13.9.2006
12. září 2006
Drazí bratři a sestry!
Shromáždili jsme zde - pravoslavní křesťané, katolíci, protestanté a židovští přátelé ? abychom společně zpívali večerní chvály. Jádrem této liturgie jsou žalmy, v nichž se sbíhá Starý i Nový Zákon a naše modlitba se pojí s Izraelem, který věří a žije v naději. Toto je hodina vděčnosti za to, že se můžeme takto společně modlit a v našem obrácení se k Pánu můžeme zároveň růst v jednotě mezi sebou.
Mezi účastníky těchto nešpor bych rád srdečně pozdravil zejména představitele pravoslavné Církve. Považuji již ode dávna za velký dar Prozřetelnosti, že jsem jako profesor v Bonnu mohl poznat a zamilovat si pravoslavnou církev, abych tak řekl osobně, tzn. v osobách dvou mladých archimandritů, kteří se pak stali metropolity, Stylianos Harkianakis a Damaskinos Papandreou. V Řeznu, díky iniciativě biskupa Grabera, k tomu přistoupila další setkání: na sympoziích ve ?Spindlhof? a díky stipendistům, kteří zde studovali. Jsem šťasten, že mohu znovu vidět tváře, které důvěrně znám, a oživit stará přátelství. Za několik dní bude v Bělehradě znovu zahájen teologický dialog o základním tématu koinonie v jejích dvou dimenzích, které první list Janův zmiňuje hned na začátku v první kapitole. Naše koinonia je především společenství s Otcem a jeho Synem, Ježíšem Kristem v Duchu svatém; je společenstvím se samotnou Boží Trojicí, které umožnil Pán prostřednictvím svého vtělení a vylitím Ducha. Toto společenství s Bohem vytváří pak také koinonii mezi lidmi, jako účast na víře apoštolů a tak jako společenství ve víře ? společenství, které se v Eucharistii stává ?tělesným? a buduje jedinou Církev, která překračuje všechny hranice (srv. 1 J 1,3). Doufám a modlím se, aby tyto rozhovory přinesli plody a aby společenství s živým Bohem, který nás spojuje, jakož i společenství mezi námi ve víře předané od apoštolů se prohloubilo a dozrálo k plné jednotě, v níž svět bude moci rozpoznat, že Ježíš Kristus je opravdu Bohem poslaný Syn Boží, Spasitel světa (srv. J 17,21). ?Aby svět uvěřil?, je nezbytné, abychom byli jedno: vážnost tohoto úsilí musí oduševňovat náš dialog.
Zdravím ze srdce také přátele z různých reformačních tradic. I v této souvislosti se mi vybavuje mnoho důvěrných vzpomínek: vzpomínky na přátele z kroužku Jäger-Stählin, kteří již zesnuli; s těmito vzpomínkami se mísí vděčnost za setkání této chvíle. Samozřejmě, myslím zejména na onen proces, vedoucí až památnému setkání se zesnulým biskupem Hanselmanem tady v Řeznu; setkání, které mohlo podstatně přispět k dosažení společného prohlášení. Jsem rád, že mezitím také ?Světová federace metodistických církví? toto prohlášení přijala za své. Dosažená shoda v otázce ospravedlnění zůstává pro nás velkým závazkem, který ve skutečnosti ještě není zcela naplněn: v teologii je ospravedlnění podstatným tématem, ale v životě věřících ? zdá se mi ? dnes málo přítomné. I když se v důsledku dramatických událostí naší doby ukazuje téma vzájemného odpuštění v celé své naléhavosti, protože máme zapotřebí především odpuštění Boží, bývá ospravedlnění Jeho prostřednictvím sotva vnímáno. Skutečnost, že před Bohem jsme opravdu dlužníky a že hřích je realitou, která může být překonána jen Boží iniciativou, už v moderním povědomí z velké části nevystupuje. V pozadí tohoto oslabení tématu ospravedlnění a odpuštění hříchů stojí v posledku oslabení našeho vztahu k Bohu. Proto bude možná naším prvním úkolem, znovu objevit živého Boha v našem životě.
Naslouchejme nyní s tímto úmyslem tomu, co nám chtěl před chvílí říci svatý Jan v biblickém čtení. Chtěl zdůraznit zvláště tři tvrzení tohoto bohatého a složitého textu. Ústředním tématem celého listu je verš 15: ?Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on zůstává v Bohu? (1 J 4,15). Znovu, stejně jako předtím ve 2. a 3. verši čtvrté kapitoly Jan zdůrazňuje vyznání jako to, co vystihuje nás jakožto křesťany: tzn. víra ve skutečnost, že Ježíš je Syn Boží, který přišel v těle. ?Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu? čteme v závěru prologu čtvrtého evangelia (J 1,18). Kdo je Bůh, to víme od Ježíše Krista: od jediného, který je Bůh. Prostřednictvím Něho vstupujeme do kontaktu s Bohem. V době mezi-náboženských setkání jsme snadno pokoušeni trochu toto vyznání zmírňovat nebo jej dokonce skrývat. Tím však neposloužíme setkání, ani dialogu. Pouze tím činíme Boha méně dostupného pro druhé i pro nás samotné. Je důležité, abychom náš obraz Boha přinesli do diskuse úplně a nejenom zlomkovitě. Abychom toho byli schopni, musí naše osobní společenství s Kristem a naše láska k Němu růst a prohlubovat se. V tomto našem společném vyznání a v tomto našem společném úkolu mezi námi neexistuje žádné rozdělení. Chceme se modlit, aby tento společný základ stále více sílil.
Tím se ocitám již v jádru druhého argumentu, kterého jsem se chtěl dotknout. Mluví se o něm ve 14.verši, kde čteme: ?My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako Spasitele světa? (1 J 4,14). Ústředním slovem této věty je martyrion - jsme svědky, svědčíme. Vyznání se musí stát svědectvím. Odvozené slovo martysodkazuje na skutečnost, že svědek Ježíše Krista musí potvrdit své svědectví celou svojí existencí, životem a smrtí. Autor listu říká o sobě: ?my jsme viděli?. Protože viděl, může být svědek, ale předpokládá, že také my ? následující generace ? jsme schopni vidět, abychom mohli jakou vidoucí vydat svědectví. Prosme tedy Pána, aby nás učinil vidoucími! Pomáhejme si vzájemně rozvíjet tuto schopnost, abychom pak mohli činit vidoucími také lidi naší doby, takže by i oni prostřednictvím světa, který oni sami vybudovali, dokázali znovu objevit Boha! Aby bylo možné skrze všechny historické bariéry znovu objevit Ježíše, Bohem poslaného Syna, v němž vidíme Otce. Ve verši 9. se říká, že Ježíš poslal Syna na svět, abychom měli život. Nemůžeme snad dnes konstatovat, že jedině za pomoci setkání s Ježíšem Kristem se život stane opravdu životem? Být svědkem Ježíše Krista znamená být svědkem zejména určitého způsobu života. Ve světě plném zmatků musíme nově vydávat svědectví ukazatelům, které činí život opravdu životem. Tento důležitý úkol společný všem věřícím, musíme plnit s velkou rozhodností. V této chvíli je na odpovědnosti křesťanů činit viditelnými ony ukazatele spravedlivého života, které nám byly objasněny v Ježíši Kristu. On na své životní cestě shrnul všechna slova Písma: ?toho poslouchejte!? (Mk 9,7).
Tím jsme dospěli až ke třetímu slovu v tomto čtení, které jsem chtěl zdůraznit: agape ? láska. To je vůdčí slovo celého listu a zvláště úryvku, který jsme slyšeli. Agape neznamená nic sentimentálního a nic exaltovaného; je to něco naprosto střízlivého a realistického. Snažil jsem se to vysvětlit ve své encyklice Deus caritas est. Agape (láska) je opravdovou syntézou Zákona a Proroků. V ní je ?rozvinuto? všechno; všechno však musí být stále znovu rozvíjeno každý den. Ve verši 16 našeho textu se nalézá nádherné slovo ?My jsme uvěřili v lásku?. Ano, v lásku člověk může věřit. Dosvědčujme naši víru tak, aby se jevila jako síla lásky, ?aby svět uvěřil? (J 17,21)! Amen!
Přeložil Milan Glaser
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.