Rádio Vaticana

Křest je víc než přijetím do společenství; je novým narozením

7.4.2007

Homilie Benedikta XVI. na Velikonoční vigilii

Drazí bratři a sestry,
Od nejstarších dob začíná liturgie Velikonoc slovy: Resurrexi et adhuc tecum sum ? Vstal jsem z mrtvých a jsem stále s tebou; vložil jsi na mne svou ruku. Liturgie v nich spatřuje první slova Syna pronesená k Otci po vzkříšení, po návratu z noci smrti do světa živých. Pánova ruka jej pozvedla také tuto noc, a On mohl povstat, vstát z mrtvých.

Slova byla vzata ze Žalmu 138, kde mají zpočátku jiný význam. Tento Žalm je zpěvem úžasu nad všemohoucností a všudypřítomností Boha, zpěvem důvěry v onoho Boha, který nikdy nedovolí, abychom vypadli z jeho rukou. A jeho ruce jsou ruce dobrotivé. Žalmista si představuje cestu všemi dimenzemi univerza. Co se mu přihodí? ?I kdybych vystoupil na nebe, ty jsi tam, i kdybych ulehl v podsvětí, i tady jsi! I kdybych si připjal křídla jitřenky a spočinul na nejzazším moři, i tam mě povede tvá ruka a uchopí mě tvá pravice. I kdybych řekl: ?Aspoň temnota mě skryje a noc mě obklopí místo světla,? ani tma ti nebude tmavá, noc jako den se rozjasní.? (Ž 138,8-12).

V den Velikonoc nám Církev říká: Ježíš Kristus pro nás vykonal tuto cestu dimenzemi univerza. V listě Efesanům čteme, že On sestoupil na nejhlubší místo země a že Ten, který sestoupil je tentýž, který také vystoupil až úplně nad nebesa, aby všecko naplnil (srov. 4,9). Vize Žalmu se tak uskutečnila. Do neproniknutelné temnoty smrti tak vstoupil On jako světlo ? noc se rozjasnila jako den, a temnoty staly se světlem. Církev proto může slova díkůvzdání a důvěry právem pokládat za slova Vzkříšeného adresovaná Otci: ?Ano, vydal jsem se až do nejzazších hlubin země, do propasti smrti a přinesl světlo; a nyní jsem vstal z mrtvých a jsem na vždy v tvých rukách?. Tato slova Vzkříšeného k Otci jsou však zároveň slova, kterými se Pán obrací k nám: ?Vstal jsem z mrtvých a jsem stále s tebou?, říká každému z nás. Má ruka tě podpírá. Ať upadneš kdekoli, upadneš v mých rukách. Jsem přítomen dokonce i v branách smrti. Tam, kam tě už nikdo nemůže doprovodit a kam si nemůžeš nic vzít, tam tě čekám já, a temnoty pro tebe proměním ve světlo.

Tato slova Žalmu, čteme-li je jako rozhovor mezi Vzkříšeným a námi, jsou zároveň vysvětlením toho, co se děje ve Křtu. Křest je totiž víc než nějaké obmytí, nějaké očištění. Je víc než přijetím do společenství. Je novým narozením. Novým počátkem života. Úryvek z listu Římanům, který jsme právě slyšeli, říká tajemnými slovy, že ve Křtu jsme byli ?ponořeni do jeho smrti?. Ve Křtu se dáváme Kristu a On nás přijímá do sebe, aby pak nežili už jen sami pro sebe, ale jeho milostí s Ním a v Něm; abychom žili s Ním a tak pro druhé. Ve Křtu opouštíme sami sebe, odkládáme náš život do jeho rukou, abychom tak mohli říci se svatým Pavlem: ?Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus?. Pokud se odevzdáme tímto způsobem a přijmeme tento druh smrti našeho já, pak to znamená, že hranice mezi smrtí a životem se stává prostupnou. Před smrtí stejně jako po ní jsme s Kristem a proto, od této chvíle smrt už není pravou hranicí. Pavel nám říká velmi jasně v listu Filipanům: Vždyť pro mě život je Kristus. Mohu-li být u Něho (tedy zemřít) je to pro mne zisk. Zůstanu-li však v tomto životě, mohu ještě přinášet plody. Ocitám se tak v tísni mezi dvěma krajnostmi: být osvobozen ? to znamená být souzen ? a být s Kristem, což by bylo značně lepší; zůstat však v tomto životě je lepší pro vás? (srov. 1,21). Před hranicí smrti i za ní je s Kristem ? neexistuje v tom opravdový rozdíl. Ano, skutečně: ?Ať jsem za tebou či před tebou, ty jsi se mnou. Stále jsem v tvých rukách?. Římanům Pavel napsal: ?Žádný.. nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť.. ať žijeme nebo umíráme? patříme Pánu?. (Řím 14,7).

