Sv.Justin

21.3.2007 

Benedikt XVI. na generální audienci na nám. sv.Petra

Drazí bratři a sestry,
v těchto katechezích přemýšlíme o velkých postavách prvotní Církve. Dnes budeme mluvit o svatém Justinovi, filosofovi a mučedníkovi, nejvýznamnějším mezi Otci apologety z druhého století. Slovo ?apologeti? označuje antické křesťanské spisovatele, kteří se věnovali obhajobě nového náboženství před závažnými obviněními pohanů a Hebrejů, a šíření křesťanského učení v kategoriích přiměřených kultuře své doby. U apologetů se proto projevuje dvojí snaha: jedna, ve vlastním smyslu apologetická, tj. hájit rodící se křesťanství (apologhia znamená řecky právě ?obhajoba?) a druhá, věcná, ?misionářská?, tj. předkládat obsah víry jazykem a myšlenkovými kategoriemi, které jsou srozumitelné současníkům.

Justin se narodil kolem roku 100 poblíž antického města Sichem, v Samařsku, ve Svaté Zemi; dlouho hledal pravdu a prošel různými školami řecké filosofické tradice. A nakonec ? jak sám vypráví v prvních kapitolách svého Dialogu s Tryfonem ? ho tajemná postava starce, kterého potkal na mořské pláži, poprvé přivedla do krize a ukázala mu neschopnost člověka uspokojit svými vlastními silami svou touhu po božství. Pak jej odkázal na starobylé proroky jako na osoby, ke kterým se má obrátit, chce-li nalézt cestu k Bohu a ?pravou filosofii?. Na rozloučenou jej stařec vybídl k modlitbě, aby mu byly otevřeny brány světla. Vyprávění načrtává rozhodující událost Justinova života: na konci dlouhé filosofické cesty za pravdou přijal křesťanskou víru. V Římě pak založil školu, jejíž studenty bezplatně uváděl do nového náboženství, považovaného za pravou filosofii. V ní totiž našel pravdu a tím i umění správného života. Za to byl obviněn a popraven kolem roku 165 za vlády Marka Aurelia, císaře filosofa, kterému Justin adresoval jednu svou Apologii.

Tato dvě díla ? Apologie a Dialog s Židem Tryfonem ? jsou jediná dvě díla, která se nám zachovala. Justin v nich zamýšlel především osvětlit božský plán stvoření a spásy, který se naplňuje v Ježíši Kristu, Logos, tzn. věčné Slovo, věčný Rozum, tvůrčí Rozum. Každý člověk jakožto rozumný tvor je účasten Logu, jehož ?semeno? v sobě nosí, a může chápat záblesky pravdy. Samotný Logos, který se zjevil v prorockém předobraze Hebrejům ve Starém zákoně, se tak v ?semenech pravdy? částečně také ukázal i v řecké filosofii. Nyní tedy, uzavírá Justin, poněvadž křesťanství je dějinným a osobním projevem Logu v jeho úplnosti, plyne z toho, že ?všechno krásné, co bylo kýmkoli vyjádřeno, náleží nám křesťanům? (2 Apol. 13,4). Justin, ačkoliv se v řecké filosofii stavěl proti jejím rozporům, tím jakoukoli filosofickou pravdu s rozhodností vztáhnul k Logu, čímž z racionálního hlediska založil jedinečný ?nárok? pravdy a universality křesťanského náboženství. Pokud se Starý zákon vztahuje ke Kristu jako se znamení vztahuje k označené skutečnosti, pak se řecká filosofie vztahuje rovněž ke Kristu a Evangeliu jako část, směřující ke sjednocení s celkem. A říká, že tyto dvě skutečnosti, Starý zákon a řecká filosofie jsou jako dvě cesty, které vedou ke Kristu, k Logu. Proto řecká filosofie nemůže odporovat evangelní pravdě, a křesťané z ní mohou s důvěrou čerpat jako ze svého vlastního dobra. Můj ctihodný předchůdce papež Jan Pavel II. proto nazval Justina ?průkopníkem kladného setkání s filozofickým myšlením, i když ve znamení opatrného rozlišování, ? protože Justin, ?třebaže si i po obrácení velmi cenil řecké filosofie, tvrdíval přesvědčivě a jasně, že našel v křesťanství ?jedinou bezpečnou a plodnou filozofii? (Dial. 8,1)? (Fides et ratio, 38).

Osoba a dílo Justina vyjadřují ve svém celku pevné rozhodnutí antické Církve pro filosofii, pro rozum namísto náboženství pohanů. První křesťané totiž neohroženě odmítali jakýkoli kompromis s pohanským náboženstvím. Pokládali ho za modloslužbu i za cenu, že budou umlčováni obviněním z ?bezbožnosti? a ?ateismu?. Zejména Justin ve své první Apologii vyslovil neúprosnou kritiku pohanského náboženství a jeho mýtů, které pokládal za ďábelské svody, které při hledání pravdy zavádějí na falešnou stopu. Naproti tomu filosofie představuje privilegovanou oblast setkání pohanství, judaismu a křesťanství právě na rovině kritiky pohanského náboženství a jeho falešných mýtů. ?Naše filosofie?? ? tak nakonec výslovně definuje nové náboženství další apologeta a Justinův současník, biskup Meliton ze Sard (ap. Hist. Eccl. 4,26,7).

Pohanské náboženství se však neubíralo cestami Logu, ale tvrdošíjně setrvávalo na stezkách mýtů, přestože to řecká filosofie považovala za nekonzistentní ve vztahu k pravdě. Zánik pohanského náboženství byl proto nevyhnutelný: nastal jako logická konsekvence odtržení náboženství - redukovaného na vyumělkovaný komplex ceremonií, konvencí a zvyků ? od pravdy bytí. Justin a spolu s ním další apologeti se podepsali na zaujetí výrazného stanoviska křesťanské víry k Bohu filosofů proti falešným bohům pohanského náboženství. Byla to volba pravdy bytí proti mýtu zvyku. Pár desetiletí poté vyjádřil Tertulián tuto volbu křesťanů lapidárním a stále platným výrokem: ?Dominus noster Christus veritatem se, non consuetudinem, cognominavit ? Kristus prohlásil, že je pravda, nikoli zvyk? (De virgin.vel. 1,1). Stojí za povšimnutí, že termín zvyk, consuetudo, který zde Tertulián použil na označení pohanského náboženství, lze do moderních jazyků překládat výrazy jako ?móda? ?kulturní trend? či ?dobová móda?. V době, jako je ta naše, poznamenaná relativismem v diskusi o hodnotách a o náboženství ? nevyjímaje ani dialog mezináboženský ? je to poučení, na které netřeba zapomínat. Za tím účelem vám na závěr nabízím poslední slova onoho tajemného starce, kterého potkal filosof Justin na břehu moře: ?Ty se především modli, aby ti byly otevřeny brány světla, protože nikdo nemůže vidět a porozumět, pokud mu Bůh a jeho Kristus neudělí porozumění? (Dial. 7,3).

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2020 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.