Rádio Vaticana

Statio sv. Anastasie

27.2.2007

Úterý prvního postního týdne - s citací sv. Jeronýma

Kostel sv. Anastasie patřil mezi starobylé římské tituli. Byly to vlastně předchůdci dnešních farností, s tím rozdílem, že vznikaly z finanční podpory bohatších křesťanů. Označení ?titulus? znamenalo v právnické terminologii zakladatelský akt, při kterém dárce poskytl prostředky na stavbu budovy a jejího zařízení liturgickou výbavou, stejně jako osvětlení a prostředky na udržování kléru. Podle starých kronik náš kostel založila Anastasia, dcera římského patricie Praetextata. Jejím rádcem byl sv. Chrysogonus, jehož památka - stejně jako sv. Anastasie ? přetrvala věky v římském kánonu. Martyrologium zaznamenává o Anastásii, že za Diokleciánova pronásledování pečovala o vězně a později následovala Chrysogona do Aquileje. Příběh její mučednické smrti je dramatický: nejprve se dostala před prefekta v Illyriu a byla odsouzena k smrti hladem. Sice se jí podařilo vyváznout, ale ne na dlouho. Na ostrově Palmaria byla upálena.

Titulus Anastasiae vznikl nad rodným domem této světice na úpatí Palatinu, řeklo by se na jedné z velmi dobrých adres starého Říma. Význam chrámu vzrostl za byzantského období, s rozvojem kultu světice, jejíž tělo bylo nejprve uloženo v Konstantinopoli a na přelomu 4. a 5. století se vrátilo do Říma. V 7. století byl tento dnes velmi nenápadný kostel jmenován hned po bazilikách sv. Jana na Lateránu a S. Maria Maggiore. O jeho významu svědčí i to, že v něm Papež sloužil druhou z vánočních liturgií.

Kromě relikvií sv. Anastasie, uložených pod hlavním oltářem spolu s dalšími ostatky svatých, přicházeli poutníci na toto místo také za relikviemi, které podle tradice dovezl z Ježíšovy vlasti sv. Jeroným: Mariin závoj a plášť sv. Josefa. Také o jednom z oltářů chrámu se traduje, že u něj sv. Jeroným sloužil mše - a dodnes se u sv. Anastasie uchovává jeho kalich.

Poslechněme si na závěr úryvek z Jeronýmova listu biskupovi Paulinovi. Slavný překladatel Bible do latiny si v něm stěžuje na to, jak se s Písmem zachází:

?Povídavé staré ženy, blázniví starci a světští sofisté, jeden jako druhý berou do rukou Písma, cupují je na kousky a učí je dříve než se v nich vyučili. Někteří s pozdviženým obočím a velkohubými slovy, jeden proti druhému filosofují o posvátných spisech [...] A o lidech, kteří ? jako i já ? poznali světskou literaturu dříve než přišli studovat svatá písma, (lépe) ani nemluvit. Když tito muži chtějí okouzlovat uši lidu finesami svého stylu, jsou přesvědčeni, že každé slovo, které řeknou je Božím zákonem. Neráčí si všimnout, co proroci a apoštolové zamýšleli, ale přizpůsobují sporné pasáže, tak aby vyhovovali jejich úmyslům, jako kdyby bylo velkým učitelským výkonem ? ne spíš nejbláznivějším ze všech ? dezinterpretovat pohled pisatele a překrucovat Písma podle své vůle.?

To byl citát z listu sv. Jeronými biskupovi Paulinovi z Noly, napsaný v roce 394.

Johana Bronková