany, slib, který složil v době nemoci, z něj učinil jednoho z nejhorlivějších misionářů Itálie. Za 44 let své apoštolské pouti vykonal 343 misií po celé Itálii. ?Nikdy nic proti Bohu; Nikdy jinak než s Bohem; nikdy nic, co by nebylo pro Boha?, bylo duchovní krédo sv. Leonarda z Porto Maurizio. Do dějin spirituality se zapsal také díky šíření pobožnosti Křížové cesty. Získal papežské povolení, aby se zastavení Kristových pašijí směla zavést i v jiných než františkánských kostelech, které dlouho měly toto privilegium. Sám se zasloužil o více než 570 křížových cest. Nejznámější z nich je od jubilejního roku 1750 v římském Koloseu. Sv. Leonard zemřel v konventu sv. Bonaventury v roce 1751 a je pohřben pod hlavním oltářem kostela.

Působení sv. Leonarda z Porto Maurizio připomínají také terakotové reliéfy křížové cesty na v malých kapličkách před kostelem. Zasloužil se o ni osobně, ale původní malovaná zastavení nahradil v 70. letech 18. století sochař Giuseppe Franchi a františkánský malíř Corrado z Rimini zdařilými reliéfy.

Vnitřek kostela je podle františkánské tradice velmi prostý. Jednoduchou halu, jejíž plochý strop vystřídala v 19. století valená klenba, zdobí nicméně vrcholně barokní oltářní obrazy, které jsou zároveň jakousi galerií františkánského řádu. Na obraze nad hlavním oltářem od Filipa Micheliho z Camerina jsou zastoupeny tři františkánské řády. Vedle P. Marie, znázorněné podle popisu z Apokalypsy jako Neposkvrněné početí ? jak tomu chce učení o slavném privilegiu Matky Boží, které se františkáni snažili prosadit už od dob Duse Scota, najdeme sv. Bonaventuru jako kardinála, dále Ludvíka, biskupa z Tolosy, Bernardina Sienského s Kristovým monogramem, Jana Kapistránského s praporem, Petra z Alcantary s křížem v ruce a Jakuba z Marky s kalichem. Druhý řád františkánů reprezentuje sv. Klára a třetí řád dva králové ? sv. Ludvík IX. a Ferdinand III. z Kastilie.

Na dalším z oltářů najdeme sv. Františkány Španělska (od Giacinta Calandrucciho). Madonu s dítětem a sv. Annu doprovází Diego z Alcaly, Paskal Baylon a Salvátor z Horty, z nichž pouze Diego má svatozář, jako tehdy jediný kanonizovaný.

A co dodat závěrem? Mezi nekonečné příklady ironie dějin nebo lépe řečeno jemného božího humoru, patří i to, že nejvýstavnější část starého Říma obydlely v nové době následovníci prosťačka božího, sv. Františka. Dodnes je najdeme hned u tří kostelů vytyčujících prostor císařských fór. Vedle sv. Bonaventury jsou to kostel sv. Kosmy a Damiána a sv. Kyrika a Julity. Také někdejší cesta císařských triumfů, Via Sacra, dostala nový význam, když jí sv. Leonard v Koloseu dal předznamenání Kristových pašijí.

Johana Bronková

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.