Rádio Vaticana

Z Castrojeriz do Fromisty

9.8.2006

Milí posluchači, hlásím se vám z Fromisty, městečka, které bylo vždy hlavní zastávkou na cestě do Compostely. Možná i proto, že zdejší kraj je obilnicí Kastilie a jistě se tu netrpělo hladem. Také místní jméno Fromista je patrně odvozeno z latinského ?frumentum? ? pšenice. Ale nepředbíhejme, začněme pěkně po pořádku, tedy od Castrojeriz, kde jsme spali v noci na dnešek.

Castrojeriz je jedním z typických městeček roztažených podél poutnické cesty. O tom jsme ale vůbec nepřemýšleli, i když jsme se ještě za měsíčního svitu loučili s romantickou ruinou jeho hradu na homolovitém kopci a s jeho kostely. Po ránu totiž poutník zjišťuje ?kde ho tlačí bota?, a nejen to, po ránu se nejlépe dozvíte, co je to pouť a jak opatrně by si měli počínat všichni ti, kdo s tímhle slovem tak trochu plýtvají, nebo jím dokonce pohrdají. Vyšli jsme tedy tmou za měsícem, který po chvíli zmizel za kopcem na západě. Než jsme vystoupili tam, kde se nám ztratil z očí, přešli jsme románský most přes říčku Odrilla, téměř úplně utopený v terénu. Slunce si ještě chvíli počkalo a objevilo se až když jsme se převalili na druhou stranu kopce, který se ukázal být spíš náhorní planinou.

Krajina se změnila. Světlo dne rozsvítila zlatá strniště po pšenici, jinde už vykukují zelené ozimy, některá pole jsou zoraná. Na obzoru se klátí větrné mlýny, jako obři Dona Quichota. Také barva cesty se postupně změnila a místo vápencovité bílé, která ve slunci pálí do očí podobně jako zasněžené pláně, dostala hnědavou barvu úrodné hlíny. Cestu lemují čekanky, divizny a v zavlažovacích kanálech rákosy všeho druhu. Z bodláků zbyly už jen ty, co se dávají do vázy na ozdobu. Zkrátka zahrada.

Ale nejsou to jen rostliny, kterým se tu dobře daří. Přibývá i poutníků. Včera byly oba útulky ? refugios ? úplně přeplněné a určitě jich dost přespalo v soukromých pensionech. Počítám-li i cyklisty, kteří zvládnou i dvě etapy najednou, projde jedním městečkem za den asi 200 poutníků. U Puerte de Itero, románského mostu přes řeku Pisuerga, jsme se dočkali milého překvapení. V bráně eremitáže sv. Mikuláše (San Nicolas) nás s úsměvem zdravil vousatý muž a zval nás na pravé italské kafe.

Jak jsme měli brzy zjistit, zpustlou poustevnu obnovil jeden z novodobých zakladatelů cesty do Santiaga de Compostela, prof. Paolo Caucci a jeho konfraternita sv. Jakuba. Kostelík prý bylo nutné doslova vykopat ? byl zanesený hlínou do výšky víc než 1 metr, pastýři ho používali jako ovčín. Dneska nás v něm pohostili dva italští dobrovolníci.

Loď kostelíka slouží za jídelnu, v zadní části jsou palandy pro poutníky a apsida zůstala kaplí, ve které hoří svíčka před trojicí ikon ? uprostřed P. Maria a po stranách sv. Jan Křtitel (to proto, že tu prý původně byli maltézští rytíři) a samozřejmě sv. Jakub. Z muže, který nás zval dovnitř, se vyklubal kněz z Milána. Do včerejška byl prý poutníkem a pak ho poprosili, aby se nějaký čas zdržel v tomhle italském ?refugiu?, prý je kněží na cestě málo. ?Takže jsem stále na pouti, i když teď na jednom místě? ? říkal s úsměvem. Zkrátka platí to, co dosvědčují dějiny putování do Compostely: El camino si svoje lidi přitáhne samo. Proto cestu lemují eremitáže těch, kdo se rozhodli neputovat až do cíle, ale sloužit těm, kdo jsou na cestě. A nevyznívají do prázdna modlitby těch, kdo kdysi budovali po cestě domy Boží tak, aby přetrvaly věky. Jeden z takových kostelů zasvěcený Nanebevzetí P. Marie jsme navštívili v Boadilla del Camino a další na nás ještě čekají tady ve Frómistě. Zdejší kostel sv. Martina je jedním z architektonických klenotů cesty. Vznikal v XI. až XIII. století a jeho nejbližšími příbuznými jsou katedrála v Jaca, bazilika sv. Izidora v Leonu a katedrála sv. Jakuba v Compostele.

A to už je milí přátelé pro dnešek všechno. Próxima parada, tedy příští zastávka, bude v Carrion de los Condes. Naslyšenou zítra.

Johana Bronková