Rádio Vaticana

Ateista a kříž

30.10.2003

Sekulární společnost nemusí znamenat společnost protináboženskou

?Jsem ateista, ale nechlubím se tím, a mám za to, jak doufám, spolu se všemi tzv. laiky, že kdo věří v křesťanského Boha je nepochybně nositelem dobrých hodnot také pro toho, kdo není křesťanem nebo katolíkem,? napsal Paolo Guzzanti na první stránce pondělního vydání italského deníku Il Giornale. Ve sloupku nadepsaném ?Symbol Západu? se radikálně vyjádřil k debatě číslo jedna z posledního týdne. Adel Smith, extremistický muslim a předseda lokální Italské muslimské unie protestoval proti tomu, aby se jeho synové museli ve škole dívat na kříž. Aquilejský soud jeho požadavku vyhověl a nařídil odstranění krucifixů ze školy. ?Ne, ne a znovu ne. Na kříž se nesahá,? napsal Guzzanti v úvodu své ateistické apologie kříže.

Snad by se dal celý casus přejít mlčením jako čistě italská záležitost, jejíž serióznost je navíc zpochybňována samotnou postavou žalobce. Adel Smith je v italském prostředí už známá firma ? provokatér, který se popral v přímém přenosu v televizním studiu, který před rokem na adresu papeže vzkázal, že ?nám ? tj. Italům ? nemá ten ?extracomunitario?, tj. člověk ze země nepatřící k Evropské unii, co radit? a konečně před měsícem v italské televizi hájil Bina Ládina. Zkrátka Adela Smithe by se ráda zbavila i muslimská komunita, protože maří pokusy o dialog a navíc dopomáhá k otvírání starých neslavných kapitol z dějin křesťansko?muslimských vztahů.

Celá záležitost tedy není ani tak zajímavá kvůli jejím aktérům, kterými jsou striktně vzato jeden extrémista v pozici žalobce a jeden soudce, nepříliš bystře reflektující problém náboženské tolerance, který bude navíc patrně sám obviněn z nedodržování platných právních předpisů. Daleko zajímavější však je v kontextu stávajících diskusí o Evropské identitě. Tou se na různých úrovních zabývalo v posledních letech nepřeberné množství konferencí, sjezdů a kongresů. Bylo proneseno jistě mnoho duchaplných a oslavných referátů a příspěvků. Když ale došlo na lámání chleba v podobě formulace evropského ústavního dokumentu, ukazuje se, že konference nepomáhají. Pouhá zmínka o něčem tak evidentním, jako jsou křesťanské kořeny evropské civilizace je mnohým trnem v oku. Jistě, ty kořeny jsou přesněji řečeno židovsko-křesťanské a zapuštěné jsou v kultivované půdě řecko-římské antiky. Z historických důvodů ale není možné popřít, že ony kořeny vyrostly a proměmily se v civilizaci především díky křesťanství. Platí to i tehdy, když ?uzávorkujeme? veškerá odvolání k nejvyšší instanci, k Bohu. Křesťanské pojetí osoby je natolik zásadní pro naši civilizaci, že by bez něj dnešní ? jak rádí říkáme ? občanská společnost nebyla naprosto možná.

Sekulární společnost jistě nemusí znamenat společnost protináboženskou. V našich zemích to bohužel není tak zřejmé. Denní tisk se povrchními antiklerikalismy jen hemží. Černobílá hodnocení jistě znějí novinářsky efektně, často z nich ale bohužel čiší především základní neobeznámenost s problematikou, natož vzdělání. Tak například dva články hlavních českých deníků (Lidové noviny a Mladá fronta Dnes) o italské kauze křížů ve školách interpretují konflikt jako svár konzervativců, tedy doslova církevních hodnostářů a některých konzervativních politiků s moderní společností a kříž vidí jako dědictví fašismu, jen proto, že jeho existence ve školách byla uzákoněna rok po úspěchu Mussoliniho strany. Přestože autoři obou příspěvků opisovali od agentury Reuter, jejich podání zprávy zřetelně dobarvuje tak, jak očekávají, že to chce slyšet naše středoevropská ateistická republika. Titulky, které svým zprávám dali tj. Z italských škol zmizí kříže s Kristem (Lidové noviny) a Smí být ve třídě kříž? Itálie neví (Mladá fronta) jsou ovšem po dvou dnech passé. Zachování Kříže ve školách prosazuje celé široké spektrum italské politiky, prezidentem počínaje, kupodivu za podpory židovské komunity i řady islámských představitelů. Namísto očekávané horké polemiky jsme svědky rozhořčení a údivu. Laický stát se postavil za Symbol západu a křesťanství dokonce razantněji než Vatikán nebo italská biskupská konference.

A nejen to. Skandál přispěl k tomu, že bylo křesťanství oceněno jako náboženství schopné autokritiky a vnitřní reformy. Ateista Guzzanti napsal: Kříž není symbolem nějakých osobních citů, ale symbolem obecné přináležitosti k civilizaci, která díky křesťanství, jeho biskupům, jeho služebníkům, klášterním komunitám, opatstvím, hradům a pevnostem, odolala všem barbarstvím ... a skrze filosofii, která se stala občanskou praxí, ustanovila zákony a ochránila slabé...? Křesťanství je součástí identity, vytvořené dějinami a sdílením paměti.

Jak se zdá, zlé zase jednou pomohlo dobrému.

Johana Bronková