Stvoření

25.8.2006 

Homilie na 21.neděli v mezidobí

Postěžoval si jeden katecheta ze střední školy: ?Jak je dnes těžké vysvětlovat studentům vypravování Bible o stvoření světa v šesti dnech, když ostatní profesoři hlásají vývojovou teorii o vzniku vesmíru!? Je to opravdu tak těžké? Záleží na tom, jak se k otázce postavíme. Vždyť už dnes nehledáme v Bibli přírodovědecké poznatky, nevidíme tu ani rozpor s vývojovou teorií, kterou nadšeně hájí mezi katolíky např. Teilhard de Chardin. První stránky Bible, které mluví o stvoření světa, jsou podány ve formě schématu jakoby mytologického, ale obsahují hluboké pravdy, když je chápeme teologicky. Pokusme se to alespoň krátce naznačit.

Zdá se nám normální prohlásit, že známe svět, který máme před očima, ale neznáme Boha, který je neviditelný. Naštěstí, jak říkají od dávna myslící lidé, dojdeme úvahou k poznání Boha z viditelného světa. U všeho, co vidíme, hledáme příčinu: Jak to, že něco tu je? Muselo tu něco předcházet. A to předcházející také z něčeho bylo. Ale do nekonečna jít nemůžeme. Musí tedy být na počátku nějaká první příčina a tou je Bůh. Podívejte se na obrovské a podivuhodné hodiny vesmíru! Musel tu být na počátku velký Hodinář-Bůh. Tyto úvahy jsou jistě pravdivé, užívají jich i velcí filosofové, ale nejsou ještě náboženské. Náboženství věří v osobního Boha, s kterým je živý dialog v modlitbě, tedy něco daleko víc než pouhá příčina. Takový se zjevuje v Bibli jako stvořitel světa.

Stvoření se tu vysvětluje jako počáteční velký skutek Boží. Když osoba jedná, i tu se ovšem ptáme: Proč? My, lidské osoby, většinou jednáme z potřeby. Ale vyskytuje se i jiný motiv: někdy něco uděláme, co je nám na škodu, ale přesto jsme spokojeni se skutkem, protože to bylo z lásky k druhému. Osoba Boha je naprosto dokonalá. Nejedná tedy proto, že něco potřebuje, ale z čisté lásky. Proto stvořil svět. Bible to vyjadřuje výrokem, že stvořil svět ?z ničeho?. Nebylo tu nic, co by ho k tomu činu vedlo, než čistá láska, která je základní vlastnost Boží. V nejsvětější Trojici Bůh Otec se celý dává Synu a Syn všecko od Otce přijímá se stejnou láskou, která je zosobněna v Duchu svatém. Druhá božská Osoba, Syn, se označuje také výrazem Boží Slovo, které podle Janova evangelia bylo na počátku. Začáteční text Bible říká, že Bůh stvořil svět svým slovem. Tedy tu lásku, kterou má k vlastnímu Synu, jakoby prodloužil do světa.

Slovo Boží bylo na počátku. Má-li něco počátek, znamená to, že je tu pokrok, růst k dokonalosti. Bible ten vývoj vyjadřuje prostým schématem, jak se objevila země a nebeská báň, jak vznikly rostliny, živočichové a nakonec člověk. Tvůrcem všeho je Bůh, ale postupně, jak tvoří, začínají mít v jeho činnosti účast i tvorové: rostliny vypučí ze země, ryby i živočichové tu nacházejí všecko, co potřebují k životu. I člověk je z hlíny země, ale je tu něco zvláštního: jemu samému Bůh vdechl svého ducha, učinil jej účastným na svém vlastním životě, stal se Božím obrazem, schopným poznávat, ale především schopným říci ?já? a ?ty?, tj. stal se jako Bůh osobou schopnou lásky.

Je tedy stvořený člověk zvláštní bytostí. Je podobný zemi a je na ní závislý a je podobný Bohu, aby zemi vzdělával, aby vedl spolu s Bohem vývoj světa k poslední dokonalosti. Někteří myslitelé to vyjadřují výrazem, že je člověk ?duší světa?. Duše totiž vtiskuje tělu své vlastnosti, které samo nemá. Ošetřovatelka opatruje nemocné rukama a nemocný ji z vděčnosti líbá ruku. Ruka sama není schopna lásky, láska je v duši, ale vyjadřuje se tu v činnosti ruky.

Podobně můžeme říci, že svatost není ve světě, ale svatí lidé posvěcují svět. Do jaké míry to posvěcení může dojít, vidíme nejlépe v Eucharistii. Chléb se svátostně posvěcuje do té míry, že se stává tělem Kristovým a od té chvíle posvěcuje i lidi. Od lidí spolu s Boží silou je posvěcen a současně i lidi posvěcuje. Lidé jsou svatí ve spojení s Kristem a svatí lidé předávají Kristovu svatost i světu, ve kterém žijí.

Scholastičtí teologové často říkali, že jenom Bůh je stvořitel, protože jenom on může stvořit z ničeho. Myslili to dobře, ale brali ten výraz ?z ničeho? příliš hmotně. Teologická souvislost je daleko hlubší. Řekneme-li, jak jsme už ukázali, že ?z ničeho? znamená z čisté lásky bez materiálního zájmu, pak můžeme radostně konstatovat, že i člověk je stvořitel krásy světa spolu s prvním Stvořitelem. Skutek vytvořený z lásky je dobrý a krásný. Proto píše Bible, že Bůh, když ukončil dílo stvoření po šesti dnech, viděl, že je jeho dílo dobré a krásné, a proto sedmého dne odpočinul. Láska je odpočinek duše v tom smyslu, že je to nejvyšší skutek, ke kterému už se nepřipojuje žádná vyšší hodnota.

Zajímavé však je, že Otcové církve, když vysvětlovali biblické vypravování o šesti dnech stvoření, řecky hexahemeron, se nezastavili ani u sedmého dne odpočinku. Ten značí odpočinek lásky Boží. Láska lidská však musí stále a stále růst a postupně posvěcovat svět, až dojde k úplné dokonalosti a svatosti na konci svých dějin. To označovali výrazem ?osmého dne? všeobecného posvěcení lidí i vesmíru, až bude nové nebe a nová země, jak to máme přislíbeno v posledním spise Bible, tj. v Apokalypse, až bude Kristus všechno a ve všem.

Svět byl stvořen v čase, ale je povolán k věčnosti skrze Krista a spolu s ním skrze posvěcené lidi. Marxisté říkali, že náboženství odvádí lidi od zájmu o svět a přenáší je do iluzí o nebi. Proto oni slibovali, že předělají sami svět, aby byl tak, jak by měl být. Známe výsledky jejich programových plánů. Nauka Bible o stvoření je jiná. Stvořený svět vede ke Stvořiteli, ale Stvořitel nás od svého díla neodvádí. Na začátku a na konci Bible ukazuje, jakou v něm máme činnost a jak v něm najdeme štěstí a věčný odpočinek.

Tomáš Špidlík

Copyright © 2003-2021 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.