Rádio Vaticana

Bazilika sv. Petra ve Vatikánu

3.3.2007

Sobota prvního postního týdne - s cítátem z Tacitových Annálů

Apoštol Petr přišel do Říma pravděpodobně krátce po roce 50 a umučen byl v roce 64, nebo podle některých roku 67, při via Aurelia, u Apolonova chrámu, naproti Neronovu paláci, jak říká Liber Pontificalis (I,118). Podle tradice byl sv. Petr ukřižován hlavou dolů; po smrti byl sňat z kříže a pohřben křesťanskou komunitou nedaleko cirku. V okolí skromného hrobu při via Cornelia vyrostla postupem času rozsáhlá nekropole, kterou díky archeologickým vykopávkám lze vidět v dokonalém stavu pod hlavní lodí dnešní vatikánské baziliky.

Císař Konstantin začal v roce 323 budovat nad Petrovým hrobem ohromnou baziliku. Tři roky po zahájení stavby, 18. listopadu 326, ji - ještě nedokončenou ? vysvětil papež Silvestr I. Monumentální pětilodí s půdorysem latinského kříže, dlouhé 140m a široké 63m, zůstalo stát v nezměněné podobě až do roku 1450. Tehdy papež Mikuláš V. musel přikročit k nutné rekonstrukci a nechal přestavět závěr baziliky. K daleko razantnějšímu kroku se o padeást let později odhodlal Julius II. S odvahou i troufalostí vojevůdců se rozhodl postavit chrám nový. Práci svěřil Donatu Bramantemu a sám položil základový kámen v dnešním pilíři sv. Veroniky 18. dubna roku 1506. Jistě tehdy netušil, že otevřel staveniště na více než sto let, ani to, že budování nové baziliky Svatého Petra půjde ruku v ruce s novou etapou v dějinách katolické církve, která bude muset čelit nejdalekosáhlejšímu schizmatu své historie.
Na díle se vystřídali všichni architekti, kteří v příštím století v Římě něco znamenali. S dokončováním Svatopetrské baziliky si lámal hlavu Raffael, Baldassarre Peruzzi, Giuliano da Sangallo ? a teprve Michelangelo dokázal vyřešit hlavní konstrukční problémy spojené s ambiciózním měřítkem, které stavbě zadal Bramante. Doslova uhnětl podobu nového chrámu v hlíně, propracoval ho jako sochařský tvar, završený kupolí, jež se napříště měla vznášet nad celým městem. Když v roce 1564 umíral, bylo k dokončení chrámu ještě daleko. Kupoli dokončil Giacomo della Porta až v roce 1590 a v prvních dvou desetiletí 17. století Maderno budoval fasádu a podélnou loď. Ta měla přiblížit půdorys chrámu původní bazilice a hlavně pokrýt celou její někdejší rozlohu ? protože jak to citují dobové prameny ? byla posvěcena krví mučedníků. Nový chrám vysvětil papež Urban VIII. 18. listopadu 1626, přesně 1300 let po konsekraci konstantinovské baziliky.

Nebudeme se protentokrát věnovat klenotům, kterými vatikánský chrám vyzdobily během věků křesťanští umělci. Podívejme se ale na posvátnou historii místa. Kromě sv. Petra spočívají v bazilice také ostatky jedenácti z dvanácti jeho bezprostředních následovníků ? všichni jsou uctíváni jako světci, jsou to Linus, Kletus ? dalším v pořadí byl Klement, který je pohřben ve své bazilice ? Evaristus, Alexandr I., Sixtus I., Telesforus, Iginus, Pius I, Anicetus, Soter a Eleutherus. V kapli sv. Josefa, tedy v příčném lodi po levé straně hlavního oltáře, jsou uloženy také ostatky sv. apoštolů Šimona a Judy Tadeáše. Vedle mnoha dalších světců čekají v bazilice na vzkříšení těla 144 papežů.

Vatikánský pahorek byl ale posvěcen utrpením svědků víry v Krista dávno před tím, než vznikly první stavby, které je připomínají. Jestliže v případě Kolosea historická věda zatím nedokáže s přesností říci, zda v něm docházelo k mučení křesťanů, cirk kdysi postavený císařem Caligulou v místech těsně sousedících s dnešní bazilikou se stal dějištěm nezměrných krutostí. Jak vypráví římský historik Tacitus ve svých Annálech (Annales XV, 44), svalil císař Nero odpovědnost za ohromný požár Říma, který vypukl roku 64, na křesťany, obvinil je ?z nenávisti k lidstvu? a nechával na nich vylévat zlost ostatních obyvatel města.

Proto Nero dal do oběhu fámu, jež přičítala vinu a ukládala vybraná mučení třídě, kterou obyvatelé nenávidí a nazývají křesťany. Kristus, od něhož to jméno pochází byl popraven za vlády Tiberia, rukama jednoho z prokurátorů Pontského Piláta a ta nejškodlivější pověra, tehdy na čas zkrocená, znovu vypukla nejen v Judsku, v prvním prameni zla, nýbrž i v Římě, kde všechny příšerné a hanebné věci ze všech končin světa najdou své ohnisko a stanou se populární. Tak tedy byl zatčen jeden muž, který přiznal vinu; pak na základě jeho informací bylo odsouzeno nesmírné množství, ani ne tak pro zločin žhářství jako pro nenávist k lidstvu. K jejich smrti bylo přidáno mučení všeho druhu. Pokryti kůžemi zvířat, byli rozdrásáni psy a zhynuli nebo byli přibiti na kříže a odsouzeni k upáleni a také spáleni, aby sloužili jako noční osvětlení po západu slunce.
Nero poskytl své zahrady na tuto podívanou a uspořádal divadlo v cirku, zamíchal se mezi lidi v kostýmu vozataje nebo stál vysoko na voze. Z toho důvodu dokonce i u zločinců, kteří si zasloužili nejtěžší a příkladné potrestání, to vyvolalo soucit, protože to nebylo, jak se zdálo, pro veřejné dobro, nýbrž byli zahubeni, aby se ukojila bezmezná krutost jednoho muže.

Tak popsal utrpení křesťanů v Neronových zahradách a ve Vatikánském cirku očitý svědek, římský historik Tacitus.

Johana Bronková