Rádio Vaticana

Kostel sv. Vavřince při Via Panisperna

1.3.2007

Čtvrtek prvního postního týdne - s úryvkem Prudentiova hymnu na sv. Vavřince

Římský jáhen Vavřinec patří mezi mučedníky, o nichž se v nejstarších písemných pramenech zachovalo nejvíce zpráv. Když císař Valerián nařídil popravu veškerého římského kléru: biskupů, kněží i jáhnů, došlo 10. srpna roku 258 také na Vavřince. Podle tradice mu byla souzena zvlášť krutá smrt, upálení na roštu. Mělo k ní dojít právě na místě, kde se od dob papeže Řehoře II., tedy od 8. století, slaví dnešní ?statio?.
Podle tradice stál na místě Vavřincovy smrti kostel už od dob Konstantinových. V dokumetech je doložen v 6. století. K prvnímu jubilejnímu roku v dějinách, který vyhlásil papež Bonifác VIII. byl zrestaurován a nedlouho po té k němu přibyl také konvent klarisek. Právě u nich pobývala při svých římských pobytech sv. Brigita Švédská. A tam také 23. července roku 1373 zemřela a byla pohřbena, než ji její dcera Kateřina ? rovněž uctívaná jako světice ? převezla do rodného Švédska.
Dnešní podoba kostela pochází do značné míry z přestavby dokončené k jubilejnímu roce 1575, prvním po tridentském koncilu. Tehdejší titutární kardinál chrámu, Guglielmo Sirleto, dohlížel na novou edici spisů sv. Ambrože a tak se nadchl hymnem na sv. Vavřince, že se rozhodl dát chrámu nad místem jeho mučednictví nový lesk. Přestože podoba kaplí byla upravena ve stylu barokního klasicismu v polovině 18. století, Sirletovu nadaci dodnes připomíná průčelí i celkový rozvrh kostela.
Prostoru vévodí ohromná freska v presbytáři. Michelangelův následovník, Pasquale Cati, na ní mistrovsky zachytil scénu Vavřincovy mučednické smrti před císařským palácem. Otevřená perspektivní architektura jakoby chtěla návštěvníkovi naznačit, že i na něm je volba, zda projde bez povšimnutí, nebo spolu se světcem zahlédne anděla, přinášejícího věnec slávy těm, kdo zachovali věrnost.

Vavřincovo umučení líčí Passio Polycronií, najdeme v něm setkání s Papežem Sixtem II. vedeným na srmt, výzvu římského prefekta k odevzdání církevního majetku i Vavřince, který před něj přivádí chudé jako pravý poklad církve ? a nakonec také jeho sarkastickou poznámku během mučení: ?z téhle strany už jsem dost opečen, otočte mě.? Poslechněte si nyní, jak tyto události popisuje ve svém hymnu Prudentius (348-405):

Ze sedmi jáhnů první
stál nejblíž k oltáři
levita v posvátném pořadí
vynikal nad všechny ostatní

Papež Sixtus z dřeva kříže
na němž visel, viděl u svých nohou
Vavřince jáhna v hoři slzí
A slova proroctví mu zjevil:

Nech stékat slzy smutku
Já s životem se loučím
Bratře můj, pouze cestu razím
za tři dni půjdeš po ní také

Římský prefekt se ho ptal na poklady církve a zda je Vavřinec ochoten spolupracovat. Směle mu říkal:

Naše církev je vpravdě bohatá
a musím vyznat: má bohatství mnoho
Naše pokladny jsou plné zlata
jaké se na světě nenajde.

Vavřinec si vyžádal tři dny.

Běhal ulicemi Říma a za tři dny
měl kolem sebe houfy chudých a
nemocných, mocný dav
který žil z jeho almužen.

Slídil po všech náměstích,
kde nouze svírala ty ubohé
jež Matka církev živila ze svých komor
oni ho znali, vždyť živil je vlastní rukou.

Ve stanovenou hodinu je Vavřinec shromáždil před branou chrámu a pozval prefekta, aby si prohlédl ?úžasné poklady Boží?

Vzduch rozčísl křik: Almužnu!!!
Prefekt se zatřásl zhnusen
a do rozářených oči Vavřince
metá hrozby úděsného trestu.

Tak napsal o sv. Vavřincovi Aurelius Clemens Prudentius na začátku 5. století.

Johana Bronková