Drazí křtěnci,
Toto je novost Křtu: náš život patří Kristu, nikoli už nám samotným. Právě proto však nejsme sami ani ve smrti, ale jsme s Ním, který žije na věky. Ve Křtu jsme se spolu s Kristem vydali až do hlubin smrti. V Jeho doprovodu, ba dokonce v objetí Jeho lásky, jsme svobodní od strachu. On nás obejme a nese, ať jdeme kamkoliv ? On, který je Život sám.

Vraťme se ještě do noci Bílé soboty. V Krédu vyznáváme o Kristově putování: sestoupil do pekel. K čemu to dochází? Poněvadž neznáme svět smrti, můžeme si tento proces překonání smrti představit jen pomocí obrazů, které nikdy úplně neodpovídají skutečnosti. Nicméně nám i s celou svou nedostatečností pomáhají pochopit něco z tajemství. Liturgie používá k popisu Ježíšova sestupu do noci smrti slova Žalmu 23: ?Zdvihněte brány své klenby, zvyšte se prastaré vchody!? Brána smrti je zavřena, nikdo se odtam nemůže vrátit. Neexistuje klíč k této železné bráně. Kristus, však její klíč má. Jeho Kříž otevírá brány smrti, brány neodvolatelné. Ony již nejsou nepřekročitelné. Jeho Kříž, radikalita jeho lásky je klíčem, který otevírá tyto brány. Láska Toho, který je Bůh a stal se člověkem, aby mohl zemřít ? tato láska má moc otevřít onu bránu. Tato láska je silnější než smrt. Velikonoční ikony východní Církve ukazují Krista, jak vstupuje do světa mrtvých. Jeho oděvem je světlo, protože Bůh je světlo. ?Noc se rozjasní jako den, tmy jsou jako světlo? (srov. Ž 138,12). Ježíš, který vstupuje do světa mrtvých, na sobě nese stigmata: jeho rány, jeho utrpení se stala mocností, jsou láskou, která přemáhá smrt. Potkává Adama a všechny lidi, kteří čekají uprostřed noci smrti. Při pohledu na ně lze v představách slyšet dokonce i modlitbu Jonášovu: ?Z hlubin pekelných jsem volal a tys vyslyšel můj hlas? (Jon 2,3). Vtělením se Syn Boží zcela sjednotil s lidskou bytostí ? s Adamem. Avšak teprve v momentě, kdy koná extrémní úkon lásky sestupem do noci smrti, dovršuje cestu vtělení. Prostřednictvím svého umírání bere za ruku Adama, všechny čekající lidi a vede je ke světlu.

Nyní se tedy lze ptát: Co tento obraz vyjadřuje? Jaká novost skrze Krista skutečně nastala? Duše člověka je totiž už stvořením sama o osobě nesmrtelná. Co nového tedy přinesl Kristus? Ano, duše je nesmrtelná, protože člověk je jedinečným způsobem přítomen v paměti a lásce Boží i po svém pádu. Jeho síla však nestačí k tomu, aby se pozvedl k Bohu. Nemáme křídla, která by nás donesla do takové výše. Přesto však nic jiného nemůže člověka věčně nasytit než být s Bohem. Věčnost bez tohoto sjednocení s Bohem by byla zavržením. Člověk nedokáže dosáhnout výše, ale touží po výši: ?Z hloubi volám k tobě?? Pouze Zmrtvýchvstalý Kristus nás může dovést ke sjednocení s Bohem, tam kam nemohou dosáhnout naše síly. Žijeme v objetí jeho Těla a ve společenství s jeho Tělem přistupujeme k srdci Boha. Pouze tak je přemožena smrt. Jsme svobodní a náš život je nadějí.

A toto je radost Velikonoční vigilie: jsme svobodní. Ježíšovým Vzkříšením se láska zjevila jako silnější než smrt, silnější než zlo. Láska Mu umožnila sestoupit a zároveň mu dala sílu vystoupit. Sílu, jejímž prostřednictvím nás s sebou nese. Sjednoceni s jeho láskou, neseni na křídlech lásky, jako osoby, které milují, sestupujeme spolu s Ním do temnot světa a víme, že právě takto s Ním také vystoupíme. Modleme se proto tuto noc: Pane, ukaž nám také dnes, že láska je silnější než nenávist. Že je silnější než smrt. Sestup do nocí a do pekel této naší moderní doby a vezmi za ruku ty, kteří čekají. Doveď je ke světlu! Buď i se mnou v mých temných nocích a vyveď mne ven! Pomoz mi, pomoz nám sestoupit s tebou do temnoty těch, kteří čekají, kteří z hloubi volají k tobě! Pomoz nám přinést jim světlo! Pomoz nám dojít až k onomu přitakání lásky, která nám dává sestoupit a právě tak vystoupit spolu s tebou! Amen.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV