Jidáš Iškariotský - tajemství plánu spásy

18.10.2006 

Katecheze Benedikta XVI. na generální audienci 18.října 2006

Drazí bratři a sestry,
končíme dnes s cyklem portrétů apoštolů, které Ježíš přímo povolal během svého pozemského života, a nemůžeme opominout toho, který je v seznamech Dvanácti vždy jmenován jako poslední ? Jidáše Iškariotského. K němu zde přiřadíme osobu, která je později zvolena namísto něho, tedy Matěje.

Už jen prostá zmínka jména Jidáš vyvolává u křesťanů instinktivní projev nelibosti a odsouzení. Význam přídomku ?Iškariotský? je kontroverzní. Nejrozšířenější vysvětlení jej vykládá jako ?muž z Keriót?, což je odkaz na jeho rodnou ves, ležící poblíž Hebronu a zmiňovanou dvakrát v Písmu svatém (srv. Joz 15,25; Am 2,2). Jiní jej interpretují jako variaci výrazu ?sikario? jako by šlo o narážku na bojovníka, ozbrojeného dýkou, která se latinsky nazývá sica. A nakonec je tento přídomek pokládán za jednoduchý přepis hebrejsko-aramejského výrazu, který znamená: ?Ten, který ho měl zradit. Toto označení se vyskytuje dvakrát ve čtvrtém evangeliu, tedy po Petrově vyznání víry (srv. J 6,71) a potom během pomazání v Betánii (srv. J 12,4). Další pasáže naznačují, že zrada právě probíhala, když říkají ?Ten, který ho chtěl zradit? - během poslední večeře po oznámení zrady (srv. Mt 26,25) a po Ježíšově uvěznění (srv. Mt 26,46.48; J 18,2.5). Naproti tomu seznamy Dvanácti apoštolů mluví o zradě jako o faktu, ke kterému již došlo: Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil, tak to říká Marek (Mk 3,19); Matouš (10,4) a Lukáš (6,16) mají rovnocenné výrazy. Zrada jako taková má dva momenty: nejprve naplánování, když se Jidáš dohodne s Ježíšovými nepřáteli za třicet stříbrných (srv. Mt 26,14-16) a potom uskutečnění polibkem, daným Mistrovi v Getsemanech (srv. Mt 26,46-50). V každém případě však evangelisté kladou důraz na jeho hodnost apoštola, která Jidášovi patřila se všemi důsledky: je opakovaně jmenován ?jedním z Dvanácti? (Mt 26,14.47; Mk 14,10.20; J 6,71) nebo ?z počtu Dvanácti? (Lk 22,3). Ježíš dokonce dvakrát, když mluví k apoštolům, právě o něm říká: ?jeden z vás? (Mt 26,21; Mk 14,18; J 6,70; 13,71). A Petr o něm řekne, že ?se počítal k nám a měl účast na této naší službě? (Sk 1,17).

Jedná se tedy o postavu, patřící ke skupině těch, které si Ježíš vybral jako nejbližší druhy a spolupracovníky. Při pokusu podat vysvětlení událostí, ke kterým došlo, tak vyvstávají dvě otázky. První spočívá v tom, že se ptáme, jak je možné, že Ježíš vybral tohoto člověka a dal mu důvěru. Především totiž proto, že Jidáš, který byl vlastně ekonomem skupiny (J 12,6b; 13,29a), je v Janově evangeliu označen také za ?zloděje? (J 12,6a). Tajemství této volby vyniká ještě více, když o něm Ježíš pronáší velmi přísný soud: ?Běda tomu člověku, který Syna člověka zradí!? (Mt 26,24). Ještě hutnějším se stává tajemství jeho věčného údělu, dozvídáme-li, že se v Jidáši ?hnulo svědomí ? jak jsme slyšeli před chvílí ve čtení ? a přinesl velekněžím a starším těch třicet stříbrných nazpátek a řekl: ?Zhřešil jsem: zradil jsem nevinnou krev?? (Mt 27,3-4). I když se pak vzdálil, aby se šel oběsit (srv. Mt 27,5), nenáleží nám měřit toto jeho gesto a nahrazovat tak Boha nekonečně milosrdného a spravedlivého.

Druhá otázka se týká Jidášova jednání. Proč Ježíše zradil? Otázka je předmětem různých hypotéz. Někteří poukazují na faktor jeho lačnosti po penězích, jiní zastávají vysvětlení mesiánské povahy: Jidáš byl prý zklamán tím, když zjistil, že Ježíš nazařadil do svého plánu politicko-vojenské osvobození své země. Evangelní texty však ve skutečnosti kladou důraz na další aspekt: Jan výslovně praví, že ?ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil? (J 13,2); podobně píše Lukáš: ?Tu vstoupil satan do Jidáše zvaného Iškariotský, který byl z počtu Dvanácti? (Lk 22,3). Tímto způsobem jsou překročeny historické motivace a událost se vysvětluje na základě osobní odpovědnosti Jidáše, který uboze podlehl pokušení Zlého. Jidášova zrada zůstává v každém případě tajemstvím. Ježíš s ním jednal jako s přítelem (srv. Mt 26,50), ale ve svých výzvách k následování cestou blahoslavenství neznásilňoval jeho vůli, ani ji nechránil před satanovými pokušeními, protože respektoval lidskou svobodu.

Možnosti perverze lidského srdce jsou ve skutečnosti opravdu mnohé. Jediný způsob, jak se jim vyhnout, spočívá v tom nekultivovat jenom individualistickou, autonomní vizi věcí, ale naopak, stavět se stále znovu na stranu Ježíšovu a jeho hledisko přijímat za své. Den za dnem musíme usilovat o plné společenství s Ním. Připomeňme si, že také Petr se mu chtěl postavit v tom, co jej čekalo v Jeruzalémě, ale dostalo se mu silného napomenutí: ?Nemáš na mysli věci božské, ale lidské? (Mk 8,32-33)! Petr po svém pádu litoval a dostalo se mu odpuštění a milosti. Také Jidáš litoval, ale jeho lítost degenerovala v zoufalství a tak došel k sebedestrukci. Pro nás je to výzva mít stále na mysli to, co říká sv.Benedikt v závěru zásadní V. kapitoly své ?Řehole?: ?Nikdy nezoufej před Božím milosrdenstvím?. Bůh je ve skutečnosti ?větší než naše svědomí?, jak říká svatý Jan (1 J 3,20). Mějme tedy na mysli dvě věci. Za prvé: Ježíš respektuje naši svobodu. Za druhé: Ježíš očekává naši připravenost litovat a obrátit se; je plný milosrdenství a odpuštění. Ostatně, myslíme-li na negativní roli, kterou sehrál Jidáš, musíme ji zařadit do vyššího vedení událostí ze strany Boží. Jeho zrada vedla k Ježíšově smrti, který tato děsivá muka proměnil na prostor spasitelské lásky a odevzdání se Otci (srv. Gal 2,20; Ef 5,2.25). Sloveso zradit je překladem řeckého slovesa, které znamená ?vydat?. Někdy je dokonce Bůh osobně jeho podmětem: byl to on, kdo z lásky ?vydal? Ježíše za nás všechny (Ř 8,32). Ve svém tajemném plánu spásy Bůh přijal neomluvitelné Jidášovo gesto jako příležitost totálního darování Syna k vykoupení světa.

Na závěr chceme zmínit také toho, který byl po Velikonocích zvolen na místo zrádce. V Jeruzalémské církvi byli společenstvím navrženi dva, mezi nimiž se pak losovalo: ?Josef, kterému se říkalo Barsabáš ? příjmení měl Justus a Matěj? (Sk 1,23). A právě ten druhý byl zvolen a tak ?přibrán k jedenácti apoštolům? (Sk 1,26). Nevíme o něm nic jiného než to, že i on byl svědkem pozemského Ježíšova údělu a zůstal mu věrný až do konce. Velikost této jeho věrnosti pak umocňuje božské povolání převzít místo po Jidášovi a jakoby kompenzovat jeho zradu. Vezměme si odtud poslední poučení: ačkoli v Církvi nechybějí nehodní křesťané i zrádci, je na každém z nás snažit se vykompenzovat zlo, kterého se dopustili, svým zářivým svědectvím vydaným Ježíši Kristu, našemu Pánu a Spasiteli.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.